Účastníci:
Kubajs – BMW R65 – veterán (r.v. 1981)
Davy – Yamaha XTZ 750 – Supertenere
Hlade – Jawa 350/639
Peter – Suzuki DL 650 V-Strom
Michal (Deadman) – Dněpr MT-19 (Solo)
Veverka – Honda CB450 S

Fotky: Veverka, Michal suzuveverka.rajce.idnes.cz/Ukrajina_2010/

Děkuju klukům za pomoc při zvedání motorky ze všech možných i nemožných míst a pomoc při opravách a údržbě. Ani mě nenechali zamazat si ruce od šmíru :-)

Já též děkuji za pomoc a důkladné servisní zásahy a vůbec...

Tentokrát jsme dovolenou plánovali s dostatečným předstihem, hlavně s Kubajsem, termín, co za gumy, co brát, co nebrat a tak.
Nikdo by nevěřil, jakej je problém sehnat špunty v palcovejch rozměrech…
Davy nakonec jako jediný nechává na motorce silniční gumy, jinak všichni obouváme drapáky. Konečně přípravy vyvrcholily (tradičně nic nestíháme :-) ) a den D je tu. Teda spíš den před D.
V pátek 3.9. k nám nejdřív přijel Davy na kole !!! a přivezl si bagáž na motorku. Poprvé v životě vidíme kolo s top-case :-) Chvíli po něm dorazil Hlade, vydal se do Prahy už v pátek, aby nemusel v sobotu vyrážet moc brzo. (Hlade s mírným zděšením zjistil že s předním drapákem nejde jet po dálnici rovně…) Trochu klábosíme, já dodělávám nějaký ten dlabanec, dobaluju... Odjezd od nás domlouváme na devátou ranní.
V sobotu 4.9. přijel před devátou Davy, jak bylo domluveno. My ještě pomalu v pyžamech u snídaně. Klasika. Tak jsme ještě pokecali, dopili kafe a před desátou konečně vyrazili do Říčan, kde už na nás dávno čekal Peter.
Nejmocnější zážitek z cesty byl asi oběd v restauraci Rusticana, kde jsme působili jako pěst na oko a děsíli hosty :-) Zdobené stoly, židle s ozdobnými potahy až na zem, žádné jídlo pod 100 Kč.... a do toho banda motorkářů vede obvyklé řeči. Najedli jsme se ale dobře, skoro bych spíš řekla, že jsme se přejedli. (nevim co se ti na tý hostě nelíbilo, ještě jsme dostali lízátka :-) ) Do Slavičína za Kubajsem jsme dorazili kolem sedmé, hned dostáváme na rozmrznutí po panáku slivovice a je rozhodnuto, máme zůstat přes noc.
Pověstná moravská pohostinnost, ne woe?
30 Km před Slavičímen jsem poprvé jawil. Když neteče elektrika kudy má tak musí přijít jinudy.
V neděli 5.9. pokračujeme na Slovensko. Rádi bychom dojeli až k Prešovu, kde je další ubytování, takže s ohledem na vzdálenost a počasí volíme nejkratší cestu pod Tatrami. Na oběd stavíme v Kolibě, mají halušky, hurá :-) Rozmrzáme, ne na dlouho. Po cestě pak byly úžasné výhledy na zasněžené Tatry...
Zima jak v ruskym pornu… V letních rukavicích celkem hárkór.
V Prešově ještě nakupujeme piva a sháníme poslední potřebnosti na cestu a hurá k Petrovým rodičům, kde už čeká kuře na gril. Rozmrazujeme se hltem pálenky, grilujeme a klábosíme dlouho do noci. Stále častěji mluvíme o medvědech. Snad bude Kubajs dost chrápat, aby je plašil.
Mno… ještě o něco víc a bylo by to jak na katru – soudě podle reakcí spoluspáčů…
Po týhle noci vedle Kubajze jsem se medvědů bát přestal…
V pondělí 6.9. se ráno nějak nemůžeme vypravit. Peťa ještě jede přezout gumy, okopírovat doklady, a pak už si říkáme, že dáme ještě oběd, kafíčko... Po poledni konečně zvedáme kotvy. Proti původnímu odhadu to na hranice máme ještě asi 150 km, takže máme co dělat. Na čáru dojíždíme kolem čtvrté našeho času, na Ukrajině je ještě o hodinu víc. Hranici přecházíme překvapivě v pohodě, do půl hodiny jsme všichni odbaveni. Zato partu čechů v teréňácích tam držej už čtyři hodiny, snad za nůž. A za blbý kecy.
Ve Velkém Berezném už nejsou otevřené banky, v obchodě eura neberou, tak se vydáváme do kopců hledat místo na spaní. U vesnice Russkij Močar vyhlašujeme soutěž „Kdo první spadne“ a vyrážíme poprvé mimo asfalt. Ono pro některé byla už ukrajinská asfaltka dostatečným offroadem. Kubajs se na šotolinu a trošku bláta tváří trochu vyděšeně. No čuměl sem na to jako tele na nový vrata a nevěděl sem co s tim – a to sem ještě netušil, co mě čeká v dalších dnech… Vzápětí nám místní motokrosař na upraveném Uralu ukazuje, jak se jezdí. Na cestě, kde jsem sotva prošla pěšky, proletí s plným plynem a ještě ve vzduchu pouští řidítko a mává. „Když to nejde projet, byl si málo rozjetej“, zjevně to funguje.
Večeři a pivo bereme tak různě ze zásob, klábosíme u ohně a brzy odpadáme. Najeto za dnešní den:

V úterý 7.9. se probouzíme do zimy a mlhy. Ani v noci nebylo nějak zvlášť teplo. Hlade mění na Jawce řetězové kolečko za 15z :-) (Díky Deadmenovi za radu, bez něj bych se na vás jen smutně koukal) Snídáme opět tak různě ze zásob, co kdo pobral, chlebové placky zapečené se sýrem jsou kupodivu dost dobré. Nebo mi chutnaj, protože mám hlad :-) Při odjezdu z bivaku vyhrávám soutěž. Chvilka nepozornosti a z motorky se stává katapult, ze stroje naštěstí odpadá jen kousek brzdové páčky. Ponaučení: Nechávat si větší rozestupy a nesledovat moc toho před sebou.
Sjíždíme zpět do Velkého Berezného, ve slumu za městem radši ani moc nepřibržďujem. Nechápu, jak tam můžou třeba přežít zimu, nezasklená okna, místo dveří rohož, všude bláto, bordel, slepice a polonahé děti. Mám husí kůži.
Ve městě měníme peníze, tankujeme, nakupujeme a fofrem mizíme do hor, hledat poloninu Runa. Podle popisu cesty se moc dobře nejede, od dob, kdy byl popis sepsán se to na místě trochu změnilo. Nakonec nás místní někam posílají – „víc vlevo“. Lehčí offroad, kamenitá cesta, hned zkraje ulamuji motorce dvě chladící žebra z olejové vany. Slibuju jí, že už pojedu opatrně a taky to tak nějak dodržuji, poslušně se sunu pomalejším tempem s ostatníma a rychlou jízdu ve stupačkách nechávám těm, kdo na to mají vhodnější stroje. Po pár kilometrech zůstáváme stát před polorozpadlým mostem. Ten se už opravdu zdolat nepokusíme, pád do patnáctimetrové hloubky by mohl být osudný. Na místě stojí nějaká dodávka na silničních gumách, asi GAZ. Dáváme aspoň oběd, nebo tak něco a když už se chystáme vyrazit zpět, přijíždí teréňák s partou ukrajinců. Radí nám, kudy vyjet na poloninu, sami tu cestu jeli dneska odshora dolů. Přejem si štastnou cestu a ukrajinci bez váhání přejíždějí most, pod autem upadá další shnilá kláda. Hned za mostem je přes cestu padlý strom, to je nezastaví, v tesilkách a lakovaných polobotkách vyskakují z auta a padlý strom rychle řeší pomocí motorové pily. Offroad výlet po ukrajinsku.
Zpět ve vsi konečně najíždíme na správnou cestu, byla to ta „více vpravo“ a začínají první problémy. Kamení, bahno, prudké výjezdy.
První pořádnej offroad – teda alespoň pro mě. Po pár ustátých prohrábnutích, kdy jsem za sebou nechal vydrbaný efektní „S“ v trávě chytám slušnej výtlem, jakožto i po pár stech metrech dál, kdy zabahněnej od Davyho nahození zadním prokluzujícím kolem v blátě zdolávám s pomocí ostatních krááásnej bahenní výjezd.
Občas někdo odloží motorku, často si musíme pomáhat a dopředu postupujem celkem pomalu. Za jedním výjezdem to vzdáváme. Teda spíš kluci, já sem z toho docela rozladěná, protože za takovým offroadem jsem na ukrajinu jela. Na poslední chvíli se přesunujeme na louku, kde jsme ten den odpočívali, stany stavíme už skoro za tmy. U ohně a večeře trochu debatujeme co dál, trochu se rozcházíme v tom, co kdo od dovolené čekal a za čím tam jel. Ráno moudřejší večera... Najeto za dnešní den (   předním kolem :-) )

