Vietnam - 5. - 23.2.2013

Ráno prší a je fakt hnusně. Navlíkáme na sebe všechno oblečení co máme a jedem do Hanoje. Cesta je mokrá, místy je dost bahna, tak musíme dát bacha, aby nedošlo k wypadku. Lehce si zajíždíme asi 30 km šotolinou, tam už je sice hezky, ale zase se musíme vrátit do hnusu. Jednou stavíme v motorestu na jídlo, jinak furt jedeme. Odpoledne se přibližujeme Hanoji a máme hrůzu z toho, jak se trefíme přímo do centra, nakonec to jde bez problémů. Holt jsme nejlepší. V půjčovně mají trochu kecy za ulomenou páčku, ale nakonec nic nechtějí. Jdeme do našeho hotelu, dáme sprchu a vyrážíme do města na večeři a něco popít. Na centrálním náměstí je obrovský shluk lidí a podium. Pořád slaví nový rok a vystupují tu různí umělci a akrobati, včetně cvičený opice. Potkáváme se tu taky s dvěma kluky z Čech, kteří tak nějak cestují Asií.

Plán na další dny je sednout na vlak a dojet asi o 800 km jižněji do přímořského Hue, kde by podle předpovědi mělo být nádherně. Z hotelu si s pomocí místního pikolíka objednáváme vlak za 74 USD na osobu na další noc. Je to lehátkový vlak, tak se doufáme aspoň vyspíme. Jaromír, jakožto autobusák vlaku nevěří a myslí, že tam nedojedeme. No uvidíme….

Hanoi – úterý 12. února

Budíme se rozumně na devátou, dáme v hotelu luxusní snídaní za 2 dolary a vyrážíme do města. Pořád je takový hnusný vlhký počasí, ale je teplo. Nejdřív navštěvujeme vojenské muzeum. Parádní ukázka techniky a toho jak amíci dostali na prdel. K vidění jsou bojový vozidla, ruční zbraně, letadla a jejich vraky, výbava a spousty dalšího. Vstupné je za 30 Korun a focení za dvacku. Pak navštěvujeme Hočiminovo muzeum, což je neskutečný kýč. Ho Či Min byl velký bojovník za samostatný severní Vietnam, osvobodil ho od francouzské nadvlády a nastolil socialismus. Dodnes ho milují a v každém větším městě má svoje muzeum nebo něco, co by ho připomínalo. Taky se po něm jmenuje hlavní město jihu Saigon – Ho Chi Min City. Jeho mauzoleum je naštěstí zavřený. Od kámoše, který v Hanoji studoval mám na lístečku napsanou adresu Ngyen Ghang 361. Jedná se o vyhlášenou psí restauraci Son Hai. Zkusit musíme všechno. Jdeme asi hodinu z centra a nastává zklamání, restaurace je zavřená. V průvodci se dočteme, že konzumování psů má svoje pravidla a řídí se podle aktuálního lunárního období, tak máme holt smůlu. Zpátky jedeme taxíkem za stovku. Flákáme se po městě, vysedáváme v barech a popíjíme. A to si takhle sedíme v jednom baru, najednou z protějšího sloupu osvětlení vyšlehne blesk, ozve se hrom a v celý čtvrti je tma jak v prdeli. Ono celkově elektro rozvody po městě jsou takový dost šílený a nechápeme, jak se v tom může někdo vyznat. Všude je obrovská změť kabelů. Místní jsou na to asi zvyklí a ihned rozsvěcí svíčky a můžeme pít dál. Potkáváme taky motocykl MZ Trophy, který je hodně pěkně zrenovovaný, akorát místo MZ motoru má zabudovaném čtyřtakt Honda. Večer se vracíme do hotelu pro věci a pikolík nám zařizuje tágo na nádraží, který platíme přímo jemu a jak později zjistíme, tak nás fest natáhnul – na 200 kč asi o 150 korun, až se vrátíme, tak to s ním probereme… Ještě domlouváme výlet lodí do zátoky na Halong Bay s tím, že až budeme vědět na kdy seženeme vlak z jihu, tak mu potvrdíme datum. Na nádraží v čekárně je dost zmatek, ale ujímá se nás nějaký místní postih, který nechápe, že od něj pomoc nechceme, ale i tak nám odtahá baťohy do kupé a ukáže vlak. Chce stovku bakšiš, dáváme mu dvacku a česky ho posíláme do hajzlu, nikdo se ho o nic neprosil. Kupé ve vlaku je na místní poměry pěkný, docela čistý a pohodlný. Na zbylý dvě lehátka přisedá pár z Evropy – chlápek 55 let Anglán a pěkná buchta z Německa, který bylo tak lehce přes 30. Dobře to měl zařízený….

