!!! Pro více informací o cestách, pro fotky a pro informace o knížce, kterou tito cestovatelé vydali se podívejte na na www.hlasny.borec.cz !!!!!!!
S Čezetou na světa kraj,
aneb z Čech do Vladivostoku po stopách ruských legií
Jistě si většina z vás pamatuje na cestu Vojtěcha a Filipa Hlásných na motocyklech značky ČZ do Tuniska, Libye a Egypta. V roce 2007 jsem se já, Vojtěch Hlásný (*14.2.1990) vydal s mým otcem Pavlem (*25.3.1953), opět na motocyklech značky ČZ (*1962 a 1964) do světa. Tentokráte do dálnovýchodního přístavu Vladivostok! Cestu jsme pojali tak, že se vydáme po stopách Československých legií v Rusku.
Na cestu dlouhou 13 000 km jsme se vydali z Býště 14.7.2008, ve 20:39 vyjíždíme z Holic. Tentokráte se mnou jede místo Filipa taťka Pavel, vždycky chtěl cestovat a tak teď když se mu naskytla příležitost vyjel do světa. Následujícího dne překračujeme hranice Polska a Ukrajiny, dojíždíme skoro ke Lvovu. Mašiny jedu velice dobře. Na hranicích potkáváme Poláky jedoucí na Krym. Já jako zkušený cestovatel, který na Krymu vlastně začínal, jim dávám cenné rady. Tady na hranicích také poprvé uplácíme celníky pivem. Následujícího dne potkáváme bandu českých motorkářů, kteří si to také namířili na Krym. S Čechy spíme v motelu na ,,Avtovagzal Letičiv“, na kterém jsme před dvěma lety spali při cestě do Sevastopolu. Z Letičiv pokračujeme dál na východ, na Vinici a Uman. V Umanu je krátká zastávka. Pak už dále na východ, směr Kirovgrad a Dněpropetrovsk. Dněpropetrovsk by se mohl, domnívám se, zapsat do Ukrajinské knihy rekordů, jako město s nejhoršími silnicemi. V tomto směru směl předčí i Lvov. V Dněpropetrovsku překračujeme Dněpr. Dalším městem na trase je Doněck. V Doněcku na autobusové zastávce měníme pojistky. Všímá si nás Valerij, bývalý majitel Jawy 350. Skládá nám obdiv a zve nás k sobě domů. Pozvání přijímáme. U Valerije dostáváme najíst a můžeme se vysprchovat. Náš hostitel sloužil u letectva, dostávám od něho darem letecké brýle. Je to dar za všechny prachy. Na ukrajinských i ruských silnicích je velmi vysoká prašnost, většina aut jezdících či vlekoucích se po silnici vypouští do ovzduší kilogramy CO2. K tomu je nutné připočíst vítr, komáry a mouchy. I když ráno vyjedete vysprchovaní, večer máte černý obličej. Já své brýle ztratil a mé oči šíleně trpěly.
Z Doněcku pokračujeme na Lugansk. Z Lugansku už je to na hranice s Ruskem 80 km. Na hraničním přechodu platíme ruské povinné ručení, zelená karta v Rusku neplatí. To stojí kolem tisíce korun. Na hranicích máme malý problém. Při vjezdu na Ukrajinu se vyplňuje imigrační karta, která se při odjezdu odevzdává. Taťka si při jejím vyplňování nevzal brýle a do kolonky ,,číslo pasu“ vyplnil číslo, které nesouhlasilo vůbec s ničím, ani s číslem pasu, asi s číslem pojistky či řidičáku, prostě s ničím. Vyhrožovali, že budeme muset jet přes celou Ukrajinu zpět na polsko – ukrajinské hranice pro novou imigrační kartu. Nakonec to spravilo €40. Na ruské straně hranic nás zase důkladně kontrolují, asi jim připadáme jako pašeráci. Dokonce ze spodu prohlížejí přepravní boxy i motorky, jen zázrakem neobjevili dvacet plechovek piva, které vezeme se sebou. Nakonec nás však pouštějí, a po pěti dnech jízdy vjíždíme na území největšího státu světa, Ruské federace. Z hranic nabíráme směr Volgograd, někdejší Stalingrad.
