S baťůžkařením mám dlouhodobé zkušenosti. Terén nejterénovatější jsem si ovšem zkusila až s Milánkem na začátku letošní sezóny na motokrosové trati u Jedlové. Byl to asi kilásek neskutečnými výmoly, úzkými vyjetými kolejemi, poměrně příkrými převýšeními…dali jsme to s jedním položením na mokré trávě bez úrazu a tak se plán na enduro v Rumunsku mohl začít rodit. V hlavě jsem si rovnala myšlenky, jak se vydržím držet vší silou více než ten jeden kilometr, jak jít do stupaček před hlubokým výmolem, jak neťukat Milánkovi do přilby, jak celou dobu sledovat terén před sebou, jak být stále připravená na „vysednutí“ ze sedla, jak nedát nohu na zem dřív, než dopadneme, jak se naučit parakotoul... jak jak jak.
Uteklo to jako voda, opouštím mimčo a jako nevěrnice nevěrná přesedám v předvečer odjezdu na plně naloženou Aprilii Pegaso 650 (jinak Jebku) do druhé řady, abychom zkusili po dešti polní cesty na Vysočině. Ani zátěž nám nijak nebránila projet, co se nám zachtělo…jednu modřinu jsem si ale přece jen s sebou na dovolenou vezla - to když nám ujelo zadní kolo v rozbahněné brázdě a mně se otiskl zámek kufru do lýtka ;-)

.

Milánek + Bohunka – Aprilia Pegaso –Jebka
Mazhor (Martin)– Aprilia Pegaso – Hujda
Labakov – Kawasaki KLE
Ice cream (Vašek) – Honda Transalp

Den „D“! Hurá!! Cesta po maďarské dálnici je poměrně nudná, ale já se tak strašně těšila na rumunskou hranici, až se mi nějak záhadně brzy opravdu ukázala. RUMUNSKO – moje první setkání s ním: chudoba, kam se podíváš. Fascinovaly mě koňské povozy, osli, domečky – krásně barevně natřené i ruiny, všude elektrická vedení v několika řadách, opuštěné a vybrakované továrny, nové silnice, prašné cesty …

První noc najdeme spaní na posečeném poli kousek za Aradem. Nemůžu se dočkat, až konečně uvidím ty hory, které zatím znám jen z fotek a Earth Google. 

Druhý den se dočkám. Za obcí Dobra vyjíždíme serpentýny prašné silnice ve stavbě (takže příští rok už asfalt) 


a před obcí Jina odbočujeme mezi ploty….KONEČNĚ!! Neskutečně krásné výhledy, hory jsou opuštěné a nedotknuté civilizací. Je to prostě nádhera, která se velmi těžko popisuje – to si musí každý zažít sám. 

Jedeme zase prašnou cestou, moc mě to baví, poskakuji za Milánkem kvůli terénním nerovnostem, držím se zuby nehty za zadní madlo. Mezi námi je místa ještě pro jednoho trpaslíka a tak moje obavy, že si oba užijeme oťukávání přileb, byly k velké radosti Milánka zbytečné. V jednu chvíli vidíme Martina, jak na nás mává asi 100m nad námi. Žádná cesta tam nevede, ale pro Milánka to není překážkou – prostě si cestu uděláme – za dva, plnej, naklonit se co nejvíce dopředu a že nepudeš? – a ona jebka šla ;-) Než jsem stačila protestovat a prodrmolila mezi zuby něco o magorech, byli jsme nahoře. Nechali jsme se zvěčnit. 

Tam jsem si uvědomila, že tohle bude dovolená, o které se mi nesnilo :-D
Klesání mi přišlo ještě nebezpečnější, zdálo se mi, že se řítíme po hlavě dolů, zaťaté ruce v madlu, nehty se zarývají do dlaní, nohy pevně ve stupačkách a i tohle mi pak přišlo velmi elegantně zvládnuté. Milánek prostě umí ;-) a najednou vím, že i když si na dovolené neodpočinu, rozhodně si ji užiju.
Projíždíme tak úžasné úseky, že zapomínáme, jak moc se práší a že když prach polykáme my, nejspíš tím stejným prachem krmíme i motorky. 