Střední Vietnam – středa 13.února až pondělí 18.února

Noční cesta vlakem úplně v pohodě, občas to sice vypadalo, že někdo ukrad koleje jak to drncalo, ale i přes to jsme se celkem dobře vyspali. Celý dopoledne koukáme z oken, ale venku není nic zajímavého vidět – jenom rýžová pole a bordel. V poledne dojíždíme do města Hue, na nádraží nás vítá neskutečný horko a smrad. Vyjdeme před nádraží a hned všechny lidi obestupují kšefťáci. Jeden se nás ujímá, říkáme, že chceme najíst, napít, sehnat motorky na pár dní a zařídit jízdenku zpátky do Hanoje. Nic prý není problém. Jdeme k němu před kancl, který je přes ulici, dostáváme jídlo – nudle už asi na milióntý způsob, drtím nějaký piva a mezitím jde zařídit vlak. Vrací se s nepořízenou, že už je vše plno, ale navrhuje, že můžeme jet lehátkovým busem. Jarek je nadšen, mě při pomyšlení na hustotu provozu napadají hrůzné myšlenky. Nakonec bus bereme za 45 USD na osobu s tím, že jede opět přes noc, tak aspoň zbytečně nepromarníme čas. Pak mlaďasové přistaví skútry. Jde opět o ty samý, avšak už né originál Honda, ale nějaká licenční místní výroba. Stav je bídnější, ale snad to pojede. Cena 10 USD na den za kus. Ještě se s ním domlouváme, aby zavolal do našeho hotelu do Hanoje a Dawidovi potvrdil odjezd na dvoudenní výlet lodí na Halong Bay. Sedáme na Xe a vyrážíme nejprve k moři asi 5 km od centra. Píchneme motorky na pláž a koukáme na Jihočínský moře. Vlny jsou pořádný a vyplavují všemožný bordel. Koukáme do mapy a plánujeme trasu na následující dny. Cíl je jasný, nejdřív na sever do válečný zóny, pak do hraničních hor s Laosem a po Ho Chi Min highway na jih a dál se uvidí podle počasí. Z Hue vyrážíme po hlavní silnici z Hočiminova města na Hanoi, kde je dost provoz a jak je vidět, tak busy mají absolutní přednost a poslední co jejich řidiči při jízdě používají je brzda. Prostě jedou a troubí. Kdo neuhne má smůlu… Fakt se těším na cestu zpět! Dnešní cíl máme město Vinh Moc, kde by se měly nacházet tunely z války. Cestou přejíždíme most, který kdysi rozděloval severní a jižní Vietnam. Je tu i muzeum, ale jedeme dál, stavíme se cestou zpět. Uhýbáme z hlavní a k večeru dojíždíme k tunelům. Dneska už zavírají, tak jen koukneme v kolik ráno otvírají a jedem se podívat k moři na pláž. Vracíme se zpátky do poslední vesnice, že si dáme něco k jídlu a objevujeme hospodu, před kterou je spoustu zaparkovaných skútrů. Vevnitř je banda ožralých mladistvých, kteří něco slaví a očividně z nás mají srandu. Objednáváme nějaký jídlo a pivo – já jich dostávám rovnou 5, i když jsem chtěl jedno a začíná družba. Anglicky moc neumí, tak se bavíme vietnamsky, ale to zas neumíme my. Holčina nás učí otvírat plechovkový pivo hůlkou, což vůbec nechápu jak to dělá a celkově je dost sranda. Některý z nich už sou pěkně vožralí. Když odejdou nechají po sobě všude bordel, rozházený plechovky od piva, sklenice a tak. My dopijeme taky, v baru přes ulici dám ještě jedno a jedem hledat flek na spaní. Najdeme pěkný místo u cesty v lesíku na trávě, kde jsou ještě hodně znatelné jámy po bombardování.

