Ráno vstávám jako obvykle, tentokrát už v sedm, v údolí je krásně, jasno, teplo (15 stupňů). Protože rozpočet je na hranici a vlastně ani pořádně nevím kolik mám k dispozici na platební kartě kterou mám s sebou jako peněžní rezervu, plán je jasný: pozvolný návrat domů. Vzhledem ke každodennímu nájezdu kilometrů doufám, že bych ještě dneska mohl opustit hory a k večeru zakotvit někde za hranicemi s Německem, kde se vyspím před finálním dálničním přesunem domů.

Průsmyk Sustenpass je poslední dvoutisícovka (2224 m.n.m.) a navzdory předchozím očekáváním překvapuje svým charakterem už při výjezdu nahoru. Výjezd je prudší než obvykle, prudké hustě nasázené zatáčky lesem, šikovně udělané vyhlídky, prostě krása. Mám štěstí, protože tento průsmyk je od 23.9. pro průjezd zavřený. Trochu mě to překvapuje, protože v této oblasti není taková zima, že by museli zavírat průsmyky tak brzo, ale o pár set metrů výš se ukazuje, že nahoře budou podmínky asi trochu jiné. Na horách ne tak daleko, ale zato celkem vysoko se začíná objevovat sníh, a později i ledovec. Ubývá vegetace, až úplně nahoře je celkem pustina, a dokonce se ocitám na chvíli v úrovni, a dokonce i nad ledovcem. Vzhledem k tomu jaké bylo celou dobu teplo jsem ani nečekal, že bych koncem léta tady něco takového potkal. Švýcarské Alpy překvapují na každém "kroku" a to nejen svojí různorodostí.

Podobně jako Grimselpass, i tady není cesta přes horu, ale v nejvyšším místě je skrz skálu tunel, krásu přírody podtrhují ledovcová jezírka. Hned za ním se ráz krajiny opět výrazně mění a následuje prudký, ale pohový sjezd do údolí. Během něj potkávám silničáře s křovinořezy, kteří zavěšení na laně upravují trávu rostoucí na prudkém svahu, a asi o kilometr později stádo ovcí s pastevci přes celou silnici. Ovce vypadají že jsou na provoz aut zvyklé a na pokyn pastevce se poslušně sbíhají do vlastního pruhu.

Spotřeba je dneska opět podezřele nízko a tak v Lichtenštejnsku s hrůzou zjišťuju, že jsem ještě nebyl na benzince a tudíž neutratil Švýcarské franky, které tvoří valnou část mého rozpočtu na cestu domů. Nevím kolik benzinek ještě potkám a tak zastavuju na první co se nabízí. Bohužel je to zrovna automat a tak beru benzín jen za 20 CHF (12 L), ale aspoň něco. Nemám jiné peníze které by automat sežral a do plné nádrže už moc nezbývá, takže svoji poslední dvacku tam nehodím. Jedu dál a těsně před hranicemi s Rakouskem ještě potkávám jednu regulérní benzinku kde dotankovávám vrchovatou nádrž (7 CHF, 5 L) a za zbytek franků (ještě cca. 20 CHF) kupuju nějaké zásoby na cestu domů, protože jídlo už prakticky došlo. Kromě toho beru ještě občí čokoládu jako suvenýr pro rodinu, se kterou počítám i jako případnou nouzovou zásobou kdybych se někde zdržel:-).

Loučím se se Švýcarskem a chystám se na přesun přes Rakousko.  Nudný nížinný začátek absolvuju po dálnici přes město Bludenz a směrem na Alberg kde mě čeká zásadní rozhodnutí. Rozhoduju se mezi dálniční cestou přes opravdu dlouhý, ale placený tunel pod horou Alberg vs. cestou přes horu, poměrně nízký průsmyk Flexenpass, směrem přímo na Německo. Nejen z finančních důvodů vítězí cesta vrchem, tunel si můžu užít někdy příště při přesunovací jizdě a kromě toho jak je tunel delší než cca. 3 km, začíná pak stejně být nudný. Flexenpass (1776 m.n.m.) není vysoko ani v nijak extrémní krajině nebo něčem, ale podle plánu je to poslední průsmyk na cestě a tak v něm v klidu poobědvám a pomalu se rozloučím s Alpami, protože mě čeká už víceméně jen přesun. Výjezd nahoru je nicméně zajímavý a řekl bych i typický mnoha galeriemi (napůl tunel, s okny a rozhledem do údolí) a tak dává tomuto průsmyku také svoji zajímavost. Kromě toho je to poslední místo kde něco fotím, protože zbytek cesty už ze mě opadá nadšení z nových věcí a tím i potřeba dělat fotky, stejně by už toho o moc víc neřekly.

