S Čezetou do města Tuaregů

V létě 2005 uskutečnili dva motorkáři, bráchové, Vojta a Filip Hlásní cestu na Krym. Vojta, kterému bylo 15 let, student Gymnázia dr. E. Holuba v Holicích osedlal moped Simson Schwalbe (průměrný rok výroby dílů byl 1978). Filip, v době cesty mu bylo 21 let a pracoval v BV Elektronik osedlal ČZ 125 z roku 1973. Už na Krymu byla ale v hlavách obou cestovatelů připravována další cesta. Do Afriky.

Rozdělení funkcí na cestách vypadá tak, že Filip zajišťuje motorky a Vojta ten zbytek. Filip zvolil, a spolu s dalším bráchou Pavlem připravily, mašiny ČZ 250 typ Sport z let 1962 a 1964. Vojta sháněl informace, zajišťoval víza, lanařil sponzory… Nakonec mohly motorky stanout na prahu cesty. Je 30.7.2006 okolo 21:30hod. Před námi je vysněná cesta, jež vede na trase Rakousko, Itálie, Tunisko, Libye, Egypt, Jordánsko, Sýrie, Turecko, Gruzie, Turecko, Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko, Slovensko. Porozhlížím se po loučících se sousedech kamarádech. Filip ještě pořád ani pořádně neví kam jedeme. Možná líp. Já i můj brácha jsme strávili přípravami víc než půl roku. Pomáhali nám nejen sponzoři, např. Ferodo, Denicol, BV Elektronik nebo Automotoklub Holice, ale i naše rozvětvená rodina. A teď vyjíždíme. Není cesty zpátky.

Dálavu bereme útokem, směrem na Havlíčkův Brod. Před Havlbrodem poprvé spíme.Navíc motorky nedobíjí, takže dopoledne 31. padá na opravy. Motorky vyjeli pár hodin po kompletní rekonstrukci, moje měla najeto před odjezdem 19 km. To by samo o sobě nebylo tak strašné, kdyby nám 1.8. v 17 hod. nejel z Italského Livorna zaplacený trajekt. Z Havlbrodu pokračujeme směr Jihlava. Za Jihlavou, na cestě do Znojma nám oběma praskají nádrže na benzín. Není čas spravovat, bereme prostě míň paliva. Za pozdního odpoledne stojíme na česko-rakouských hranicích. Policista se na nás podezřívavě dívá, ptá se kam jedeme. ,,Do Afriky“, zazní jednoznačná odpověď. Policista nás pouští se slovy: ,,no dobře no, ale nejdřív si spravte přední světlo“. Další opravářskou zastávkou je Vídeň. Z Vídně pokračujeme na Graz, Filip nesvítí, má slabou batery. Čas nemáme na zbyt, mašiny jedou na plný plyn. Zanedlouho zadírám poprvé píst. Na půli cesty do Grazu Filip opravuje znovu dobíjení. Jedno už funguje, dobíjím tedy pro oba a jedeme dál. Celou další cestu potom měníme baterie. U Klagenfurtu zadírám podruhé, tentokrát na dobro. Bratr v hustém dešti rozdělává motor. Po odstranění závady to naše motorky smaží po rakouských dálnicích rychlostí 100-130km/h do Itálie. V 11 hodin vjíždíme do Itálie. Trajekt nám jede za 6 hodin a máme před sebou 450 km.