Video z otvírání piva je ke shlédnutí zde: www.youtube.com/watch

Noc byla v pohodě, ani nás moc neobtěžovali hadi, hmyz a pavouci, jen na nás ráno nevěřícně kouká nějaký žluťák co tam děláme. Asi tu nečundrujou. U tunelů jsme jako první návštěvníci, platíme dvacku vstup a bůra za parking strojů. Nachází se tu bludiště tunelů v délce přes 2 km a některé jsou až 25 metrů hluboko. Všechny jsou vykopaný v jílovitý půdě. Za války v nich byla ukrytá celá vesnice. Fasujeme baterky a jdeme na prohlídku. Chodbičky jsou tak akorát na zakrslí vietnamce, takže nic pro dlouhány. V jílu perfektně drží a nejsou nijak vyztužovaný. Jsou tu i různý místnosti, koupelny, porodní místnost a místa pro stráže. Jedna chodbička vede přímo k moři, my vylézáme na druhý straně areálu, kde už čekají malý děti a dírou v plotě nás vedou zpět, samozřejmě za to chtějí drobný. U vstupu si ještě dáváme strašně hnusný žele z rýže zabalený v lupení, to ještě netušíme co horšího nás dneska potká. Vracíme se zpět na jih na město Gong Ha a zastavujeme na hraničním mostě. Je tu velký stožár s vlajkou známý ze spousty fotek z Vietnamu, muzeum války s Hočiminem a dům, ve kterém se podepsaly důležité dokumenty ohledně obou Vietnamů včetně soch všech zúčastněných. Vstupný na všechny tyhle památky byla dvacka. Z Dong Ha uhýbáme na západ do hor na Hočiminovu silnici. Cestou vidíme převrácený kamión v zatáčce, který je úplně na sračku. Stavíme na jídlo, že si dáme Pho Ga – nudlová polévka s kuřecím. Ovšem naservírovali nám misku s nějakýma nudlema, který vypadaly jak z igelitu a z toho celého trčela noha slepice div né s peřím. No hnus, ale něco se z toho sníst dalo. Napojujeme se na Hočiminovu silnici. Je to stezka protínající skoro celý Vietnam, která sloužila během války k zásobování vojenských jednotek. Svítí nám sluníčko, projíždíme horami, nádhernými údolími s řekou, parádní zatáčky, pěkný asfalt a minimální provoz. Občas je nějaká zapadlá vesnička, kde lidi spíš připomínají opice. Je znát, že jsme na hranicích s Laosem, jsou takoví víc kulatí a žlutí. Benzín bereme od místních z pojízdných stojanů. Ty se najdou všude. Okolo opravdu skoro nic není, jen neprostupná příroda a zahlídli jsme jednu přehradu. Navečer dáváme jídlo v městečku a je to ještě strašnější než oběd. Zdálky to vypadalo dobře, ale ve skutečnosti jde o rýži – tu mají dobrou a k tomu maso z bůhvíčeho namletý snad i s kostma. Jíst se to nedá. Tady se ujišťujeme, že v tohle místě nás gurmánský zážitek nepotká. Sníme rýži, dám pivo jedeme za vesnici dát bivak. Spíme u lesíka, spíš teda džungle. Podle zvuků je v něm docela živo.