Kluci jsou všichni daleko vepředu, my se kocháme výhledy, před námi mírný stoupák, náklon nad nádrž a….nic, druhý pokus, za jedna, plnej…nic…jdu z motorky, natáčím Milánka, jak se s tím pere. Myslí si, že vynechává svíčka… jsme unavení vedrem, terénem, chvíli odpočíváme. Zdravíme kluky v terénním autě (to musí být taky paráda), domorodce na žebřiňáku a přijíždí Martin – už čekali s Labem a Vencou 20 minut a začali se bát, co se nám stalo…Martin má s hujdou podobné problémy a zdá se mu, že je to vzduchovým filtrem – jj, má pravdu chlapec ;-) … tak ho vyfoukáme, kluci dají po pivku a jedeme dál. 

Dojedeme Laba a Vaška, dáme si nějaké osvěžení a něco málo na zub a upalujeme dál, ale raděj jsme spolu s Martinem vpředu. Ten neodolává před výzvou dalšího kopce…jede, jede, jede….a padá…jede dál…a konečně se nám vrací :-) Prý ho tam nahoře nakopnul kámen a už se válel. 

Abych ten den tady zkrátila: toužili jsme spát v horách, ale někdo vyšší to chtěl jinak, do hor to prostě nešlo, i když jsme přestáli různé překážky, 

které nás neodradily od cesty vpřed – po dalších pár stovkách metrů jsme museli před terénem přece jen kapitulovat a vrátit se na rozcestí v lese a bohužel stále níž a níž hledat příhodné místo pro nocování.
Zakotvili jsme u potůčku v lese kousek od stavení dřevařů, kde se potulovali psi. Ty jsme jen slyšeli. V noci si kolem našich stanů vyhrabali vše, co zbylo v konzervách uložených v odpadkovém pytli, ale to jsme zjistili až ráno – naštěstí! 


Třetí ráno věříme, že dnešní noc budeme konečně spát vysoko v horách. Ale kudy?? Zkoušíme to podle map z googlu. Chvíli se zdá, že volíme správně, jen musíme počkat, než pasák přežene ovce, abychom posléze zjistili, že tudy ne – místo cesty je potok. 

Vracíme se :-(, sjedeme až do Sibiu, kde nabereme benzín, koupíme filtr a zkusíme se vrátit a najít cestu na poloniny. Našli rádcové, našli!!! JUPÍÍÍ!!
Cesta vedla tudy… 

Byli jsme nadšeni jak malé děti :-) …. Než přišla kamenitá lesní cesta - ale když říkám kamenitá, tak myslím kamenitá! Šutr, kam se podíváš, odvalující se, když na něm zadní kolo zabere. Poslouchám na slovo pokyny svého velitele – přenést váhu dopředu a že nepudeš – nepudu, řekla si jebka .…prostě ve dvou to nešlo a tak opouštím místo spolujezdce a natáčím, jak se Milánkovi daří. 

Podařilo se, já se vyškrábu nahoru po svých, dávám si svůj první turistický výšlap. Zdá se, že tenhle výjezd překvapil každého z nás, jen Martin vypadá, že by si to dal znovu a v zápětí by ho následoval Milánek :-D.
Jsme v horách!! Úžasná panoramata, skvělé počasí, vyplavený adrenalin a naše nadšení nám dalo zapomenout na předchozí útrapy.

Tady jsme bez civilizace a chceme si to náležitě užít. Je tu tolik cest, které nás lákají a my se intuitivně vydáváme k jezeru Lacul Mare. Nakonec jsme k němu dorazili, ale úžasný pohled na něj nebyl zadarmo. Osli nám byli svědky :-D. 