Ve středu 8.9. se ráno vypravujeme skoro v poledne.
No ono ty starty byly obecně pozdější. Počasí bylo většinou do mokra, nebo byla rosa, tak se čekalo až oschnou stany.
Zkusíme na Runu vyjet po panelovce. To je pohodová cesta do kopců, i když šotolina je často lepší, než asfaltka po ukrajinsku. Cesta je teda pohodová až na jedno místo, kde panelovku vzala voda a vůbec celý svah je podmáčený a podle trhlin v zemi jde o aktivní sesuv půdy. Kubajs se odvážně vrhá do výjezdu a proráží olejovou vanu.
V kopci mi to chcíplo a posadil sem se na šutr… Sem z toho byl DOST špatnej. Naštěstí banda byla skvělá, nikdo si z toho nic moc nedělal, což mě uklidnilo. Davy s Peťou hned jeli do Užhorodu pro lepidlo „na dirku v karteru“ dle vyjádření prodavače. 
Spouštíme na laně Báwo zpátky dolů na panely, Davy s Petrem odjíždějí do Užhorodu shánět něco na zalepení díry a my zatím zjišťujeme škody. Kromě díry v motoru má baworák ještě popraskané nosiče zavazadel, což teda kluci nějak vyřešili. Kubajs pálí jednu cigaretu za druhou a diví se, jak jsme všichni v pohodě. No co, díra jak vrata v olejové vaně, stane se, vyřeší se, pojede se dál. (Trapnej gemánskej vergl má litou vanu z hliníku… Kdyby to byl plech tak se to nestalo.) Zatím nás na cestách nepotkalo nic, co bychom nevyřešili. Po chvíli se s Michalem vydáváme nalehko omrknout cestu na poloninu a najít nějaký zdroj pitné vody. Vody je překvapivě všude spousta, a to i na vrcholu poloniny, jeden použitelný pramen je nedaleko místa ztroskotání. Panelovka vede až na vrchol kopců, k bývalým vojenským objektům, dnes už hodně zchátralým. Až na ten jeden sesuv úplně pohodová cesta, i když projet serpentinu na panelovce v místním podání taky není jen tak :-) Ještě se projíždíme nahoře po polonině, spousty brusinek, ve vyjetých kolejích bláto, vedle cesty v trávě zase drny, na kterých skáče motorka jak zajíc. Ale tak nějak celkově parádní poježdění, jsem utahaná a spokojená.
Chvíli po našem návratu na místo činu začíná pršet. Rychle rozhodujeme pro rozbití bivaku NAD!!! nepříjemným výjezdem. Báwo vytahujem za Dněprem na laně. Dost fuška, ale podařilo se. Po chvíli přijíždí Davy a Peter, dostáváme je taky nahoru, potom ohýnek, papu, lepení vany a tak. Lepidla dovezli toli, že by s tím šel slepit karter rozštípanej na kousky :-) Najeto km: 