V Benátkách se dostáváme do příšerné zácpy. Dálnice má v těchto místech i osm proudů v každém směru, i přesto je úplně ucpaná. Z Benátek pokračujeme již pozvolněji dále. Večer kempujeme na dálničním odpočívadle před Boloňou. Ráno 2.8.vyjíždíme dál. Do Livorna, vzdáleného 14km od Pisy, dojíždíme odpoledne. Hned se jedeme podívat do přístavu, jestli na nás trajekt třeba nepočkal. Trajekt i s našimi penězi však už dávno brázdí vody Středozemního moře. Nepočkal.  Zůstáváme týden v Itálii. Na věž v Pise jsme si výšlap neuděláme, protože vstupné je 15 Eur za jednoho, což je zlodějina. Z Livorna odplouváme 8.8.2006. Směr Tunisko. Na lodi plujeme 24 hodin. 9.8. odpoledne začínají všem přicházet smsky. To je lepší znamení pevniny než racci. V Tunisu, hlavním městě Tuniska spíme na hlídaném parkovišti. Ráno navštěvujeme Kartágo, beru si domů kus opracovaného mramoru. Naše dvě Čezety dále pokračují po dálnici na Sousse, Sfax a Gábes.  69km před Gabesem stavíme na benzínce Agil (tváří se jako Agip). Tam se dávám do řeči s jedním Němcem. Jmenuje se Wolfgang a zve nás na noc ke svému Tuniskému příteli. Pozvání přijímáme. Dostáváme večeři, dozvídáme se o Tuniských zvyklostech. Ráno, po snídani a návštěvě velbloudí farmy, pokračujeme dál. Do Libye. Na hranicích tohoto totalitního státu na nás již čeká převaděč. Dostat se do Libye bez tamějšího zprostředkovatele je téměř nemožné. Nás to vyšlo na cca 35 000 Kč. Na hranicích nejdříve narážíme na podvodníka, jež se snaží tvářit jako pravý převaděč. Nenecháváme se nachytat. Nakonec vše dobře dopadá. Hadi, převaděč a náš nový kamarád, nám dává hned za hranicemi instrukce, rady, tipy…

Naše první zastávka v Libyi je Sabratha. Hadi nám tu doporučil místní hostel a ruiny římského antického města. Když večer přijíždíme do hostelu, recepční se nám chlubí, že tu mají jednoho chlápka, co umí česky. Hm, nějakej Rusák, říkám si. K údivu mému i Filipovu tu mají opravdu chlápíka jménem Sulo, který byl v osmdesátých letech tři roky na Slovensku v ZTS. Pamatuje si teda hlavně sprostý slova a vtipy, ale i po dvaceti letech je jeho česko-slovenština velice slušná. V hostelu nefunguje elektřina, majitel nezaplatil elektriku, společné prostory tedy osvětluje proud z naftové elektrocentrály, jednotlivé pokoje potom svíčky. Ve sprchách už dlouho nikdo nebyl, a záchody používáme jen v krajní nouzi. Ráno se vydáváme na prohlídku místních římských památek. Cestou se stavujeme v internetové kavárně a v obchodě s jídlem. Za tři dináry (1 LD = 16Kč) si kupujeme tří kilový věnec sušených fíků a dva nanuky. V areálu, vykopávek si prohlížíme nádherný amfiteátr a obnažené základy domů. V bezprostřední blízkosti amfiteátru leží písečná pláž s nádherně čistou vodou.

