Naši dovolenou v Alpách jsme začali plánovat asi před rokem. S nápadem přišel kamarád Mlejnek. Původně to vypadalo, že pojede hafo lidí, ale jak to bývá, nakonec zbylo jen skalní jádro. Těsně před dovolenou jsem dodělal Pávika a intenzivně se věnoval oběma motorkám. Přes zimu jsem udělal GO na obou strojích a ještě se pokusil udělat motor navíc. Ten jsem nestihl už odzkoušet, protože jsem se musel věnovat Pávikovi. Dva dny před dovolenou jsme s Verčou zkompletovali páva a proběhla testovací jízda. Na motorkách už bylo vše připraveno, a tak následovalo balení. Všechnu bagáž jsem musel naložit na svoji moto, protože jsem chtěl, aby se Verča mohla věnovat plně jízdě a nic jí neztěžovalo řízení. Krom páva se zahrádkou jsem dal na sedlo stan a karimatky a pod sedlo menší brašny původně od plynové masky. Z náhradních dílů jsem vzal klasicky lanka, díly do zapalka-vape, matičky, vázací drát, izolačku, svíčku, svíčák a klíče k výměně kola s náhradní duší a lepením,gufera a těsnění do motoru.. Olej sem si koupil v ČR a to shell sx, se kterým jsem byl spokojený.
Jelikož jsme s Verčou chtěli dovču trochu prodloužit, vyrazili jsme už ve čtvrtek do Jižních Čech, a to do Stráže pod Nežárkou. Tady jsme hledali kemp, co jsem si našel na netu. Bohužel se nezdařilo, a tak jsme skončili v dětském táboře, kde nám pronajali chatku pro pět lidí za 260 Kč. Večer jsme u pívka pokecali a odebrali se na kutě. Ráno po rozloučení jsme se vydali do Třeboně, kde jsme zakempili u rybníka nedaleko Schwarzemberské hrobky. Tam jsme se šli podívat a určitě to stálo za to, stavba je to krásná a stála neskutčné úsilí a peníze. Navečír jsme se vydali do Třeboně pěšky po hrázi a prohlédli si město, které určitě stojí za návštěvu i spolu s místním zámkem. Večer jsme opět testli místní pívo Regent, které se velice vydařilo. Ráno jsme sbalili a vyrazili směr Vyšší brod. Jelikož bylo hafo času, navštívili jsme hrad Rožmberk a projeli se kolem Lipna. Navečír už byl sraz v kempu, kam jsme dorazili v plné sestavě – Já, Veronika, Renďa, Mlejnek,Antlík, Pilník, a nakonec dorazili Francouzi na Triumfu. Večer klasické pívko a pokus o spánek v šíleném vodáckém kempu.
Jelikož jsme měli zarezervovaný pokoj v penzionu Lucknerhaus pod Grossglocknerem, vyrazili jsme brzy ráno směr Linz, počasí bylo slušné a cesta pěkně ubíhala – dala se držet cestovní rychlost kolem 70 km/h. Mlejnek nás celkem úspěšně navigoval pomocí mojí mapy, zvláště po rakouských silnicích se jelo dobře. Kolem poledne jsme se zastavili u nějaké kapličky a na vařiči udělali jídlo. Po oddechu jsme valili dál. V dálce se začaly rýsovat první vrcholky hor. Počasí se začalo pomalu kazit a začaly se kolem honit mraky. Projížděli jsme krásnou krajinou a pomalu stoupali do hor. Někdy odpoledne jsme nasadili nepromoky a vyrazili jsme do deště. Celkem mě potěšili Rakušáci. Čekal jsem studené čumáky, ale opak byl pravdou – všude se k nám chovali pěkně a mile; když jsme potřebovali půjčit trubku na srovnání Mlejnkovy stupačky, když mu spadla mašina, nebyl problém: Asi šedesátiletá babička nám z místní dílny trubku zapůjčila a oprava byla během chvíle hotova. Čím více jsme se blížili ke Grossglockneru, tím více chcalo, jednu chvíli jsme museli zastavit, neboť jsme přes provazy deště neviděli motorku před sebou. Boty jsme měli durch, zbytek naštěstí vydržel. Když se trochu snížila intenzita vodního sloupce, vyrazili jsme dál a někdy kolem osmé hodiny jsme se vydrápali do dvou tisíců metrů nad mořem k horské chatě Lucknerhaus. Verča – náš mluvčí a chodící slovník šla vyřídit ubytování a formality. Francouzi už na nás čekali a u večeře jsme si sdělili zážitky z cest. Ubytovaní jsme byli v pokoji pro deset lidí a bylo nás tu celkem osm. Chata byla krásně vybavená, za dvacet pět EUR na jednoho jsme měli ubytování s luxusní snídaní. Obsadili