Mně čekalo jedno nedobrovolné vysednutí a následně bravurně zvládnutý parakotoul, který Martin, bohužel, nezdokumentoval. 
Stalo se to tak: jedeme si takhle plání, všude neuvěřitelně krásné výhledy – tu nekonečné výhledy na holé kopečky, tu osel, tu pasák se stádem ovcí - a najednou před námi dost podivně se tvářící kopeček s lomenou cestičkou. Martin s mírným zaváháním projede, Venca s problémem a pomocí Martina nakonec taky, Lab bledne pod přilbou a chce to vzdát. My ho povzbuzujeme a jedeme…mně už velmi dobře známé naklonění se a hurá….nebojím se ani trochu, ale ta sviňa kopec se v polovině rozhodl, že s Milánkem ho prostě nevyjedu, a že si to teda jako vyjdu opět po svých … grrrr. Ale má to svoje plus. Milánek mi mizí na horizontu a já beru foťák, zapínám natáčení a dokumentuji výjezd Laba. Zvládá to s obtížemi, ale jede a vyjede. Já si jdu krajinou, užívám si panoramat, když tu vidím jebku, jak mi jede vstříc  Prý je dál cesta snadná a tak Milánek usoudil, že mých výšlapů je pro dnešek dost. Zasednu, pevně se chytnu madla, nohy zatlačím do stupaček a jedééém…. Fakt boží!!! Milánek tomu dává!!! Už tudy jel, nebojí se toho, já se dívám před sebe a mapuji, kdy se mám připravit na díru nebo kámen…BÁÁÁC!!!! Ááááá….To se nedalo předpovídat – kámen jako prase, který Milánek v pohodě nadjel, ve dvou nás o kufr tak nakopl, až jsme mu pomohli z klidného spánku uprostřed cesty a vykulili ho celý na povrch. 

Já jsem si elegantně vyzkoušela parakotoul (netušila jsem, že ho umím) a svůj let jsem ukončila 3 metry od motorky – než jsem se zastavila, cestou jsem nabrala dva balvany pravou nohou, ležím, sténám, uvědomuji si, že nic neprasklo, tak super, bolí mě jen naražení. Milánek s Martinem přiběhnou, zjistí, že jsem v pořádku, zvednou motorku – asi jsem trochu v šoku, tak si to pomalu „metu“ na horizont a fotím tu krásu kolem sebe. 

Nahoře jsem zjistila, že nejsem sama, komu se tento úsek vryje do paměti . Lab leží pod KLEmentem a všichni se shodneme, že je nejvyšší čas, hledat místo na nocleh a užít si zaslouženého odpočinku. 

Ten večer jsem si moc neužila – ležela jsem na celtě ve spacáku v 1910m.n.m., noha mě bolela čím dál víc a tak jsem jen poslouchala dlouho do noci, jak kluci mudrují a vedou filozofické rozpravy o všem možném pod neskutečně černou oblohou plnou hvězd. Snažíme se rozpoznat víc souhvězdí než Velký vůz .
4.ráno s Milánkem opouštíme stan v 5.45 s tím, že se podíváme na východ slunce a pak si ještě pospíme. Ale kdepak!! Tolik krásy kolem sebe zaspat, by bylo zločinem….procházíme se, jdeme se podívat kousek dál, co nás čeká, fotíme se, jsme vysmátí z té přírody kolem, u „tábořiště“ je borůvčí a tak klukům nasbíráme plný hrnek k snídani. Chápeš to??? To se nedá popsat pár slovy ani spoustou vět - to musíš být tady a teď!! 