Rána jsme se dožili, jen nás v noci budil občas řev nějakých hmyzáků, kteří měli asi orgie. Do baťohu mi přes noc nalezli mravenci a pořešili zapomenutou sušenku. Sedáme na xe a pokračujeme dále na jih po HCM cestě, provádíme lehkou hygienu u hadice, která teče z vodopádu u silnice a ve městě Kham Duc dáváme snídani. Poručíme si polévku a tu nám taky přinesou, akorát je v ní namletý to hnusný maso s kostma co známe ze včera. Z kuchyně vyběhne třínohý pes… Celkově je tady bordel a špína. Ale místní si na té polévce docela pochutnávají. Jedeme ještě na čaj do další hospůdky a tam se rozmýšlíme co dál. Obloha se zatahuje a vypadá to na déšť tak sjíždíme z hor dolů směrem k moři. Jakmile jsme pod kopci, už je zase vedro na kraťasy a tričko. Začínají se objevovat vesnice, jezdí víc a víc skútristů i aut až dojedeme na křižovatku s hlavní silnicí na HCM město. Je tu obrovském ruch, všichni něco prodávají a my nacházíme stánek s teplýma bagetama. Jsou naprosto výtečný, sice dost ostrý, ale na spravení chuti po těch blafech z hor paráda. Samozřejmě je třeba to zalít pivem, do kterého tu dávají i led. Prasata. Po hlavní je celkem velký provoz, busy tu jezdí mezi lidma tak kilo a už zdálky troubí... My pokračujeme na My Son, což jsou ruiny klášterů z dob 4.-14. století. Dopravní značení tu opět chybí, takže bloudíme asi 30 km a pro jistotu se potom ptáme místních. Přijedeme na místo a je to tu dost turisticky profláknutý, platíme kilo vstup a pěšky jdeme do areálu. Slunce praží, tak jsme rádi, že je to ve stínu. Moc tam toho z klášterů a budov nezbylo, protože amíci všechno pro jistotu rozbombardovali. Po prohlídce máme namířeno do přímořského města Hoi An, opět chybí cedule a trochu bloudíme.V centru bereme pěkný hotel za 9 USD na osobu se sprchou na pokoji a jdeme do města. Hoi An je město módy, všude je spousty obchodů s oblečením, prodávají dámský šaty, šijí obleky na míru, trička a já si kupuju čistý ponožky po dvacce. Večeříme v luxusnější restauraci u svíček jak dvě buzny, dáváme steaky, pivo a místní rum, který sice smrdí, ale nekope. Všude po městě je celkem pořádek, což vidíme ve Vietnamu prvně. Projdeme město, koupíme nějaký trička za pár korun a v centru má místní Horst Fuchs předváděcí akci. Všude se tu motá dost turistů, tak dáme ještě nějaký drinky a jdeme na hotel.

Snídáme na hotelu kolem osmý, vaječná omeleta s pivkem, být k tomu steak, tak si myslím, že sem v ráji. Sedáme na stroje a jedeme na pláž k moři, je sice pěkně teplo, ale dost tu od moře fouká, tak děláme jen nějaký fotky a podél pláží míříme na třetí největší město země, na Dannang. Všechny pláže jsou rozparcelovaný a jsou na nich obrovský hotelový komplexy, ale dost z nich je nedostavěných nebo zkrachovalých. Zdálky už je vidět 5 vysokých skal u silnice – Mramorový hory. Jedeme k nim a všude jsou obchody se sochami z mramoru. Od malinkých zvířat po obrovský několikatunový Buddhy. Na prvním kopci je vidět věž, tak platíme 15 Kč vstup a jdeme do schodů. Nahoře je chrám a jak zjišťujeme, všech 5 kopců je dutých jsou propletený chodbami a modlitebnami. Z kopců jsou nádherný vyhlídky na okolí, vnitřek je taky luxusní. Vycházíme z druhý strany a za 15 Kč ještě navštěvujeme podzemí. Později jsme se dozvěděli, že za války v těchto horách sídlila ženská dělostřelecká jednotka a sestřelila asi 15 amerických letadel. Venku si dáme výtečný bagety a jedeme po pobřeží k obrovský soše Buddhy, která je vidět na kilometry daleko. Parkujeme motorky a lezeme k soše. Jedná se o 67 metrů vysokou bílou sochu, okolo jsou chrámy a spousty menších sošek a parádní výhled na moře a město. Další výhled by měl být z Opičí hory, která je hned vedle. Nahoře jsou radary a další vojenský objekty. Cestou fakt potkáváme opici jak sedí na zábradlí a směje se na nás, nahoře je ale mlha a tak z výhledů nic není. Sjíždíme do města na jídlo do hospody s mořskými plody, když to vidíme pokračujeme dál do města. Je to klasický moderní město, kde není nic hezkého. Na obrovský zakrytý tržnici se kšeftuje se vším, z ryb a syrového masa je tu strašný smrad, tak sedáme na motorky, jídlo dáme na kraji Dannangu a na noc se vracíme asi 15 km zpět do Hoi An. Hotel bereme jiný, ale taky v centru, 20 USD za pokoj se snídaní a internetem. Večer jdeme na jídlo, já se cestou u mladých kadeřnic v salonu nechávám za 50,- oholit, protože už připomínám Rumcajse a pokračujem do místních barů.