jsme celou sušárnu na lyžáky a snažili se tu usušit věci z cesty. Další den ráno jme s vydali všichni na tůru. Postupně odpadli Francouzi, Verča a Pilník. Já s Renďou, Mlejnkem a Antlíkem jsme se vydrápali až k sněhové pokrývce, kde byl krásný výhled do údolí a vodopád. Pak se opět počasí zhoršilo a tak to vypadalo, že náš výlet na Grossglockner se nezdaří. Postupně se ale počasí umoudřilo a my vyrazili bez páviků na druhou stranu Grosíku na známější vyhlídku Franz Josef. Hned při sjezdu dolů do údolí jsem pěkně uvařil brzdy, na kterých se nedala udržet ruka, vše doprovázely působivé kouřové efekty od zadního kola. Asi po sedmdesáti kilometrech jsme se přiblížili k mýtné bráně na Grosík. Bohužel se počasí opět zhoršilo a tak dál pokračoval Mlejňas s Pilníkem, Antlíkem a Renďou – my jsme s Francouzema nechtěli za deště pokračovat, a tak jsme se vydali zpět. Pak jsem trochu litoval, ale naštěstí se nám později naskytla krásná příležitost navštívit Grosík v plné kráse. Po cestě jsme zastavili v místním obchoďáku a koupili Plzně v plechu za 0,7 EUR, což byl luxus. Celkově mě Rakousko potěšilo, ceny v obchoďácích stejné, nebo lepší, než v Čechách, což platí i o ceně benzínu. Večer jsme zakalili a u Mlejnka jsme objevili jeho slabou rezistivitu na víno, a tak během chvíle se dokonale zkalil vínem z ešusu.
Po snídošce jsme se sbalili a vyrazili směr Itálie. Počasí nám zatím přálo, zastavili jsme na housce se sekanou a kolou za euro v Interšpáru a valili dál k Taliánům. Občasné spršky nám zpestřovaly cestu.
Přehoupli jsme se do Itálie a ani jsme nemuseli vědět, že jsme přejeli hranice, na první pohled cesty ztratily na své kvalitě, všude se objevoval bordel a místní vrazi na silnicích se začali hlásit ke slovu. Čím blíže jsme byli moři, tím více to vypadalo na pořádnou bouřku. Ta nás dohnala asi padesát kilometrů od cíle a museli jsme opět do nepromoků. Největší adrenalin bylo proplétání se městem, kde na každé křižovatce byla červená a absence oranžové spolu s pohrkanýma Italama nevytvářela zrovna ideální podmínky. Do Grada jsme dorazili pozdě odpoledne a museli se ubytovat v místním hotelu za třicet éček se snídaní, což nebylo všem po chuti. Na druhou stranu teplá voda, sprcha a celkem luxusní pokoj s možností usušit hadry po cestě potěšili. Zašli jsme na místní pláž, která byla též zklamáním. Ani po čtyřset metrech nebylo vody víc jak po kolena. Večer jsme se vydali na obhlídku města, které bylo z mého pohledu vyloženě pračkou na prachy turistů a číšník se k nám po zaplacení osmdesáti eur za společnou večeři choval vyloženě neslušně. Večer už byla slušná ponorka a rozhodli jsme se po přespání přesunout do nějakého kempu. Ráno jsme dostali snídani asi původně určenou místnímu zájezdu důchodců – dvě housky a jedno kafe na dva lidi nepotěšily – no co byste chtěli za třicet éček po Italech. Kemp jsme našli hned za městem, z dálky vypadal nadějně, avšak nebylo nám přáno. Po zaplacení dvaceti šesti ojro za dva lidi a stan jsme hledali místo k zakotvení. Nakonec jsme zvolili návětrnější stranu poloostrova. Rozbalili jsme stany a něco ukuchtili. Problém vyvstal hned při hledání pláže, tři Tatry písku u moře, co se tvářily jako pláž, bylo šílenství a všude kolem, i v moři bylo bahno, pro které se nedalo do moře vlézt – pokud by se někdo do té břečky vůbec odvážil. Okupovali jsme aspoň místní bazén a naháněli k focení kraby, kterých tu bylo požehnaně. Renďa s Antlíkem si půjčili šlapadlo a vyrazili se koupat dál od břehu. Verča relaxovala u kvalitní kávy v místním marketu, baru a kavárně v jednom. S Mlejnkem a Pilníkem jsme na mašinách vyrazili hledat pláž. K nelibosti místních o siestě, což nezapomněla místní skvav Verče hned přijet říct. Asi jsem ji nepotěšil, když sem se obratem vrátil ještě pro plavky:-), a ani kluci, když se koupali v bazéně bez