Po snídani je čas vyrazit vstříc dalším zážitkům. Jsme všichni odpočati a plni elánu. Já jsem z těch prožitků jako u vytržení, nestačím všechno hned vstřebávat, je toho na mě nějak moc. Milánek je blázen, který občas zapomíná, že má za zády další živou bytost a tak je mi umožněno užít si naplno každou terénní nerovnost :-D se všemi dorazy. Páteř chvílemi trpí, ale ruce i nohy neztrácí pohyblivost, tak jsem pořád vysmátá.
A kudy že jsme to jeli? Cestou necestou, polem nepolem, jedu s Milánkem s jeho skvělým Pegáskem )))…byla to turistická cesta, lehce zvládnutelná chodci, možná zvládnutelná na horáku, ale na motorce??? Do toho se pustí jen ti největší magoři – jmenovitě Martin, Milánek, Venca a Lab – Bohunka nemá na výběr. Dala jsem se na vojnu, tak musím bojovat. Nemysli si, že jsem měla bobky – fakt ne!! Kdo nevěří, ať tam běží. Snažila jsem se každou vteřinu vrýt do paměti a děkovala jsem v duchu Milánkovi za nápad, vzít mě s sebou. 
 

  
Byly úseky, kdy bylo ouzku i Milánkovi s Martinem – to když „cesta“ vedla přes balvany tak velké, že motorky se musely tlačit.
Kousek jsem si sedla i za Martina – taky dobrý svezeníčko ;-), chvílemi jsem za ním poskakovala jak koza, protože se s tím fakt nesr.l – Bohunka nebohunka, jedééééém!!! 

Konečně se před námi otevře dolina, jejíž dno je zelené Lacul Mare. Přesně tak ho Venca s Milánkem viděli na Earth Google a já si ho po návratu už našla taky. 

Kocháme se nedotčenou přírodou kolem nás, nafotíme hafol obrázků a hurá dál!! COŽEEEEE???? To néééé …. Krpál nad krpály s jednou téměř kolmou cestičkou směřující k vrcholu. V dolině pod ním stojí 4 turisté, které jsme dnes ráno zdravili při naší snídani. Martin neváhá a jde do akce….na jeden pokus, bez zaváhání a za našeho povzbuzování nám po chvíli mává z vrcholu, my i turisté tleskáme s otevřenou hubou!! 

Druhý na řadě je Venca na Transalpu - v polovině se zadrhává, ale vrchol zdolává. My dodáváme odvahu Labovi, který se chce vzdát bez boje – no nic, jedeeeeem…. Přikrčeni jak šelma před útokem chceme hoře ukázat, že se jí nebojíme … no nebáli jsme se, ale tam kde zaváhal Vašek, zaváhali jsme i my a já pro jistotu opouštím mnou milované Pegaso i Milánka a dívám se na oba, jak si tu cestu vzhůru užívají. Tleskám i jim, když se mi ztrácí za obzorem…já si jdu, zadýchaná ve vedru sundávám triko, povoluji kalhoty a fotím Laba, jak do toho jde po hlavě…tam, kde končili předchozí dva, končí i on. Martin si cestu sjel, nechal svoji hujdu pod kopcem, běží k Labovi, přesedá na KLEmenta .. a že nepudeš!! A pak ještě potřetí vzhůru zas na hujdě.

Obědváme v 2244m.n.m. – Cindrel. Jak nám je?? Úžasně!! Odpočíváme, probíráme uplynulé okamžiky, život, chceme si zapamatovat každý pohled kolem sebe a tak vůbec..život je tak krásný!  Martin s Milánkem nás na chvíli opouští, aby si rozšířili obzory…trochu závidím, tak jim jejich samotu naruším svoji přítomností a ani se nezdá, že jim to nějak vadilo. 

No nic, je tu krásně, asi to byl vrchol našeho enduraření a tak se jen velmi neradi loučíme s nejvyšším místem naší cesty a pomalu se chystáme na návrat k civilizaci. 

Co nás asi na sjezdu čeká? Jsme tak vysoko!! Čeká nás poměrně velké převýšení, v skrytu duše doufám, že brzy najedeme na upravenou silnici. :-) Kdepáááááák – to by se mi líbilo :-p Cestou dolů nebyl ani metr zadarmo. Kamenitá cesta lesem, kterou jsme museli překonat na poloniny, nás čekala cestou dolů. S nepatrným rozdílem. Kdybychom totiž nemuseli sledovat ten sešup pod námi, mohli jsme se stále kochat panoramaty. Že jsem měla já tu výhodu?? Blázníš?? Baťůžek není od toho, aby se v terénu kochal! Naopak, stejně jako řidič, musím i já sledovat, kudy jedem, jak najíždíme a podle toho se taky musím vzadu chovat. Nesedím a nelebním si! Je to fuška a bez ostychu přiznávám, že jsem borec a že jsem na sebe hrdá, stejně jako Milánek je na mě pyšný :-).