Budíme se do nádherného dne, od rána je azuro a pěknej hic. V plánu je navštívit starou opuštěnou francouzskou základnu Ba – Na v horách, asi 30 km od Dannangu, ke které by podle průvodce měla vést klikatá cesta až do 1 600 metrů nad mořem. Cestou lehce bloudíme, ale směr máme dobrý. Narážíme na úplně novou čtyřproudovou, která nás vede k obrovský ceduli Ba Na Mountain Resort, vprostřed je fontána a hrajou k tomu Queeni a na kopec vede kabinková lanovka jak v Alpách. Na parkovišti parkuje tisíce skútrů. Vůbec nechápeme o co tu má jít, ale za 400,- kupujeme zpáteční jízdenku na lanovku a jedem vstříc kopcům. Jediný co nás zarazilo byl billboard s namalovaným typicky středověkým francouzským hradem, ale co ten by tu přece dělal… Jedeme lanovkou a pod námi je neprostupný prales s divokou řekou tekoucí z hor a je krásný výhled na moře, Dannang i se sochou Buddhy. Chvíli projíždíme přes mraky a nad nimi je zase modro a z konce lanovky je vidět velký Buddha ještě o kousek nad námi. Přesedáme na druhou lanovku a když se přehoupneme přes poslední kopeček, tak nás přechází zrak. Středověký hrad na kopci vysokém jak Sněžka. Akorát, že ten hrad je dva roky starý… Kýč jako prase. Lanovka nás vyhazuje nad hradem, procházíme okolo staveniště a z plakátů je jasný, že tu staví ještě celou středověkou vesnici. Jdeme okolo dvou pagod, jedna nově postavená, druhá původní. Přicházíme na nádvoří a zjišťujeme, že ten hrad je obrovský zábavní park, něco jako vídeňský Práter zavřený do několika pater hradu. Na nádvoří je restaurant se spoustou grilů s názvem Kavkaz. V pozadí stojí dva hromotluci s cigárem, v teplákách a černých brýlích a rusky sekýrujou obsluhu. Takže odtud vítr vane… Dáme nějaký grilovaný maso, pivko a jdeme do útrob hradu. Je tu všechno, houpačky, autodrom, laser game, automaty, prostě všechno. Vietnamci jsou z toho úplně na větvi. Moc se tu nezdržujeme, vyfotíme se ještě v mezistanici lanovky u sedícího Buddhy a chrámu a jedeme dolů. Zážitek neskutečný. Dole vybíráme z tisíce skútrů ty naše a vracíme se zpátky k moři do Dannangu a pokračujeme po pobřeží směrem na Hue. Cesty jsou dvě, buď tunel nebo přes pěkný sedlo nad mořem. Do tunely motorky nesmějí, takže jedem přes sedlo. Zatáčky jak v Alpách a škrábeme se nahoru. Užíváme si pěkných výhledů a zastavujeme na kopci. Jsou tu bunkry z války, ale hlavně mraky kšefťáků vnucujících nám suvenýry a podobný kraviny. Jsou neodbytní, tak sedáme na motorky a na vykvalt jedeme na druhou stranu hory dolů k moři. Po napojení se na silnici z tunelu se rapidně zvyšuje provoz, autobusáci jezdí jako šílení a jenom troubí, už se nemůžu dočkat naší cesty busem… Cestou dáváme ještě výborný jídlo u silnice a k večeru uhýbáme z hlavní a hledáme bivak u lesíka. Do noci je ze silnice slyšet nekonečný troubení aut. Noc krásná, plná hvězd.