Ze Sabrathy pokračujeme do hlavního města Libye Tripolisu (arabsky Tarábulus). Tady se opět setkáváme s Hadim.  Je třeba vyřídit nějakou byrokracii.Spaní máme los luxusos, na hlídaném parkovišti, asi 100 m od Zeleného náměstí, to je takový libyjský Václavák. Přes silnici naproti parkovišti je Grand Hotel, kam jezdí politické návštěvy, my tam chodíme, skrz bezpečnostní rámy, na záchod. A to vše za 6 LD. V Tripolisu musíme pár dní počkat. Nejen, že čekáme na vyřízení dokladů, ale čekáme i na Filipovu výplatu, protože na další cestu nemáme peníze a na jihu země, kam máme namířeno, nefungují karty. Máme ale dost peněz na to, abychom si udělali jednodenní výlet do Leptis Magna, která leží 120 km podél pobřeží na východ. Leptis Magna, arabsky Lebdah, je jedním ze snů archeologů a historiků. Starověké římské město, největší římská památka na území Afriky. Tohle město je navíc v super zachovalém stavu, protože bylo po tisíc let pohřbeno v písku. Dnes je odkrytá zhruba čtvrtina rozlohy. Do samotného města dojíždíme chvíli po poledni.  Máme strach ze vstupného, v průvodci píší, že vstup je možný pouze s průvodcem a za € 40 + poplatek za fotoaparát. Ve vrátnici nikdo nesedí, přičemž brána je otevřená. Dívám se na ceník vstupného a nemůžu uvěřit vlastním očím. Vstup stojí jednoho 7 LD a 3 LD poplatek za foťák. Mám takovou radost, že běžím sehnat pokladníka a přiznávám mu i peníze za foťák. Prohlídka je bez průvodce, ale u každé památky je informační panel. Fotíme si staré chrámy, divadlo, římské záchody, maják, vítězný oblouk… V areálu je opět parádní písečná pláž. Písek na pláži dost pálí, je 41ºC ve stínu. Opravdu rychlá prohlídka trvá přes čtyři hodiny. Před sedmou hodinou se vracíme zpátky do Tripolisu.  Mírně sprchlo, rozhodně se tomu nedá říkat déšť, avšak místní řidiči, ani dohladka sjeté pneumatiky na to nejsou zvyklí, takže podél silnic se válí v příkopech auta všeho druhu. Uprostřed čtyřproudové dálnice se převrátil i jeden kamion s talířema. Z nádrže mu vytekla nafta na vozovku. Jelikož se nacházíme v arabském světě a řidičská moráka zdejších obyvatel je horší než katastrofálně špatná, tak nikoho ani nenapadlo upozornit ostatní řidiče na nebezpečí. My projíždíme kolem havárie krokem, o naftě nevíme. Filip jede asi 10 m přede mnou. Já za ním se už jen se zděšením dívám, jak se zoufale snaží udržet mašinu na kolech, brácha už se sune po bohu a od beden mu létají jiskry. Stačím zareagovat, dávám ruku z plynu, nohu z brzdy a pevně držím řidítka v přímé poloze. Přejíždím skvrnu bez úhony, Filip má ale prodřený box naskrz a uhnutý nosný rám na zavazadla. Zatím co sčítáme škody, přijíždějí další auta, sem tam některé uděl hodiny, ale žádného z Arabů ani nehne upozornit ostatní na hrozící nebezpečí.

V Tripolisu se opět ,,ubytováváme“ na parkovišti, tentokrát už skoro zadarmo. Podnikáme také výlet do starého města, takzvané mediny (medina = staré město). V úzkých křivolakých uličkách jsou tři základní druhy ochodů: se zlatem, s látkami a s kořením. V těsném závěsu, co do počtu provozoven jsou holičství. Najdete tu třeba i kovárnu. Naše kroky vedou nejdříve k holiči. Naše hřívy nejsou homologovány pro Saharu. Koření v medině je neskutečně levné, kilo červeného pepře si domů vezeme za 7 LD. Obchody s kořením jsou samostatná kapitola. Nespočet druhů koření, ořechů či čajů si zákazníci nabírají lopatkou přímo ze sudu.

15.8. jsou vyřízené doklady, peníze vybrané můžeme pokračovat. Vyjíždíme na jih, směr Nalut.

Město Nalut leží 350 km na jihozápad od Tripolisu. Před cestou tankujeme dost benzínu. Benzín se v Libyi prodává na desítky litrů. 10 L stojí 1,5 dináru, láhev vody 0,75 dináru. Prvních 100km za Tripolisem je ještě poměrně husté osídlení, pak ale začíná řídnout a nakonec je jedna vesnice každých 50 km. Cesta se stává katastrofální posledních 120km před Nalutem, Začíná foukat horký vítr Harmatan. Vichr Harmatan burácí z nitra Sahary a ohřívá jižní Evropu. Nejen, že je Harmatan horký jako pára v hrnci, a tak silný, že shodí stojící motorku (vyzkoušeno 2*), ale navíc ho máme jako protivítr a mírně ze strany. 43ºC ve stínu (my byli celý den na slunci, kde je teplota mnohem vyšší) v kombinaci s tímto vichrem je vražedná, pochybuji, že v Evropě se dá zažít. K večeru dojíždíme do Nalutu, úplně vyřízení. Opět spíme v hostelu, ten je plný, takže spíme venku ve stanu. Můžeme používat vnitřní zařízení, tady se poprvé od výjezdu sprchujeme. Ráno podnikáme výpravu na nalutský hrad, jehož počátky sahají do 7.stol.n.l. Celé město stojí na náhorní plošině, hrad stojí ne jejím okraji.