A tak jsme opustili divočinu. 

Každým dalším kilometrem jsem si uvědomovala, co jsem si právě prožila. Byla to opravdu Vysoká škola baťůžkaření. Poslední dvě sezony jezdím sama na mimču a ani trochu nelituji, že jsem jela „jen“ jako baťoh. Je to totiž úplně jiná liga, za řidítka mě to v takovém terénu neláká, tohle bylo pro velký kluky. V Dolomitech ze mě Milánek ke své radosti udělal „lesní ženu“, tady jsem byla povýšena mezi „lesní muže“ :-D.
Enduro část dovolené byla fakt NĚCO s velkým Ň!!!
Čekala nás Transalpina – kousek nového asfaltu, kousek bez asfaltu, kousek díry jako prase…ale láká mě a chci si ji projet na mimču sama!! Jela jsem několik alpských průsmyků, ale tato silnice ve mně nechala mnohem příjemnější pocit. Chci tam znovu a tentokrát Milánek mi bude za zády ;-). 

Před námi byla ještě enduro vložka – ze 40 minut jsme udělali 2hodinovou přestávku pro Laba, který s námi nejel. Vašek se vydal, ale pak to položil, aniž bychom to my a Martin věděli a vrátil se k Labovi.
Co že to bylo? Kluci už tu odbočku z Transalpiny znají z loňska, ale jednak si ji chtěli projet znovu a jednak dál  Skvělý nápad!
Po zkušenostech uplynulých dní konstatuji, že to byly překrásné výhledy ZADARMO!! Cesta vedla po vrstevnici 16 km tam a pak zase stejnou cestou zpět. Pro mě to byla pohoda, klídek, pokoukáníčko. Tentokrát jsem nemusela tak urputně sledovat cestu před námi. Užívala jsem si každý nový výhled dlouhé cesty. Už jsem nemusela tak pevně svírat madla v dlaních. Taky svaly na nohou jsem měla mnohem uvolněnější. A jak jsem tak byla uvolněná – ťukla jsem přilbou o toho týpka přede mnou – a sakra!!! Trochu tu cestu přece sledovat musím :-p Naštěstí Milánek mi položením ruky na koleno dal najevo, že se nic nestalo ;-) Možná si konečně uvědomil, že tam opravdu jsem :-D. 

Dnešní den je u konce. Máme toho všichni plné brejle, Milánek k radosti všech pronesl, že dnes se hledá spaní v penzionu. Už i on uznal, že spravedlivý spánek v posteli a sprcha nám pomůže vzpamatovat se z demoliční části jinak naprosto odpočinkové dovolené :-D.
Nebylo to jednoduché, ale Lab nakonec v Novaci ubytování v soukromí našel. 

Milánek s Martinem vydrží debatovat nad pivními zásobami do 2.45 příštího dne :-D, Lab je opouští asi trochu dřív – já u toho nebyla, tak nevím přesně :-p. Ale ten večer byl i pro mě úžasný – tak trochu jsem se vznášela štěstím. Proč? Milánek nešetřil chválou na moji adresu – proto, že jsem v terénu neremcala, že jsem všechno zvládla, že mě za sebou vůbec necítil … :-o byla jsem na sebe fakt pyšná. Najednou jsem necítila bolest naražené nohy, unavené svaly paží ani mi nevadilo, že bolestí nedám ruce v pěst.
Prostě jsem ten večer obdržela červený diplom Elitní vysoké školy baťůžkářské – obor enduro.

Následovala návštěva Banátu, o kterém se rozepíšu později. Těšila jsem se na pohodu…..