| Ráno vstávám s vědomím, že dneska musím vyřešit problém s řetězem, jinak zbytek cesty padá. Po podrobnější ranní kontrole zjišťuji, že článků je ve skutečnosti nemocných asi 5. Jsou viviklané v čepu asi o 0.5 mm, jeden z nich dokonce asi o 1.5 mm! (téměř půl čepu) Z důvodů odlehčení nechávám řetěz raději volnější. |
|
| Balím věci a vyrážím do světa. Ještě před opuštěním Umhausenu si dělám otočku u místního vodopádu v lese (150 m na výšku) a praktikuji ranní rozcvičku v podobě pěšího výstupu na vyhlídku, poté konečně opouštím oblast. Dopolední cíl - centrum nejbližšího většího města, tj. Landeck (cca 40 km, 25 dálnice). V centru jsem si víceméně náhodně všiml v jedné postranní ulici poutače Kawasaki a tak s doufáním zajíždím k inkriminovanému místu. V momentě kdy se na zdi budovy objevuje znak a nápis Yamaha a prosklená výloha motoshopu, vím že mám vyhráno. Vysvětluji jim, že potřebuju řetěz, že je na tom špatně. 30 minut poté, co jej místní boss zkouknul a prohlásil že je "kaputt", odjíždím s novým řetězem a peněženkou o 143 EUR lehčí. Přesto že to je opravdu velké plácnutí přes kapsu jsem rád, že jsem to vyřešil a nepřetrhnul se mi někde v horách, nedejbože v serpentýnách. |
|
| Podle plánu mě hned za městem čeká cesta přes městečko Galtur a průsmyk Bielershohe s místní vodní elektrárnou. Nový řetěz je výborný, dokonce s ním přestalo cukání motorky v nižších otáčkách, z toho usuzuji že už v době kdy jsem motorku kupoval musel být načnutý. Následuje cesta na Bludenz, Feldkirch a Vaduz. Lichtenštejnsko je vyloženě zklamáním, sestává asi ze 3 měst velikosti Svitav a 20 km silnic mimo obec, toť vše. Kromě toho je tam v nížinách kolem 30 stupňů a tak se nemůžu dočkat až budu zase v horách. Jediné co mě těší je že jsem si nezajel a vyhnul se Švýcarské dálnici (narozdíl od Rakouska zde mají pouze roční známku pro auta i motorky za 40 CHF, nemá cenu to za to dávat). I v samotném Švýcarsku vyhýbám dálnici ale jedu víceméně podél ní. Jedu přes Chur, Ilanz, Disentis. Tady začíná svítat na lepší časy, protože před sebou konečně vidím zase hory které musím přejet, zatím je Švýcarsko co se týče hor vyloženě zklamáním. |
|
| O půlhodiny později už projíždím první průsmyk Oberalppass (2044 m) a okamžitě měním názor. Kromě toho, že už konečně vidím na obzoru třítisícovky pokryté ledovcem se přede mnou otevírá zlatý hřeb dneška. Hory dvakrát vyšší než v Rakousko-Italských Alpách, 2x tolik serpentýn, 2x častěji průsmyky. Každý další průsmyk lepší než předchozí. Slovy se to ani popsat nedá a tak za všechno nechám mluvit fotky. Ideálním zakončením dneška se staly sousedící průsmyky Furkapass (2431 m) a Grimselpass (2165 m), které opět strčily do kapsy cokoliv předchozího. Grimselpass sice nebyl po cestě, ale vzhledem k tomu jak vypadal by byl hřích neudělat si na něj malou odbočku. TDM běhá po horských silnicích jako kamzík a tak necelá půlhodinka na vyjetí a zase sjetí dolů nijak neohrozila hledání ubytování (už je večer). Dokonce i nový řetěz si na průsmycích sedl na starší kolečko a rozetu a přestal hučet. |
|
|
Po sjezdu do údolí nachazím v městě (nebo vesnici?) Niederwald (1300 m) kemp, kde za 16 CHF hodlám přenocovat. Dnešek byl opět náročný, padla nádrž benzínu (tj. opět asi 350 km, Dálnice nedálnice, hory nehory, TDM si bere pořád 5L/100km), 4 průsmyky, dva nové státy (Švýcarsko a Lichtenštejnsko) a oprava řetězu. Je 21:00 a ulehám k zaslouženému spánku. Vidím ze stanu vrcholek nějaké hory pokryté sněhem a tak si toto preventivně na noc oblékám víc.
|
 |
|
O chvíli později usínám.
|
|