Čtvrteční ráno (9.9.) je deštivé. V noci taky sprchlo. Nic moc. Ve světlé chvilce se druhá část bandy vydává nalehko na poloninu, a vrací se opět v dešti. Viděli akorát mrak, ale aspoň zkusili, že Báwo je schopné jízdy a vana těsní. Opět stavíme bivak a zalejzáme, čteme Jakuba Vandrovce (Andrzej Pilipiuk: Kroniky Jakuba Vandrovce. Amatérský exorcista a profesionální ožrala, který vše řeší posvém. Neskutečná hlína – od té doby jsme četli každý večer jakožto večerníček) a doufáme, že ten humus přejde. Nepřechází. Zůstanem tu ještě jednu noc. Michal a Hlade odjíždějí pro zásoby, my opět zalejzáme pod plachtu. Hned jak odjeli, spustil se solidní slejvák, místo cesty měli řeku. Při návratu mi přestal pálit jeden válec takže opět jawím. Předběžně diagnostikováno jako porucha bezkontaktu, připojil jsem záložní kladivo a za pět minut jedem dál. Ráno jsem to přehodil zpět a už to valilo, asi někde natekla voda (kupodivu…)
V další světlé chvilce bez deště vaříme. Trochu se to zvrhlo. A to doslova. Podařilo se mi převrhnout ešus s hotovým hovězím na houbách (hovnovězí z konzervy.. KáDéčko Czech Army) a druhý ešus se základem na polívku (voda a houby). Nadávám, sem na sebe neskutečně nas*aná a radši odcházím do lesa. Kluci hovězí snědli i ze země :-D (No mělo se to zkazit? Nebo to sežrat lišky a vlci???) Michal si prý šel ukrojit chleba a než se vrátil, bylo vyluxováno :-D (Já tu nebydlím, já tu jen dojíždím!) Co jinak vyváděli kluci nevím, já v lese našla nějakou tu houbu, brusinky, zkoumala sem nějaké ty zvláštní kytičky a houbičky a nakonec našla a ubobrovala sekerkou jednu luxusní smrkovou soušku na oheň. Při mém návratu do kempu už probíhá družba se třema ukrajincema, už dost napitýma, přijeli na ďábelských strojích. Kubajs s nima chlastá první ligu a tím nás zachraňuje od pořádné opice. Woe – když družba, tak družba, ne? Někdo musel hájit naší čest a porazit je jejich vlastní zbraní. Ale trochu sem švindloval – zajídal sem sušeným hovězím. Měli zajímavej postoj k popíjení. Žádný troubení přímo z lahve, ale pěkně pokulturnu ze stakanu. Ze stakanu, kterej vznikl odříznutím vrchní části PETky od piva s víčkem, tak decka se tam vešla… Ale dovezli i maso na šašlik a nějaké ty brambory, tak byla i bašta. S ohněm a sekerkou to fakt uměj, ještě nám vynadali, že sekeru máme tupou :-) Mě se družba s opilýma ukrajincema moc nezamlouvala, čím byli opilejší, tím byli oprsklejší, byla jsem v partě jediná žena a i když jsem hned jasně řekla, že jsem zadaná (naštěstí to pochopili jako vdaná), stejně měl jeden z nich řeči. Naštěstí kolem deváté došla vodka – to byla origo domácí samohonka z malin a ještě z něčeho – tomu sem nerozuměl, a na mobily se jim začaly ozývat ženy, tak nasedli na své ďábelské stroje (jeden ani neměl světlo) a nechali nás rozdýchat podivné setkání. Bez světel a brždění sjeli kopec, kde Kubajs nechal vanu – tu od motorky (ta vlastní na front-endu, který se řikalo „Malej Kubajs“ se za tenhle vejlet ale taky zmenšila :-). Nebáli se toho, ani samohonky, ani motorek a místních cest.
Celkem se mi líbila hláška jednoho z nich, že hledá práci – polsky šuká práci. Tak na práci jebe. Asi to myslel vážně, druhý den dopoledne jsme ho viděli před obchodem nasávat pivo.
Za den najeto: - Michalova cesta pro zásoby, já najela 0 km.

V pátek 10.9. jsme se ráno rozhodli pro další výjezd na Runu. Kupodivu jsme po družbě všichni viděli a byli schopni fungovat. I já, čemuž se upřímně divim… Ale místňáci zřejmě své práci rozumí. Počasí vypadalo rozumně, ale výhledy nebyly o moc lepší než ve středu. Aspoň druhá část bandy teda viděla víc.
Po sjezdu dolů následoval přesun do Volovce. Byla by to dobrá cesta, nebýt jednoho DAI postu. Zastavili nás a hned začali zkoušet, co by nám napařili. Nejdřív, rychlost, pak alkohol, pak nějaká neexistující stopka a nakonec jsme se sami práskli, že jsme vlastně odbočili doleva tam, kde se to nesmí. Davy se s nima ještě chvíli dohadoval, nakonec to bylo za padesát hřiven na osobu. Měli jsme smlouvat dál, nedávat jim nic, ale na to měl nervy asi jen Davy.
Volovec je podle mě docela ošklivé město, šedivé a ještě nás otravovali žebráci u obchodu. Tak jsme fofrem nakoupili a vyrazili hledat spaní. Asi bychom to nebyli my, kdybychom aspoň jednou za dovolenou nehledali spaní po tmě a za deště. Nakonec jsme měli opět štěstí a našli exkluzivní plácek. S výhledem na nějakou plynovou stanici :-)
Večer zase předčítání Jakuba Vandrovce pod plachtou, nějak jsem u toho ale usnula :-)
Najeto km:

V sobotu 11.9. jsme měli ráno parádní výhledy, mlha v údolí, občas sluníčko... Ranní s*aní s výhledem do údolí :-D Cílem dne byla polonina Boržava, pod kopec jsme se přesunuli po nějaké polňačce, i když se na stejné místo dalo krásně dojet po silnici. Proč ne. Podle popisu cesty jsme vyrazili nejdřív k vodopádu. Už je to národní park, vstupné je symbolické, ale musí se kus pěšky. Nechtělo se nám řešit, co s motorkama a chodit tam nadvakrát, a nakonec se nám teda asi ani nechtělo vůbec někam chodit pěšky, takže jsme to otočili a jeli hledat cestu na poloninu. Měla to být pohodová šotolina. Na některých úsecích jsme si pomáhali, i když cesta teda byla pořád docela dobře průjezdná. U horní stanice lanovky jsme zanechali Davyho s Hladem a pokračovali dál. Po stále horší a horší cestě :-) Kubajs se toho nebál a do všeho se vrhal docela po hlavě, až sem se bála. Offroad dovolená, ne, woe? Ale po zkušenostech v dírou ve vaně sem byl opatrnější – víc plynu, víc plynu!!! Nakonec jsem teda kulturní vložku předvedla já. Při jednom úmyslném položení motorky (nešla postavit na stojan) jsem vypnula benzin a při výjezdu nahoru ho zapomněla zapnout. Motor zakuckal a umřel samozřejmě v místě, kde jsem nedosáhla nohama na zem :-) Kubajs nakonec přeci jen zůstal pod nepříjemným kamenitým výjezdem. No kamenitym… Obrovskej placatej oslizlej kus skaly a ještě do kopce. Vyjet ho ještě šlo, ale sjet ho, to už bylo potom horší... Jak to vyjet nám předvedli dva enduristi, pod plynem a bez mozku :-) S Petrem a Michalem jsme pokračovali dál nahoru, do prudšího a prudšího kopce. Ve finálním stoupáku, tak dvacet metrů pod vrcholem, jsem nezvládla přejezd jednoho kamene a přistála v borůvčí. Podobný problém měl o kus výš Michal s Dněprem, akorát to teda ustál, jen se zastavil a nemohl se rozjet. Tak jsem se vyhrabala zpod motorky, nechala ji ležet tam kde spadla a šla mu pomoct. Kopec, že jsem do něj už pomalu lezla po čtyřech... Michala jsme nahoru nakonec dostali, Petr se rovnou rozhodnul dál nejezdit (zůstal tam kde já) a já dlouho váhala. Hrozně moc jsem chtěla nahoru, ale už jsem toho měla plné zuby, přeci jen jsem si ten kopec mezitím několikrát vyšla pěšky, jak jsme si po cestě tak různě pomáhali s motorkama. Nakonec mě odradila představa sjezdu. Aspoň Michal se projel po polonině, výhledy stejně nic moc, začaly se kolem honit mraky. Ještě se znovu zdravíme s českýma enduristama. Ještě jeli na Stoj, Michal pochopitelně za nima. My se začali spouštět zpátky dolů, nechápu, jaktože mi tam neumřely ruce. Davy s Hladem mezitím popojeli o kus výš, (vejš už mě výkon třindy prostě nevystrkal) Michal zase zvládnul sjezd bez pomoci, takže jsme se brzo sjeli a pokračovali společně. Po cestě nás opět dojeli enduristi, cigárko, pokec, přemluvili nás k noclehu v penzionu u Lewa. Ani moc přemlouvat nemuseli, měli jsme toho docela plný zuby a nějakou tu hygienu už potřeboval každej. Navíc se zatahovalo a cestou dolů začalo pršet, což definitivně rozhodlo ve prospěch penzionu. Rozhodně to nebyla chyba, super jídlo, úžasný pokoje a hlavně teplá sprcha :-) Majitelé přišli s vodkou, prý je to tradice, že si s nimi musíme připít. Nakonec byly ty flašky dvě, ale pro 10 lidí? Co to je? To ty dva litry samohonky… Kombinace únavy, pořádného jídla a alkoholu je vražedná, odpadla jsem brzo. Kluci ještě četli Vandrovce :-) Černýho Petra vyfasoval Petr. V noci mě naprosto, ale úplně zbytečně vzbudil, když hledal špunty do uší – stejně mu prej moc nepomohly. MUHEHE. Ráno mi s krhavýma očima řikal, že Magda (manželka) musí bejt svatá. Nebo hluchá…
Mě jen mrzí že jsme nezkusili tu saunu.

