Den 7. (6.7. - Opět Švýcarsko)
| Vstávám a pořád je hezky, holt Itálie, no. Jedu jedinou cestou, která vede na sever do Švýcarska, a to až k jezeru Lago di Magiorre, a pak podél něj. Jezero je fajn, akorát není tak hezky čisté jako ty ve Francii, soudruzi z Itálie asi někde udělali chybu. U města Locarno překračuju hranice a začínám pomalu stoupat do hor. |
 |
| Změnil jsem plán cesty, protože radši budu jezdit ve volném čase pod Grossglocknerem, a beru to na průsmyk San Bernardino, který jsem při cestě tam kvůli špatnému počasí vynechal. Výstup je strmý, spousta serpentýn, konečně si užívám i trochu chládku. Průsmyk nepatří k těm nejvyšším (2065 m.n.m.), ale i tak je nahoře jen tráva a skály, taky patří k těm hezčím. |
 |
| Průzkum neznámých průsmyků mě láká, a tak nejedu přímo na Chur, ale beru to jestě kolečkem dolů na St. Moritz přes průsmyk Julierpass, který jsem opět předtím vynechal. Průsmyk je pohodový, relativně vysoko (2284 m.n.m.), široká silnice, spousta zatáček, a celková známka je velmi dobrá. Na výjezdu ještě potkávám Čechy v autě, a tak chvilku kecáme. Tihle prozměnu jezdí tady po okolí. |
 |
| Beru to přes St. Moritz a pak zpátky přes Albulapass (2312 m.n.m.). Tudy už jsem jel v dešti cestou tam, ale chtěl jsem si ho prohlédnout za pěkného počasí. Je přesně tak hezký jak jsem si ho představoval, možná ještě trochu hezčí, hlavně strana od St. Moritzu. Dostávám se rychle zase do nálady a v zatáčkách se rozhýbávám. |
 |
|
Dál to beru na Davos, abych si projel přes další vyšší průmyk, Fluelapass (2383 m.n.m.). Stejně jako všechny nad 2100 metrů i tenhle za to stál a rád se do něj někdy vrátím. Ráz krajiny se pomalu mění, a pevné skály nahrazují špice se štěrkovými sesuvy. Doplněno o nedaleké třítisícovky zakryté sněhem scenérie nabízí super výhled.
Další na řadě je krátká zajížďka do Rakouska, abych se mohl vrátit do Itálie přes Reschenpass (1507 m.n.m.). Je to jen takové symbolické, ale chtěl jsem ho taky prozkoumat. Pro normálního smrtelníka je to pěkné, ale po tom co jsem projel už toto ani nevnímám jako průsmyk, spíš jen jako cestu přes kopec. Potřebuju prostě aspoň dvoutisícovku abych byl spokojenej :-).
Dál valím po Italských údolích do Merana, chtěl bych dneska stihnout ještě Timmelsjoch, ale připozdívá se, už to moc nestíhám. Až kolem osmé projíždím Meranem a na značkách se dozvídám, že Passo rombo (jiný název pro totéž) je otevřeno jen od 7 ráno do 8 večer. Dneska už to teda nestíhám a tak hledám kemp. Ubytovávám se těsně před ním s tím, že si ho náležitě užiju zítra ráno.
Kemp je luxusní (jiný než certifikovaný ADACem jsem nenašel), provádím běžnou hygienu a valím spát. Zítra bych chtěl dojet až ke Grossglockneru a projet si ho, abych měl neděli čistě na přesun domů a nemusel se nervovat že nestíhám ...
|
 |
|
|