Z Nalutu vyrážíme do pouště, směr Ghadames. Máme to 300 km, cestou jsou dvě vesnice, vždy po sto kilometrech. Po každém stokilometrovém přejezdu dotankováváme benzín, nikdy nevíme kdy bude další benzínka. Díky státním cenám je béňo všude stejně levné. První vesnice na trase má odhadem 80 domů. Ve vesnici mají benzínku, obchod s jídlem a obchod s cestovními kufry. Ve druhé vesnici je jediná velká křižovatka, tam zahýbáme doprava, na západ. 50 km před Ghadames zastavujeme u policejní kontroly. Slouží tu mladý voják, popovídáme si, vyfotíme se a jedeme dál. Takovéhle kontroly jsou po celé Libyi. Vždy zhruba po 50 km je u silnice policejní stanice, kde by se mělo zastavit ke kontrole dokladů apod. Většinou policisté nic nekontrolují, jen se chtějí zeptat odkud jsme a kouknout se na motorky. To nás zdržuje, takže u dalších kontrol jenom troubíme, máváme a bez zastavení projíždíme.

Hned na kraji Ghadames je hotel, ne jehož dvoře se ubytováváme. Spaní v pokoji s klimatizací, koupelnou a příslušenstvím stojí 30 LD, spaní ve stanu na dvoře 6 LD. S recepčním se mi podařilo domluvit, že nám otevře okno od jednoho pokoje a můžeme používat sprchu a elektřinu. Používáme i klimatizaci, chodíme se dovnitř chladit. Teploměr v místnosti naměřil 48ºC!

V Ghadames procházíme rozlehlou medinu, zapsanou v UNESCO. Píšeme taky domů maily, ale hlavně odpočíváme. Za zmínku stojí, že Čezety jedou od poslední poruchy v Rakousku bez nejmenších poruch. Po dvou dnech v Ghadames odjíždíme do Al-Quariat, vzdáleného 420 km na východ. Na cestě je jediná vesnice, po sto kilometrech, pak už nic. Na cestu si necháváme zmrazit kanystry s vodou. Pouze na kost zmrzlá voda zabalená v hadrech a uzavřená v přepravních boxech vydrží poživatelná celý den. Kapalná voda, vystavená saharským slunečním paprskům, je za dvacet minut teplá, za třicet horká.

Z Ghadames odjíždíme pozdě večer a jsme dost unavení. Když jsme dojeli na první policejní stanici, na které sloužil náš starý známý, nechávám si zavolat velitele. Veliteli vysvětluji rukama, nohama česko-arabsko-anglicky: ,, Hele šéfe, mafiš flus, a potřebuju spát,  my si tady naproti lehneme a prospíme se. O.K.?“(mafiš = arabský univerzální zápor, flus = peníze). Z mé gestikulace pochopil o co jde, louskl prsty a podřízení začínají vynášet ze stanice postele a matrace. Ležíme v poušti před policejní stanicí. Všímáme si nádherné noční oblohy. V poušti nenajdete žádný světelný smog, proto je pouštní noční obloha tak jasná. Brzy ráno, ještě před svítáním, pokračujeme dál. 320 km pouští v jednom tahu leze člověku ne maják. Zabavit se můžete třeba sledování pouště napravo, nalevo nebo před sebou. Protože se jede pořád na čtyřku a rovně, řízení taky přestává bavit. Za celý den potkáváme 7 aut v obou směrech.

V Al-Quariatu přijímáme pozvání a večer se necháváme hostit u místních lidí. Ještě v noci odjíždíme na jih do Al-Shuarif. V této vesnici se mi rozpadá spínací skříňka. Po opravě pokračujeme na jih do města Birak, 297 km pouští. Z Biraku dál na jih do Sabha a pak dále do Ubari V Ubari přemýšlím, jak vydělat peníze, moc už jich totiž nemáme. Nakonec vozím po městě malé černochy. Z Ubari máme namířeno na jih 375 km do Ghatu, města Tuaregů. Tři kiláky za Ubari nám naše plány hatí má rozeta, jež se vyrvala z uložení v zadním kole. Je třeba přesoustružit některé jiné kolo, což se v našich podmínkách jeví jako nereálné. Naštěstí Filip nachází rumunskou továrnu na opravu ropných věží. V Geomin oil field service company, máme zadarmo spaní, jídlo, praní, opravu motorek, telefonování i faxování domů. Díky Rumunům se můžeme již za dva dny vydat dál do Ghatu.

