Ráno se probouzím do 4 stupňů Celsia a brutální mlhy, podzim se projevuje na plné čáře. Ještě že mám ten megateplej spacák, jinak bych asi umrznul. V rychlosti balím a po osmé vyjádřím. Nijak nespěchám, dneska chci projet zas kus Rakouska, omrknout některá lyžařská střediska, strávit pár hodin na Grossglockneru a možná ujet ještě kousek na jih.

Snažím se projet co nejvíc průsmyků abych zas něco prozkoumal a tak nejedu přímo, ale stejně jako včera dělám esíčka pohořím od severu na jih a pomalu se blížím ke Glockneru. Projíždím první použitelný průsmyk - Solkpass. Ačkoli má jen 1788 m.n.m., vypadá jako dvoutisícovka a tak si můžu opět připomenout ty hory, které jsem viděl začátkem léta. Dál projíždím městem Murau a tady začíná prohlídka středisek. Je sice podzim, sníh nikde, ale i holé skály a vleky o středisku hodně prozradí, dělám si soukromý průzkum abych věděl kam by se dalo v zimě vyrazit.

Jedu na jih přes Turacher Hohe (nic moc průsmyk 1703 m.n.m.) a vyjíměčně se rozhoduju pro jednu placenou trasu. Je dlouhá a vypadá slibně. Navíc mi zkrátí cestu asi o 50 km a o nic nepřijdu. V Reichenau platím mýtné 7 EUR za motorku a projíždím po silnici Nockalmstrasse směrem na západ. Silnice je hezká, hory super, určitě to za těch 7 EUR stojí se tam mrknout. Navíc mi přibyla na blatníčku další samolepku vyhlášených silnic.

U vjezdu jsem asi ve 3 odpoledne a valím hned do kanclu informací zjistit jak je to s tou slevou při druhé návstěvě. Slevu jsem nedostal, protože je jen na jednodenní lístek a já měl odminule 15ti denní. No tak vím aspoň pro příště. Protože posledně jsem veškerou kapacitu paměti schovával na fotky, chci se tentokrát zaměřit na video a zkoumám možnosti uchycení foťáku na motorku. Mám ministativ a musím ho někam uchytit. Po asi 15 minutách zkoušení různých pozic se jeví jako ideální přichycení stativu na padací rám, záběr je prakticky přímý pohled na silnici, jen v pravé části jsou přední vidle a kus rámu. Vyrážím nahoru na testovací jízdu.

Problém padáků je ten, že drží přímo za motor a tak se veškeré vibrace motoru (a že jich není málo, motor má kvůli svému charakteru dvě vyvažovací hřídele) přenáší přímo na padáky a z normálního záběru se stává poslední předdůchodové dílo kameramana s těžkou artrózou kdykoliv otočím plynem. Protože jsem si doma nechal nůž, používám zapalovač ze zásuvky motorky k přetavení toho milionu pásek kterými jsem stativ přidělal. Výsledkem je úspěch doprovázený smradem plastu tavícího se na zapalovači. Pak ještě následuje čistění zapalovače jak jinak než vypalováním. Postarší děda na lavičce divně kouká jak se mi několikrát zpod sedla vyvalí obláček kouře z vypařujícího se plastu, ale nakonec je zapalovač kromě trošky sazí jako nový.

Uchycení číslo dvě jsem pracovně nazval "letmé", protože foťák vlastně za nic pevně nedrží. Jen jsem stativ zastrčil do pootevřeného zipu tankvaku a udělal bezpečnostní uzel kdyby to náhodou chtělo vypadnout. Sice se v obraze motá tankvak a část je zkreslená pohledem přes plexi, ale způsob uchycení zajišťuje výbornou stabilitu, protože setrvačnost foťáku ho drží na místě a tak zatímco na nerovnostech motorka poskakuje, foťák si "lítá" nad tankvakem.

Natočil jsem celkem 40 minut videa (celou cestu od ledovce na hnízdo a kousek zpátky), nafotil fotky, najedl se, všeho si samozřejmě náležitě užil a kolem šesté večer vyrazil do údolí. Na video se můžete podívat v souhrnu cesty. Do kempu směřuju na jistotu a končím v tom stejném kde jsem byl v červenci, protože mi vyhovoval.

Po sedmé už rozbaluju stan, dávám si půlhodinovou sprchu (přesně proto si vybírám kempy kde je teplá voda v ceně, protože jinak je většinou za 0,5 Eura za 4 minuty), prohlížím videa, píšu SMS, deník a jdu spát. Zítra valím na Benátky, možná s malou odbočkou na nějaký ten průsmyk v Itálii.