Jsme velmi unavení, přes noc jsme jeli nonstop. Je šílené vedro. Chvílemi na motorce usínám. Asi 100 km za hranicemi proto zastavujeme, a střídáme se po hodině ve spaní. Vždycky jeden hlídá, druhý spí. 250 km před Volgogradem máme první závažné technické problémy. Mě se opět uvolnil zámek na pístu. Následně se mi rozlámal kroužek a vylámalo se mi kus pístu. Tímto chci všem motorkářům říct, aby si nikdy nekupovali maďarské písty, jsou to ty nejhorší šmejdy, jak v Africe, tak v Rusku jsme všechny zlikvidovali, a to včetně náhradních. Mnohem horší je ale to, že taťkovi se zadřelo ojniční ložisko na klikové hřídeli! Po dlouhých peripetiích se dostáváme k mechanikovi Olegovi, jež se zabývá hlavě opravami motocyklů československé výroby. Oleg nás hostí 3 dny. Během těchto tří dnů s tátou provádějí kompletní generálku motoru, na místo staré ojnice ustavují ojnici z motocyklu Jawa 350/638. Při skládání motoru však nastává problém. Je víkend a není otevřená žádná dílna, ve které by nám mohli vycentrovat kliku. Proto jsme nuceni využít služeb jiného mechanika, který centruje kliku od oka kladívkem. Když se motor vyžene do otáček, tak se prý klika vycentruje sama. Nemáme moc možností, tlačí nás čas, musíme to risknout. Když vyjíždíme od Olega, mašiny jedou skvěle. Po 17 km se však tátova Číza zastavuje. Je zadřená klika. Kartery motoru jsou natolik rozžhavené, že se přetavili kabely od bezkontaktního zapalování. Pokoušíme se motor rozhýbat, lijeme do válce tolik oleje, až vytéká výfukem. Nakonec se nám daří nastartovat a pokračujeme dál. Ne daleko, za dalších 20 km zadíráme znovu. To se opakuje ještě 4*. Pak už mě přestává bavit roztláčet motorku. 140 km před Volgogradem nám zastavuje Kamaz s nakládací rampou. Necháváme se dovézt do Volgogradu, cestou přejíždíme další veletok, Don. U Donu nakupujeme oranžové vařené raky.
Ve Volgogradě máme jako hlavní cíl najít jakýkoli vhodný motor, a dát ho do rámu otcovy Čezety. Oprava nebyla zadarmo a do další už se nám nechce. Běžně v obchodě se motor koupit nedá, dílů na šestivoltové Jawy a ČZ prakticky nejsou, nikdo nám nedává šanci na úspěch. Burza staých motocyklů je až za týden. Po dlouhém hledání se nám však podařilo nemožné. Ve Volgogradě, na východním okraji Evropy, skoro 3 000 km od domova, nacházíme zcela nový, nikdy nepoužitý motor z Jawy 250 panelky z roku 1968. Blýská se novotou, u motoru je zcela nový karburátor Jikov, v papírové krabičce je přiložena svíčka PAL. Pod pravým víkem je ukryto 75 W zapalování, krytka na náhonu brání původnímu oleji aby nevytekl. Protože motor má dva výfuky, dostáváme od prodejce jednu speciální zátku na ucpání výfukového otvoru. Motor z Jawy je delší než původní, proto se rám musí ve spodu rozříznout a nastavit trubkou.
Ve Volgogradě navštěvujeme majestátní památník obětem stalingradské bitvy Mamaev Kurgan. Mimo smuteční síně, se zde nachází i 82 m vysoká betonová socha antické bohyně vítězství Niké, která povolává syny ruské otčiny do zbraně. Jedná se o největší památník padlým vojákům na světě. A ještě jedna perlička: chodník od smuteční síně k soše lemují pamětní desky různých lidí, kteří jsou spjaty s tímto místem. Na poslední desce stojí: ,,Geroju sovetskogo sojuza, snajperu, Zajcevu Vasiliku Grigorieviču, 23.3.1915 – 1991.15.12, VEČNAJA SLAVA!“ O tomhle člověku pojednává známý film ,,Nepřítel před branami.“
Z Volgogradu pokračujeme na sever proti proudu řeky Volhy do Saratova. Odtud do Dalšího místa spjatého s našimi legionáři, do Samary. Cestou do Samary přejíždíme Žigulevský most přes Volhu, který spojuje Žigulevsk a Tolijatty. Chvíli se koupeme v čisté vodě této největší evropské řeky.