Do Ghatu vede příšerná silnice. Vozovka je od slunce natolik rozpálená, že se asfalt trhá na kusy. 22.8. odpoledne dojíždíme do Ghatu, města Tuaregů. Tuaregové ale nikde. Ptáme se v hotelech, kde jsou legendární pastevci velbloudů. Prý mám přijet v prosinci, až začnou jezdit turisté. Jsem fakt naštvanej, táhnem se sem, do centrální Sahary, aby mi řekli, že mám přijet za půl roku. V Ghatu se není proč zdržovat, vyjíždíme na jih, k nejjižnějšímu místu naší cesty. 20km za Ghatem, téměř na 24. rovnoběžce, končí silnice. Přesné souřadnice jsou 10-24°47,294's.š. 10°13,133'v.d.

Dál nemůžeme pro končící silnici. Za kopcem je Alžírsko, 150km vzdušnou čarou Niger. Vracíme se do Ubari k  Rumunům. Ještě v Ghatu se Filipovi rozpadá spojka. Dost velký problém, naštěstí nám to v místní dílně umí zpravit. I já mám problém, větší než velký. ,,Futro“ na ojničním čepu, vyrobené s přesností na setiny milimetry má vůli, že se dá bez problémů vyndat rukou. Rumuni nám to spraví, ale až za dva dny, je víkend. Pauzu využíváme k návštěvě Ubarijských jezer.  Pronajímáme si za 100 LD off-roada s průvodcem a vyjíždíme přes 50 m vysoké písečné duny, 60 km do pouště. Mezi dunami se začínají objevovat vodní plochy ohraničené datlovníky. Bližší obrázek o těchto slanovodních úkazech Vám udělají fotky. Z Ubari vyjíždíme zpět do Sabha, dále pouští na Hun. Cestou se mi podaří dohodnout ,,taxi“ pro nás i pro Čízy v podobě kamionů, které nás vezou víc než 400 km. Z Hunu na Sirt a Aždábija. V Aždábiji jsme opět hoštěni u místního ,,náboženského fanatika.“ Zajímavá zkušenost. Z Aždábije vede do Tobruku silnice podél moře, asi 600 km. Další alternativou jak se dostat do Tobruku je jet 480 km dlouhou zkratkou skrze Libyjskou poušť. Cestou nic, jen jeden salon a benzínka. Tobruk je zahlcen hřbitovy padlých vojáků z 2.světové války. Podařilo se nám najít hroby československých vojáků, a poklonit se jejich památce

Z Tobruku pokračujeme na egyptské hranice. Na libyjské straně vše O.K. O egyptské se to říci nedá. Vzhledem k nízké vyspělosti státního aparátu A.R.E. není možné pokračovat dále na motocyklech. Proto si necháváme úředně zabavit mašiny a jedeme na otočku do Káhiry. Neustále jsme sledováni a kontrolováni. Na egyptských hranicích nás drží jako rukojmí 12 dní. Chtějí totiž zaplatit 10 000 Kč za přejezd Egypta + prý vratnou zálohu půl milionu korun jako pojistku, že naše 45 let staré motocykly neprodáme na území A.R.E. (Arabic republic of Egypt). Egyptská samospráva, a většina obyvatel A.R.E. nemá s civilizací a s úctou k lidskému životu vůbec nic společného. Za těch dlouhých 12 dní se mi to podařilo zjistit.

  Z Egypta se vracíme  do Libye. Poprvé prožíváme písečnou bouři. Z Tunisu nám odjíždí 17.9.2006 trajekt do Janova s mezipřistáním na Maltě. Domů se vracíme 22.9.2006. Do školy a do práce nastupujeme 25.9.2006.