koupací čepice, což je zde asi smrtelný prohřešek soudě podle pohledů, které je vraždily. Pláž jsme nenašli, všude jen bahno, nebo strmý břeh s bahnem. Večer jsme dorazili naše zásoby Plzně a šli na kutě. Ráno jsme nabrali směr Rakousko, kde už na nás čekali Francouzi s vědomím, že Itálie už nikdy více. Celkově draho, nic moc k vidění a moře k ničemu. Cestou přes města Pilník kravil, a tak se mu Jawka odvděčila prasklým drátem v zadním kole, který semlel brzdové obložení. To byl asi náš největší problém s motorkama. Oprava se zdařila a dál jsme uháněli zpět do pohodového Rakouska. Stejnou cestou jsme se vraceli přes hory a užívali si krásné serpentiny. Opět jsme se stavili ve Špáru na sekanou a vydali se k jezeru Millstätter See, kde byli ubytovaní Francouzi. Odpoledne jsme rozhodili stany a šli se konečně pořádně vykoupat. Jezero bylo krásně čisté a osvěžující. Večer jsme dali večeři a zpestřením nám byl místní muzikant hrající kdejakou odrhovačku. Verča mu zanotovala „Škoda lásky“ a kupodivu ji znal a hned jsme mohli pařit. Další přání byly AC/DC, ale ty bohužel neměl v kompu. S Francouzema jsme se odebrali ke stanu a dali se do konzumace Plzně, jelikož místní napodobenina piva nás příliš nenadchla. Po půlnoci jsme šli na kutě. Ráno jsem si zašel do automatu pro čerstvé mléko a nasnídali jsme se. Ani se nám odtud nechtělo. Za ubytování jsme zaplatili dvacet čtyři euro na dvě osoby, za což jsme měli krásný vybavený kemp se sprchama, mejdlem a supr prostředím. V plánu bylo na večír dorazit do Čech, a tak jsme uháněli, až jsme přejeli správnou odbočku. Nechtělo se nám vracet a zvolili jsme cestu opět přes Grosík. Tentokrát ale se supr počasím, nebylo nám ani líto zaplatit osmnáct ojro za mýto, přičemž u některých to byly ty poslední peníze. Za krásného počasí jsme stoupali klikatými silničkami až do dvou a půl tisíce metrů nad mořem na krásnou vyhlídku. Jízdu jsme si opravdu užívali. Nahoře mně už motor pěkně zvonil, ale dali jsme to bez problémů. Při sjezdu mně prasklo lanko přední brzdy, ale během deseti minut jsem byl s opravou hotov. Pomalu jsme sjížděli z hor a užívali krásnou scenérii. Také nám začalo být jasné, že za světla se domů nedostaneme. Navečer jsme se motali po Linzu. Při vyšším tempu se Pilníkova třipade začala zadírat, tak jsme zjistili, že někde saje falešnej vzduch. Po tmě jsme toho moc nezjistili a jen jsme obohatili směs. Do kempu ve Vyšším Brodě jsme dorazili hodinu po půlnoci. Vodáci ještě vyřvávali, ale i přes randál a obavu o motorky jsme usnuli, jak zabití. Ráno jsme hned vyrazili a domů jsme se dostali někdy kolem třetí hodiny utahaní jak koťata.
Velké uznání patří všem, co jízdu absolvovali, hlavně Veronice, která vše krásně zvládla, panu Janečkovi a jeho následovníkům, kteří zkonstruovali naše stroje, které vše vydržely bez větších závad a všude, kde jsme zastavili, budily pozornost a Verča musela pořád odpovídat na zvídavé otázky ohledně motorek i Páviků.
Nakonec malé shrnutí:
Účastníci: Free Jawa 250 panelka a Pav
Veronika Jawa 250 panelka
Mlejnek Jawa 250 kývačka, pav
Antlík Jawa 250 kývačka, pav
Renďa Jawa 250 panelka,pav
Pilník Jawa 350 kývačka,pav
Celkem najeto cca 2300 km
nejvýše položené dosažené místo – 2502 m.n.m
Nejvzdálenější místo – Grado (I)
Spotřeba – 4,3l na 100km
Celkem utraceno na dvě osoby a dvě motorky – cca 22tis Kč.
Dovolenou v Rakousku určitě můžu doporučit. Pokud si s sebou berete jídlo a nestravujete se v restauracích, dá se vyjít velice slušně. Ceny v marketech jsou podobné těm našim krom masa – to je výrazně dražší. Benzín stál stejně jak v Čr. Kempy se pohybují kolem 25e a apartmán pro dva 55e.
Vrch Itálie bych si odpustil a z Itálie mám dobré vzpomínky jen na skvělé kafe, co tu mají levnější než v Čr. Jinak je tu benál, potraviny i služby dražší a nejsou zdaleka na úrovni Rakouska.