Ráno opět pařák a jasná obloha, sedáme na Xe a jedem do Hue. Cestou si u silnice dáváme bagetu z pojízdného bufetu a před obědem přijíždíme k týpkovi co nám půjčoval motorky. Necháme si u něj věci a ještě vyrážíme kousek za město na hrobky a pagody. Největší je vystavěná poslednímu císaři, vstup je za 80 Kč a před ní je mraky soch jako armáda. Dál jedem na protější kopec, kde má obrovskou bílou sochu nějaká buchta, pravděpodobně ta co chodila s Buddhou. Cesta od parkoviště je lemovaná žebrajícíma mrzákama z války, nic moc podívaná. Nad sochou je na kopci vidět plechová věž, tak jdeme lesem k ní. Je na ní voják s kalachem a hlídá. Ukazuje, že můžeme za ním, tak lezeme na věž. V okolí je spousty bunkrů a v dálce obrovském žlutej dým. Pravděpodobně nějaká ves ekologicky likviduje skládku. Jedeme zpět do Hue, vracíme skútry a pěšky jdeme na prohlídku města. Hic je jak sviňa. V dálce je vidět stožár s vlající vlajkou. Hue bylo dříve opevněný město s 200 budovami, ale po válce jich zbylo necelých 20. Ze všech ostatních jsou trosky. Uvnitř budov jsou modely jak to tu vypadalo a další artefakty, které se během války zachránily. Odpoledne ještě dáváme jídlo a vracíme se ke kšefťákovi pro batohy. Dáme u něj nějaký pivko, loučíme se a tágem nás pošle na stanici busu. Čekáme co bude, přijede bus, nějaký Daewoo, tak 7 let starý, ovšem na listových perech, žádný měchy, takže cesta bude si zážitek. Lehátka jsou v buse ve třech řadách, dvě nad sebou a jsou docela pohodlný, cestou po městě ještě nabereme pár pasažérů a pak začíná peklo. Řidič letí jako kretén, furt troubí a na dírách, kterých je celkem dost to strašně mlátí a drncá. Když se mi v noci podaří na chviličku usnout, vždycky se probudím opocený, že se řítíme někam ze skály. Z kopců dává samozřejmě vykvalt a bus se neskutečně rozjede… čekám, že přijde smrt.

Hanoi - úterý 19.února

Svítá a my žijeme, považuji to za malý zázrak. V 8 ráno nás bus vyhazuje v Hanoji do hnusného počasí, taxikáři nás lákají na všechno možný, ale my jdeme na náš hotel pěšky přes město. K snídani dáme bagetu, ale není tak dobrá jak na jihu. Ubytujeme se, domlouváme dvoudenní výlet na moře do Halong Bay s přespáním na lodi – asi 90 USD na osobu s tím, že nás ráno vyzvednou před hotelem a druhý den večer zase přivezou zpět. Máme hlad, tak berem mototágo – zastavili jsme dva kluky na skútrech, dali jim stovku a vezou nás do psí restaurace. Špatný lunární období přetrvává a furt je zavřeno. Oběd dáváme o kousek vedle, pak stopujeme jiná moto a vezou nás zpět. V centru procházíme bar za barem, pivo za pivem, vodky s džusem, nějaký kořalky a pak jdeme do nějaký Le Pub a tam příběh dne končí, když je ještě světlo.

