V květnu se objevil nápad: „Co takhle se podívat na motorce k moři.“. Po dlouhém uvažování (jelikož jediný dostupný stroj byl ČZ 125/476 nevalné spolehlivosti) jsem se rozhodl, že se přidám k místní partě, která vyráží hned 1. Července k Baltu. Je poslední červen a slunce pálí, vrcholí poslední přípravy…tedy… snaha o zprovoznění tachometru (vyřešeno tachometrem z kola), snaha zabránit únikům oleje, celková prohlídka a údržba (seřízení brzd, namazání vačky, kontrola dobíjení,…).
Den první
Vstávání v 4:45 ráno není zrovna příjemné a pohled na oblohu, kde se prohánějí mraky, nacucané vodou nepůsobí pozitivně. Poslední co zbývá je natankovat plnou nádrž a v 5:45 je sraz u Autostylu. Odsud odjíždíme ve 4řech, zatím jde vše podle plánu. V Poříčí se přidávají další 2 motorky. Odbíjí sedmá hodina a my vyjíždíme. Nabíráme směr Královec a já již zjišťuji první nedostatky mého motocyklu, 9 koníků je na plně naloženou motorku s 80ti kilovým řidičem prostě málo. Zmírňujeme tempo a tak pomalu, ale jistě nabíráme zpoždění. Dojíždíme do Lubinu, připojují se další dva kamarádi. Kolem jedenácté vyjíždíme dál, po 10ti kilometrech jsme zastavili na semaforu, zelená a místo rozjezdu se z Danovi převodovky ozývají příšerné zvuky, projevující se nemožností zařadit jakýkoli převodový stupeň. Zřejmě zaseklá lamela, takže po chvíli vyrážíme zase dál. Udržujeme si cestovní tempo 60-70km/h, ale za Poznaní se objevují první přeháňky - zpomalujeme, navlékáme nepromoky a jedeme dál. Po ujetí 200km v brutálním dešti jsme všichni promoklí na kost, voda se dostala úplně všude, brašny nevyjímaje. Po další hodině se naše cesta pomalu mění v boj o přežití, počasí je čím dál horší, na silnici souvislá vrstva vody – odhaduji to na 10cm, protože motor je neustále nahazován proudy vody, silné poryvy větru, tma, navigace vypovídá službu, mapa promočená – nečitelná, bloudíme. Vzdáváme to, rozhodujeme se pro dálnici a při nájezdu cítím, jak zadní kolo ustřeluje, než stíhám varovat ostatní, tak Pavel s trampem padá, naštěstí jen odřeniny. Je již naprostá tma, z nebe padaj proudy vody, nic nevidím, je mi už všechno jedno. Kolem půlnoci dorážíme do dnešní cílové stanice – Rumia a nocleh u místního známého. Ždímáme spacáky a věci věšíme ke schnutí.
Najeto 696km, z toho polovina v průtržích mračen.

Den druhý
Nic se neděje, nikam nejedeme, snažíme se usušit aspoň životně důležité věci – elektroniku, spacáky, boty, toaleťák. Mimochodem, pořád prší…
Najeto 0Km.

Den třetí
Počasí se umoudřuje a přestává pršet. Rozhodujeme se, že konečně dojedeme těch 5 kilometrů, které nás dělí od moře. Jenže, Martinova panela nestartuje, čištění karburátoru (voda v plovákovce) – pořád nic. Nakonec pomáhá nová svíčka a vyrážíme. První pohledy na moře a úžasný pocit vítězství. Dváca, 40 let stará a dovezla mě až sem bez poruchy, ta na sebe nenechala dlouho čekat, po 500 metrech motor chcípá, nejde vytočit…voda v karburátoru a záhadně přicpaná hlavní tryska stéblem trávy tak 5cm dlouhým. Zde mne velice překvapila jedna věc – zastavuje u nás skupina polských motorkářů a ptají se, zda nemohou s něčím pomoci. Opraveno a dalším cílem se stává „Polwysep Hel“. Krásně svítí slunce, užíváme si jízdu po klikaté silničce vedoucí skoro na pobřeží. Dojíždíme až na úplný cíp, necháváme motorky na hlídaném parkovišti a jdeme se projít. Po návštěvě místní smažírny ryb jdeme na molo, kde nás odchytává mladá, pěkná holka a něco nám říká Polsky, nikdo ji nerozumí ani slovo, což rychle pochopila a ukazuje na člun za sebou „600PS, 100km/h“. My odvážní dostáváme helmy a záchranné vesty. Po chvíli již chápeme proč. Loď se místy ocitá ve vzduchu a některé skoky odhadujeme na 25 metrů. „Poprvé jsem létal lodí.“ Kupujeme zásoby piv a vyrážíme do bývalého vojenského prostoru, abychom měli klid. Stavíme ležení téměř na severní pláži ostrova. Motorky se v písku boří a ČZta obutá do Sav si dělá prakticky, co chce.
Najeto 150km. Ve 4 ráno je zde vidět téměř jako ve dne.