Snídaně v neděli 12.9. byla naprosto luxusní (tousty a palačinky), Natálka je snad kouzelnice. Při a po jídle se řešilo, co dál. Teda spíš kam dál. Zvítězil park Syněvyr. (Při odjezdu z Penzionu chtěl Leonid koupit Jawu…) Na přejetí k parku jsme zvolili cestu, která je na mapě značena jako hlavní, jinak existuje ještě jedna značená silnice z Mižgirji do městečka Syněvyr. Na hlavní silnici jsou parádní zatáčky, výhledy a tak. A díry jak pasti na mamuta. Za poplatek 3 hřivny / osoba nás nechal strážce vjet do parku, směrem k muzeu vorařství a snad i nějakému jezeru. Cesta je celkem pěkná šotolina, místy méně pěkná šotolina a občas je na ní i nějaká ta kaluž. Zvíci dětského bazénku. Ale nic extrémního, vede krásným údolím podle řeky, takže občas vymetám nějakou tu jámu spíš z nepozornosti, než že by se nebylo kudy vyhnout. Rozčilovali nás hlavně místní, kteří se do parku vypravují i ve zbrusu nových Superbech, pak jedou ještě pomaleji než rychlostí chůze a není je kudy předjet. Za jedním takovým jsme se doplahočili až k muzeu vorařství. Sice jsme v nějakých cestopisech četli, že muzeum bylo poškozeno velkou vodou, ale lepší by asi bylo napsat, že už z něj nezůstalo vůbec nic. Samotná stavba na řece už nebyla a přilehlé budovy sice nevypadaly opuštěně, ale byly zavřené. Pokračovali jsme dál do parku až k další závoře, za kterou už nás nekompromisně nepustili. Takže návrat stejnou cestou k muzeu, kde Davy otevřel top-case, koukal na krabici müsli a prohlásil „Tohle bylo vespod!“. No, trochu to drncalo :-) U závory do parku zastavil Hlade, že nedobíjí. A já zapisuju druhé „odložení“ motorky, při parkování. Skončil jsem v bažině cca půl metru pod úrovní cesty a čekal, kdy za mnou poletí motorka. Naštěstí zůstala ležet na cestě. Po chvíli je jasná závada – rotor. Náhradní nemáme, pokud to půjde opravit, tak jen s nářadím, který taky nemáme. Rozhodujeme se proto pro návrat ke Lvovi, kde je největší šance, že seženem, co potřebujem. Ještě jsme to vzali zkratkou na jezero Syněvyr, kde je možné, opět za poplatek, vyjet na motorce až k jezeru. V půli kopce k jezeru stáli dva vejrostci s devítkou (jedna ze dvou Jaw co jsem za celou dobu v UK viděl) ale žádný díly neměli a že bych jim rozhrabal tu jejich se jim bůh ví proč nelíbilo. Maj to tam pěkný, ale rychle se stvímá a Hlade by bez světla daleko nedojel, takže jsme zase rychle frčeli dolů a ke Lvovi. Cestou na mě Hlade mávnul, že špatný, došla baterka. Po chvíli debatování jsme vytáhli baterku z Hondy, která jí má nejlíp přístupnou a navíc pro jízdu baterku ani nepotřebuje, a Hlade si ji přilepil izolačkou ke kufru a přilepil k Jawce. Jo, hlavně že je dost izolačky :-) Jóó Hlade vůbec všechno řeší izolačkou… Připomíná mi to jeden fór o inseminaci křečka… Prej se taky musí obalit izolačkou… Snad prej aby neprask :-) Pokud se ti něco nepodařilo opravit pomocí izolačky tak jsi ji nepoužil dost! U Lva se nám trochu smáli, nicméně Hladeho usadili do restaurace, (po návratu už tu mrchu koupit nechtěl) místo ubrusu dostal noviny, nějaký světlo a motal si rotor. Naštěstí závada byla opravitelná, Lev sehnal pájku a po čase byla Jawka opět funkční. Večer nám ještě poradili enduristi cestu na další den, onu druhou silnici z Mižgirji do Syněvyru, že je v pohodě průjezdná a vede taky přes kopce. No uvidíme. Najeto km: 