V Samaře spíme u našeho nového kamaráda Saši. Ten nás provádí po městě. Navštěvujeme místní pivovar, katolický kostel, největší mešitu v Evropě, prohlížíme si místní operu, parky, Vítězné náměstí, Věčný oheň, fotíme se u rakety Sojuz a u letadla IL – 2 ,,Šturmovik.“ Z věže supermoderní budovy vlakového nádraží vidíme celou Samaru z ptačí perspektivy. Bohužel památník legionářů v Samaře poslali do šrotu už v sedmdesátých letech.
Ze Samary pokračujeme dál na východ, směr Čeljabinsk. Cesta vede přes Tatarstán a pohoří Ural. Kousek za Zlatoústy přejíždíme hranici mezi Evropou a Asií. V Čeljabinsku sídlil Generální štáb československých vojsk na Rusi, v čele s generálem Janem Syrovým. Přes místní univerzitní knihovnu se nám podařilo navázat kontakt s místní vlastivědnou institucí ,,Oblastnaja encyklopedija Čeljabinsk“, jež se zabývá i přítomností našich vojsk v této oblasti. Jeden z jejich zaměstnanců nás dovádí až na místo, kde dříve stál hřbitov a památník padlých legionářů. Památník však byl stržen již v roce 1919 a hřbitov byl zahrnut ve třicátých letech. Přesto zůstala minimálně jedna pamětní deska legionáře. Tou je pamětní deska, v Rusku velmi populárního, Jaroslava Haška. Málo se ví, že Hašek byl vzorným legionářem, bojoval u Zborova, byl pokladníkem roty. Nakonec však dezertoval z legií a vstoupil do řad Rudé armády, čímž se vlastně dopustil vlastizrady. Čeljabinsk se jinak výstavné město, jak já říkám: první ruské město v Asii, ale první evropské město v Rusku.
Dalším městem na trase je, z Čeljabinsku 180 km vzdálené město Jekatěrinburg. Zde navštěvujeme Chrám na krvi, kde byla bolševiky popravena carská rodina Mikululáše II. a vojenskohistorické muzeum. V muzeu je první poschodí věnováno vítězstvím Rudé armády za 2. sv. války a druhé je věnováno náboru mladých vojáků do vojska. Rusko by měla do dvou let bránit profesionální armáda.
Z Jekatěrinburgu pokračujeme dále směr Omsk. Cestou projíždíme město Tjumen, ve kterém se staví nové sídliště paneláků pro desítky tisíc lidí. Proč tam dnes staví nové paneláky nad tím zůstává rozum stát. Skoro na trase leží i město Irbit, rodné město motocyklů Ural, na jeho prohlídku však nemáme čas.
Po široké zvlněné silnici to pálíme rozbahněnou Sibiří plnou komárů, močálů a nekonečných březových lesů. Před Novosibirskem spíme v motelu Lada. Lépe řečeno na zemi v pneuservisu který k němu patří. Pneuservisů je podél cest hodně, na zdejších silnicích není o proražené gumy nouze. Za pneuservisem stojí v kopřivách zaparkovaný pásový obrněný transportér, s nímž jezdí majitel pneuservisu na hony.
Město Novosibirsk leží na řece Ob. Ve třetím největším ruském městě spíme u místních motorkářů, jsme pro ně velká atrakce. Jeden z motorkářů dává do chodu motocykl Panelku, jež má na tachometru číslo 12 439, a je v opravdu perfektním stavu. Jednu noc spíme dokonce na jachtě šéfa místních motorkářů Olega, řečeného Oligarcha. Jachta kotví v přístavu na břehu Obského jezera, po kterém jsme se dvě hodiny projížděli. Taťka dokonce jachtu pod pirátskou vlajkou velký kus cesty kormidloval.
Z Novosibirsku uháníme na Krasnojarsk, ve kterém přejíždíme Jenisej. Z Krasnojarsku do Irkutsku vede příšerná silnice. Dobrých 600 km na této trase vede po silnici jejíž ,,povrch“ tvoří jíl, kámen a sem tam trocha asfaltu. Proplétáním se mezi dírami nelze urazit více než 250 km za den. Díry jsou na některých místech ,,silnice“ tak velké, že by v nich bez problémů zmizelo osobní auto. Potkáváme také českou výpravu nových Škodovek Moskva – Vladivostok. Na tomto úseku mi odešla jednička v převodovce, což hodně ovlivnilo další vývoj cesty.