Den čtvrtý
Nacházím kousek od mého brlohu pár nevystřelených nábojů z 2 světové války a kusy dělostřeleckého granátu. Odjíždíme až překvapivě hladce nato, že cesta vede přes menší písečné duny. Vracíme se zpátky do Rumii k Mirkovi. Přijíždíme do města, ČZta přestala držet volnoběh, otáčky kolísají, olej v převodovce mizí a smrdí benzínem. Řeší se co s tím, nakonec po dlouhém uvažování riskujeme, že to prostě nějak dojet musí, ale objevujeme další závadu, tentokrát na Honzově Chopperu – baterie vyvařená, naměřeno na ní až 20V. Vyměnit regulátor nepomáhá, postupně zkoušíme asi 5 různých, mimo jiné i 2 Ruské a všechny se chovají stejně.
Najeto 232km.

Den pátý
Mirkova dcera (hezká blondýnka menšího vzrůstu ) nás provází skrze město na různé zajímavosti. Dostáváme se do vyhlášené smažírny ryb, vidíme bývalou ponorkovou základnu z druhé světové války, polský stíhací letoun z 2. Světové války a další zajímavé věci. Z Trampa začal týct benzín, gumička v kohoutku to vzdala a protéká. Fotíme se na pláži i s motorkami a vracíme se do Rumii. Náhrada za regulátor pořád nenalezena. Vymýšlí se, jak omezit buzení, což se nám daří připojením žárovky do okruhu.
Najeto 78Km.

Den šestý
Motorky necháváme odpočinout, vyrážíme do Gdyně – vlakem. Nadávali jste na České dráhy? Svezte se polským vlakem. Všude je cítit moč, vagóny v havarijním stavu. V Gdyňském přístavu navštěvujeme torpédoborec „Blyskawica“ z druhé světové války. Expozice naprosto parádní, člověk se podívá prakticky všude. Hned vedle „parkuje“ plachetnice „Dar pomoria“, která obeplula svět. Prohlídka opět stojí zato. Nakonec nastupujeme na loď a na celý přístav se díváme z moře, loučíme se s ním. Návrat do Rumie a balíme.
Najeto 0Km
Den sedmý
Vstáváme opět v 5:00, jídlo, dobalit věci a v 6:00 odjezd domů. Cesta utíká krásně, teplota stoupá až na 32°C ve stínu, což se stalo pro Danovu kejvačku v kombinaci s přicpanou hlavní tryskou smrtelné. Zadní kolo jde bez varování do bloku a motor stojí. Naštěstí se nám daří ho rozhýbat. Necháváme přidřenou kejvu zchladnout a pokračujeme dál. Parta se začíná trhat. Ti rychlejší jedou napřed. Já a Ríša jedeme s Danem, co kdyby se něco stalo. Po dalších 100 kilometrech se kývačka opět kouše. Čekáme, až poleví vedra a mezitím se opalujeme na zastávce autobusu. V příjemném teple překračujeme hranice a kousek za Bernarticemi zapomněli čeští silničáři na značku „pozor živičný nátěr“ a já jsem se podíval do levého příkopu, odnáší to proražené zadní kolo. Nakonec všichni tři úspěšně dojíždíme zpátky do Trutnova. Kolem půl deváté dojíždím domů a nastává rekultivace.
Najeto 674km.

Závěrem bych chtěl říci, že to za prožité útrapy a šíleně bolavou prdel stálo. Celkově bylo najeto 1830Km. Průměrná rychlost se pohybovala kolem 45km/h s průměrnou spotřebou od 3,5 l až do 5ti litrů. Spotřeba převodového oleje 2dl/100km. P.S. Pěkné holky v Polsku hledejte pouze v blízkosti moře, jinak je to děs. 