V pondělí 13.9. opět luxusní snídaně od Natálky. Párečky a volský voka, specielně na Peťovo přání. Mírně přežráni jsme opět zapakovali na motorky a zkusili vyjet. Na rozloučenou jsme ještě dostali miniaturní lahvičky vodky jako dárek :-) (Jenom Kubajs dostal půllitrovku, evidentně má Leo dobrej odhad na lidi) Cesta z Mižgirji byla kamenitá, místy mokrá a jezdil po ní autobus (aspoň kus cesty). Nakonec jsme dokodrcali na pěknou louku s úžasnými výhledy. Radost neměl asi jen Kubajs, který zde zjistil další závadu – prasklé nosiče. Jak jsme tak okouněli kolem motorky a přemýšleli, co s tím, nakrájel Davy roládu, olíznul nůž a...“Kdo kurva krájel tím nožem papričky!“ Po chvíli vzal Peter se slovy „Vela rečí, málo tetrisu“ kufr a konečně se to všechno nějak navázalo na motorku. Akorát na ní nezbylo moc místa pro Kubajse :-) Opět se projevil kolektivní pohodovej duch týhle skvělý party a zaimprovizovalo se na téma kufr, pár prkýnek, kurta a 5m provazu. Tohle se mi stát někde jinde a s někým jiným, tak už si to jdu po tom všem hodit, ale voni se mi na to všichni vrhli s pohledem chovance drop-inu na stříkačku, div že u toho hlasitě nemlaskali a vzdychali, že na týhle dovolený se nějak málo jawí… S Michalem a Petrem jsme byli na loukách ve svém živlu, na vrcholku jsme si ještě vyjeli k vysílači a do různých odboček. Velmi zajímavej byl i sjezd z kopce – byly dvě možnosti, buď šusem dolů jako to jezdí náklaďáky, nebo přebrodit pár louží. Zvolili jsme brodění. V jedné z kaluží jsem sobě i motorce dopřála bahenní koupel. Zaplatila jsem za to zrcátkem, dalším kusem brzdové páčky (moc jí nezbylo) a bláto a špinavá voda byla fakt úplně všude. Humus. Podle stop jsem si zaplavala jen o kaluži výš, než enduristi, přijeli předtím večer ke Lvovi taky trochu mokří. V Koločavě jsme zjistili, že je to pořád stejně ošklivá vesnice, jako kdysi, když jsme tam byli s Jawajízdou. Zajímavý je, že všude jinde na nás lidi mávali, tady po nás házeli kamením – odporná, hnusná ďoura! Hnusnější vesnici jsem po cestě neviděl. Docela by mě zajímalo co si říkal ten klučík co po mě natahoval ruku že si chce plácnout… Jel jsem něco přes padesát a ruka v kožený rukavici mě pálila ještě půl hodiny po tom :D Zanechali jsme ostatní u četnické stanice a jeli se s Michalem podívat na vyhlášenou cestu z Koločavy – na výskok skály v potoce. U četníků jsme vysosli jedno pito a jeli se podívat po okolí. Ošuntělej pomník Olbrachta, rudoarmějskej památník s nějakým OTčkem a bandou malejch cikáňat a škola na který dělal okna šilhavej zedník. Cestu jsme nenašli hned napoprvé, po slušném offroadu nám konečně místní usedlík poradil, kudy jet. Na místě činu zanechal Michal Dněpra na cestě a šel se podívat pěšky, naštěstí. Já si zatím sjela do brodu a trochu umyla motorku od bláta. Cesta z Koločavy pryč je pro nás nesjízdná, takže fofrem za kamarádama a najít nějakej bivak. Jenže cestou zpět přes potok Michal špatně pochopil můj signál, aby přejel na druhou stranu a natočil jak brodím. Nechtělo se mi tahat motorku zpátky na cestu, tak jsem si před sebou uklidila dno od větších kamenů. Michal to pochopil, jako že brod je čistej a jedem vodou, místo mostku. Docela se rozjel a přistál sice celkem hladce, ale mokře. Dněpra jsme nějak vyvlekli z vody. Výsledkem akce bylo, že z pravého válce vyteklo asi deci vody, z výfuku tak půl litru a levý válec byl naopak ulit benzínem. Naštěstí se opět potvrdila nezničitelnost ukrajinských strojů, po chvíli motor naskočil a mohlo se jet. Místo na spaní jsme nakonec našli nedaleko toho vysílače, kde jsme už byli, z kopce vede parádní cesta na které nebyla snad ani jedna kaluž. Ach jo. Užili jsme si ještě parádní západ slunce a výhledy do údolí. A taky Michalovu kulturní vložku, když kamsi odplachtil a pokoušel se světlem Dněpra orat udusanou louku. Pak už jsme jen nacpáni pikantních těstovin odpadli při čtení Jakuba Vandrovce.

Úžasná hláška při vaření těstovin:
Kubajs: Doufám, že těma rukama, co si ho ždímeš při chcaní, nelámeš to maso.
Hlade: Jiný nemám.
Kubajs: Ty vole, to je, jako kdybych ti ho kouřil.
Davy: Dobrou chuť.

