Celou noc pršelo. Ráno mi stan i motorka stojí v kaluži vody a pršet nepřestává. Vychytávám chvilku kdy to poleví a bleskurychle balím. Odjíždím na Passo di Stelvio s tím, že tomu třeba někam ujedu. Passo di Stelvio je obří průsmyk vysoko v horách a tak cestou projíždím několika vrstvami mraků v údolí, díky tomu jsem se dostal mimo déšť. Výjezd samotný i průsmyk jsou super, rozhodně patří k těm nejhezčím co jsem viděl. Úplně nahoře u restaurace Tibet (asi 2800 m.n.m.) si na skále dávám pozdní snídani (nebo spíš brzký oběd), pak vyrážím do údolí.

Problém je, že zase začalo pršet. Nasazuju nepromoky a valím v dešti. Cestou dojíždím motorku z Česka, vypadá to že mají namířeno mým směrem, tak se jich držím s tím, že až někde zastaví, tak pokecáme. Najednou před St. Moritz odbočují kamsi mimo můj plán. Zastavuju, nasazuju pláštěnku na tankvak, protože začíná být kvůli hustému dešti celkem promočený, a zkoumám mapu. Jedou pořád mým směrem, jen přes jiný průsmyk. Tak si říkám, že je ještě zkusím dohnat, zastávkou jsem ztratil tak 5-10 minut. Následuje stíhací jízda průsmykem.

Ačkoli jsem vzhledem k počasí tomu už moc nevěřil (ten čas je na dohnání japonce japoncem v dešti během asi 30 km dost dlouhý), dohnal jsem je v údolí za průsmykem zrovna v době, kdy se rozhodli zastavit na pauzu.Následuje pokec a zjištění, že jedou do Švýcarska do stejné oblasti kam mířím já. Na příštích asi 100 km si navzájem děláme společnost. Celou tu dobu prší. Průsmyk byl fajn, ale ponořený v mracích a v dešti jsem z něj moc neměl.

Odpojuju se v městě Disentis-Muster s cílem dojet co nejdál. Prší moc na to, aby mělo cenu jezdit přes průsmyky a je moc brzo na to, aby mělo cenu se někde usídlit na noc. Štěstí mi přeje a zrovna v době kdy jsem u křižovatky na průsmyky, které jsem chtěl vzdát se v mracích objevuje díra. Využívám příležitosti a jedu podle původního plánu. Průsmyk St. Gothardo patří k těm lepším a jeho jižní strana má dva sestupy - normální, poměrně úzkou a strmou silnici, a "dálnici" po úpatí hory, jejíž spodní strana je už opravdu dálnice. Kvůli tomu že nevím kolik času bez deště mi zbývá, volím raději rychlejší trasu. Další průsmyk Nufenenpass je taky super podívaná, ale okno bez deště pomalu končí a přemýšlím co dál.

Ještě se mi daří vychytat menší okýnko na oblíbený Furkapass, kde u ledovce potkávám 4 české motorkáře (nebo 5?), vracející se z Andorry. Po chvíli pokecu a focení pokračuju, protože bych rád dneska stihl celou plánovanou "osmičku" (tvarem, nikoliv počtem) místních průsmyků. Za Furkou už jde do tuhého. Mraky houstnou, není pomalu vidět v serpentýnách na krok, aspoň že neprší. Sjíždím zpátky do Andermattu a odtud se vydávám na sever, abych se průsmykem Sustenpass pomalu vracel.

Problém Sustenpassu je to, že prší a není vidět na krok zároveň. Výjezd a sjezd je tedy něco mezi sprchováním se v oblečení a hrou na schovávanou se serpentýnami a protijedoucími auty. V praxi to vypadá tak, že vidíte silnici pod sebou, a asi 20 m před sebou, skalní stěnu na jedné straně, a všechho ostatní kolem je bílo, k tomu ještě leje. Jedu krokem a i tak se bojím abych s tím někde nesekl.

Po tomto průjezdu usuzuju, že už jsem se s TDMkou na vodě naučil dostatečně. Sjíždím do údolí tak daleko, aby nerpšelo a tam se ubytovávám v kempu. Provádím obvyklé činnosti (hygiena, deník, jídlo) a pak jdu spát. Zítřejším plánem je dostat se do Francie a kus jí projet ...