V Irkutsku jsme bydleli u Alexeje, jednoho z místních motorkářů. V Irkutsku jsme se stavili v restauraci ,,U Švejka,“ která stojí na ulici Karla Marxe, setkal jsem se s Taťánou Sízovou, která nám v Praze zajišťovala víza do Ruska. Velmi zajímavá byla i návštěva domu Děkabristů, Přírodovědného muzea, Něrpinária (akvárium s tuleni – Něrpami Bajkalskými) nebo ledoborce Angary. V Irkutsku děláme také rozhovor do novin Gorodavto. Vůbec v Rusku způsobujeme pozdvižení. Několikrát jsme byli v televizi, aniž bychom to věděli, lidé nás často vítali, zvěst o dvou bláznech na Čezetě šla před námi. S rodinou Alexeje se jedeme autem vykoupat na Bajkal. Voda v tomto nejhlubším jezeře světa je studená, ale co bychom byli za cestovatele, kdybychom se nevykoupali? U Bajkalu jsme ubytováni v pěkných roubených chatkách.
Od našich hostitelů se dovídáme, že jsou potomky českého legionáře, houslisty Josefa Kaiseršata. Ten v Irkutsku založil rodinu, a po letech se jel podívat domů, do Československa. Nikdy se však nevrátil. Slíbil jsem jim, že se pokusím o něm něco najít (svůj slib jsem dodržel, po tříměsíčním hledání v archivech našel jeho vojenskou složku a v současné době se snažím zjistit jak skončil). Z Irkutsku pokračujeme podél Bajkalu do Ulan – Ude a pak dále do Čity. Na cestě děláme spousty fotek hor kolem Bajkalu, takzvanou Horskou korunu Bajkalu. Také mi vlivem deště přestává fungovat foťák, v Čitě kupujeme nový. V Čitě také nakládáme mašiny na vlak a z Čity do Chabarovsku se 2 000 km vezeme vlakem. 190 km za Čitou totiž končí zpevněná silnice a začínají hory nemáme čas a hlavně se nechceme pouštět přes hory bez mého prvního rychlostního stupně.
Ve vlaku nejsou kupé, celý vagon je vlastně jedna velká místnost ve které je více než 50 lůžek. Naše dvě lůžka sousedí s Dagestánci. Jsou to muslimové, dva mafiáni. Jeden z nich, Kurban má zjizvené břicho od mačety a druhý pod postelí brokovnici. Jedou do Vladivostoku pro japonské auto. Z Japonska se do Ruska přes Vladivostok valí denně stovky aut s levostranným řízením. V Chabarovsku čekáme dva dny až přijedou motorky. Během čekání máme čas projít město a kouknout se na místní hřbitov, založený kvůli tomu, aby bylo kam ukládat oběti stalinských čistek. Dostávám se i do smuteční síně. Na stěnách síně jsou rudé pěticípé hvězdičky a vpředu je namalovaný velký portrét Lenina. Z Chabarovsku jedeme na jih, do Vladivostoku to máme už jen 850 km. Na cestě je ale opět příšerná silnice, 250 km před cílem mi praská zadní tlumič. Nakonec s obtížemi měníme tlumiče z Čezety za tlumiče z Urala.
30.8.2007 přibližně v 18:40 dojíždíme na kraj světa, do Vladivostoku. U bran města nás vítá ruská motocyklová legenda, král ruských bikerů a pořadatel slavného setkání motorkářů ve Vladivostoku v jedné osobě Sinus. Sinus nám pomáhá s ubytováním a s odesláním mašin vlakem do Moskvy. Ve Vladivostoku navštěvujeme cíl naší cesty – památník a hroby legionářů na hřbitově ,,Morskoe klatbišče.“ Na památníku necháváme květiny. Z hřbitova jedeme do místního věhlasného veterán muzea, ve kterém mají mimo jiné i jednu Jawu z roku 1938. Poslední zastávkou ve Vladivostoku, před odjezdem na letiště je delfinárium, část moře ohraničená sítí, ve které žijí bílí delfíni.
Z Vladivostoku odlétáme s mezipřistáním v Barnaulu do Petrohradu, kde přesedáme na letadlo do Prahy. Z letiště jedeme k sestře, poté k dědovi, a ještě než stíhám jet domů je pondělí 3.9.2007, první školní den. Do školy jsem přilétl skoro rovnou z Vladivostoku, s pětiminutovým zpožděním.
!!! Pro více informací o cestách, pro fotky a pro informace o knížce, kterou tito cestovatelé vydali se podívejte na na www.hlasny.borec.cz !!!!!!!