Jedu na Lech, Holzgau, Reutte a blížím se mílovými kroky k Německu. Jsou asi 3-4 odpoledne a překvapuje mě, kolik už jsem toho ujel. Začínám uvažovat o tom, že bych toho dneska mohl ujet víc a zakotvit třeba až v půlce Německa. Kousek za hranicemi jsem si špatně vyložil značku informující o tom, že nákladní auta platí na dálnici mýtné, a to tak, že to mýtné platí pro všechny. Proto jsem se rozhodl, že to radši vezmu zpátky na dálnici do Rakouska, a přes jižní Čechy, s trochou štěstí bych mohl zakotvit večer až tam. Rozhodnutí nebylo vůbec špatné, protože po cestě z Reutte na Innsbruck projíždím krásnou lesnatou krajinou s velkými táhlými zatáčkami a dvěma "pseudoprůsmyky" Fernpass (1216 m.n.m.) a Holzleiten sattel. Najíždím na dálnici, nasazuji cca 150 km/h a valím s kolonou směr severovýchod.

V Innsbrucku i přesto, že dálnice má průběžně 3-4 pruhy je zácpa kvůli úpravám silnice, které ji zůžily na pouhé 2 pruhy. Motorka se ukazuje jako vynikající cestovní nástroj a tak zatímco většina aut se následujících asi 10-20 km (skrz celý Innsbruck) pohybuje rychlostí kolem 10 km/h, obratně se mezi nimi proplétám a projíždím stejnou trasu kolem 40-50 km/h, díky tomu že pruhy jsou široké a řidiči až na výjimky ukáznění a necpou se schválně do cesty motorkářům jako v jiných nejmenovaných zemích. Za městem končí stavba, dálnice se uvolňuje a tak pod plynem mířím směrem na Salzburg. Ukazuje se, že čím je později, tím volnější dálnice je, a tak se průměrná rychlost všech aut zvyšuje. Z počátečních 140 km/h se při soumraku šplhá až na cca. 170 km/h. Následuje krátký průjezd Německem přes město Rosenheim, kde se konečně dozvídám jak to s tím placením na dálnici v Německu vlastně je (platí jen nákladní auta), a pak už Salzburg. Posledních asi 250 km jedu bez zastávky a tak se benzinka v Salzburgu ideálně hodí pro odpočinek, nabrání benzínu (23 EUR, cca. 18 L) a krátkou svačinu během které zpracovávám většinu zbývajícího jídla nakoupeného na poslední zastávce ve Švýcarsku. Jsem pevně odhodlaný dneska dojet do jižních Čech.

Beru si kožený nákrčník, protože vítr který bezproblémů profoukne šátek se začíná neblaze projevovat na ztuhlém krku. Následuje opět dálniční přesun, spousty a spousty kilometrů a město Linz. Už je tma, asi osm večer, ale už zbývá jen kousek do ČR. Kousek cesty, hranice, České Budějovice. Asi tak na hranicích dávám vědět domů že žiju a jak na tom jsem, protože dneska jsem tam ještě nepsal, a zároveň se rozhoduju, že když už jsem dojel až sem, tak už dneska dojedu až domů, je to přece jen už jenom přes půl republiky a jen tak někomu se nepoštěstí, aby se mu povedlo být ráno na motorce uprostřed Švýcarska, zvládnout několik průsmyků, a ulehnout ten ten doma do postele ve východních Čechách, tak je to výzva:-).

Cesta přes ČR probíhá vesměs po státovkách, nikde ani noha, většina cesty s dálkovými světly, průměrná rychlost vysoká (bodový systém by neměl radost:-) ). Jediným problémem se ukazuje chladno, protože slunce už je v tuto dobu někde na druhé straně zeměkoule, je září, a průměrná noční teplota se pohybuje kolem 9 stupňů. Ani moc nepřemýšlím a jedu nejkratší cestou přes Jindřichův Hradec, Pelhřimov, Humpolec, Havlíčkův Brod. Zase jsem najel asi 400 km a dochází benzín (pod plynem na dálnici se spotřeba blíží k 5 L) a tak po cestě pokukuju po benzince. Problém ČR je, že je tady benzinka na každém kroku, ale jen málo z nich je otevřených v noci. První kterou jsem našel byla v HB, nicméně obsluha měla půlnoční pauzu na oběd nebo něco, a tak bych si musel počkat asi hodinu než se vrátí. Jel jsem dál a nakonec se mi se skoro prázdnou nádrží podařilo najít otevřenou benzinku OMV až v Hlinsku. Nabírám poslední benzín dneska i celkově (600 Kč, 19 L) a vyrážím na posledních cca. 40 km. Tempo zůstává a tak asi o půl druhé v noci sundávám helmu doma, zajíždím do garáže a prohlašuji cestu za ukončenou.

Po shlédnutí odometru uznale pokyvuji nad dnešním nájezdem 1150 km a vydávám se do vany a do postele, dneska už to opravdu stačilo. Ráno už jen sundávám věci z motorky, vybaluju a hodnotím cestu.

Celkový dojem: Jen co to bude jen trochu možné, Švýcarsko to jistí !!!