Mno… Když se to převaří… Ale stejně… BTW: A víte jak se dělaj halušky? :-) Davy by moh vyprávět… 

V úterý 14.9. se všude kolem střídavě honila mlha a střídavě bylo hezky. Parádní ráno na horách, fotili jsme jak zběsilí. S Michalem jsme dost přemýšleli, kam dál, do Volovce by se dalo jet pěknou zkratkou, nakonec jsme na to zlomili i zbytek bandy. Dopoledne nám nejdřív zpestřila parta ukrajinců ve fabii a nějakém Mišivbuši. Když teréňákem objížděli kaluž, trefili se přímo do nějaké díry a zůstali viset. Naše pomoc moc nepomohla, ale snažili jsme se. Nakonec nějak nepochopitelně vytáhli Mitsubishe Fabií. Dalším zpestřením byla Honda, oprava upadlého zdcátka Hladeho evidentně hrozně moc bavila a padla na ní aspoň čtvrtina role izolepy. No aspoň že ta stříbrná izolepa ladí se stříbrnou Hondou. Taky jsem ji tentokrát použil jen jako dekoraci, ale bejt tam prostě musela :D Hlavním dílem byla univezální dřevěná dlaha značky Honda. Pak jsme ještě rozhýbávali přidřený řetěz, naštěstí úspěšně. Než jsme se vypravili, bylo skoro poledne, klasika. Na jízdu zkratkou do Volovce už nebyl čas, nakonec jsme to definitivně vzdali i s Michalem, hlavně proto, že po koupeli v koločavském potoce jsme měli nějakej břichabol. Po silnicícj jsme pokračovali přes Volovec už známou trasou na Pěrečín, jen jsme se, trochu nestandartně, vyhnuli DAI postu. Mě bylo čím dál tím hůř, takže kousek před Pěrečínem jsme zapadli na louku, která vypadala jako vhodné tábořiště. Trochu nás tam teda otravovali dva kluci se stádem krav, nebudu psát pastevci, protože se chovali opravdu hrozně, i ke zvířatům. Čekali jsme, že musejí každou chvíli jít domů, oni zase čekali, že musíme každou chvíli nastartovat a někam odjet, což asi chtěli vidět. Vyhráli jsme, kluci šli domů a louka byla naše. Já večer odpadla, jestli se něco dělo, snad to někdo doplní za mě :-)

Celkem nic, klasika – Vandrovec, samohonka, pivko, blbý kecy, že spim moc blízko – normální večer… 

Ve středu 15.9. ráno bylo počasí „nebude-li pršet, nezmoknem“, občas i zamrholilo. Sjezd po mokré louce, náš asi poslední offroad této dovolené, jsme zvládli všichni bez problému. Pak už nás čekal jen asfalt až do Prešova. Ještě jsme cestou různě sháněli ovčí kůže a suvenýry, marně. Tak jsem aspoň koupila bráchovi láhev piva do sbírky, paní prodavačka na mě koukala docela divně, když jsem kupovala jen tu jednu láhev :-) Hranice jsme přešli opět v pohodě, jen na slovenské straně prohlíželi důkladně. Naše zavazadla vynechali, asi pud sebezáchovy, taková taška s hodně použitým prádlem, navlhlá ještě od deště... brrrr. Večer nás Petrova maminka opět úžasně nakrmila – gulášovou polívkou (trochu jinou, než známe my) a haluškama. Kluci ještě četli Vandrovce. A mě uklidili do sklepa, parchanti :-) Aspoň tam bylo teplo od pece, kde se předtím ohřívala voda na koupání.
Ve čtvrtek 16.9. ráno jsme se vypravovali do deště, jako obvykle celkem pomalu. Po cestě jsme ještě stavěli v Prešově, v pneuservisu pro gumy, v sekáči okouknout kožený bundy na motorku. Pak už jen nudnej přesun do Čech, opět nejkratší cestou pod Tatrama. Kluci si po cestě měnili motorky, nakonec tak nějak všichni, jen já sem zůstala věrná Hondě :-) Kolem deváté jsme se konečně přiřítili do Slavičína, opět slivovice, výborná večeře, pak zase slivovice... a před spaním zase Vnadrovec. Kubu jsme přejmenovali z „Kubajs“ na „Jakub Vandrovec“.

Závěrem bych chtěl všem moc poděkovat za pomoc se všema mejma závadama, za trpělivost, kterou semnou měli, neb jsem byl v terénu vůbec poprvé a musim říct, že jsem se toho o ježdění dost naučil. Celkově jsme nakroutili kolem 2800 Km, což třeba pro mě je celkovej nájezd za sezónu. Bylo to náročný jak pro lidi, tak pro stroje, ale krááásný. A taky se mi líbilo, že krom jedné neshody, která byla již zmíněna, nedocházelo ke střetům, vše se řešilo v klidu a porozumění. Sem moc rád, že jsem tam moh bejt, a že jsem tam moh bejt právě s váma. Díky moc…

Pokusím se co nejdříve doplnit kilometry a fotky...

Veverka