Zátoka Ha Long - středa 20.února– čtvrtek 21.února

Ráno se celkem pomatení budíme na pokoji, naštěstí máme všechno. Démon alkohol nás naprosto posednul. Jdeme na snídani a pikolík se nám posmívá, že jsme byli fakt moc. Po snídani nás vyzvedává malý bus a jedem na Halong Bay. Je to zátoka, ve které je rozeseto na 2 000 různých ostrůvků, které vyrůstají z moře. Cesta trvá přes tři hodiny a zastavujeme se v chráněné dílně, kde klienti vyrábí všechno možné, od keramiky, přes hadříky až k sochám. Je tu i jídelna, tak dáváme něco menšího k jídlu a opravuji se pivkem. V zátoce je celkem rozumný počasí, neprší a občas vysvitne i sluníčko. Nasedáme na loď. Je nás tu 16 turistů. Holky z Quebecu, dva kluci z Walesu a nějaká partička Australáčů. K obědu máme plody moře – hnusnou polévku a nějaký mořský příšery. Tohle mi moc nechutná, takže se moc nenajím. Po obědě vystupujeme na ostrov a jdeme do jeskynního systému. Jeskyně jsou opravdu obrovský, procházíme je snad hodinu. Potom kousek popojíždíme lodí a sedáme na mořský kajaky a jedeme na projížďku. Voda je tu nádherně čistá, plavou okolo ryby a medůzy. Po nalodění přejíždíme na ostrov s rozhledničkou. Je tu písečná pláž a mraky důchodců. Šlapeme po schodech na horu a užíváme si výhledy na moře. Na noc kotvíme v zátoce a k večeři sou opět blafy z moře. Nic se nezměnilo, stále je to hnus, ale něco málo z toho se jíst už naštěstí dá. Dám pár piv a jde se spát. Noc je vášnivá, Jarek má sračku, já celkem fest bliju přes palubu. A podle zvuků ozývajících se z útrob lodi nejsme sami. Přisuzujeme to velmi špatný hygieně na lodi a hlavně zásobě pitný vodě, která je na palubě a je plná čehosi… Snídaně probíhá v celkem evropském stylu, takže se konečně najíme, proplouváme mezi ostrovy a poslední zastávkou je plavající vesnice. Je tu i betonová loď, kdo to kdy viděl… Na malých člunech proplováme tunely mezi ostrovy. Pohon obstarává starý vydechlý jednoválec diesel na stolní olej a startuje se tkaničkou od bot. Oběd na lodi opět žádný zázrak, ale už jsme si nedali plody moře. Loďka nás vezme zpátky do přístavu na bus zpátky do Hanoje. Cestou se opět zastavujeme v chráněný dílně a před odjezdem chce náš řidič – něco mezi indiánem a číňanem dofouknout kolo u mikrobusu a vytrhne ventilek. Je úplně levej a snaží se tam ventil nějak nacpat, nakonec to stejně dopadne, že mění celý kolo. Prostě jsou to lemplové. V Hanoji si dáme věci na hotel a jdeme na večeři. Potkáváme hospodu a v jídelním lístku na nás kouká nadpis „Dog Meat“. Není co řešit, jdeme sežrat psa. Nejdřív si dáme předkrm ve formě bifteku a potom něco na styl psích výpečku na zelenině. Obojí s hranolkama. Můžu říct, že jsme si pochutnali. Dáme ještě něco k pití, na hotelu ještě domlouváme taxíka na letiště na ráno za 15 USD a jdeme zahájit poslední vietnamskou noc.

Cesta domů – Pátek 22.února – sobota 23. února

V 7 hodin zvoní budík, balíme se, snídáme, loučíme se v hotelu s majitelkou a Dawidem, děkujeme za všechno, nasedáme do taxíku a jedem na letiště. Doprava ve městě je strašná, všude opět milion skútrů, ale stíháme to v pohodě. Na letišti vyřizujeme palubenky a bus nás veze po ploše k letadlu směřujícímu do Hong Kongu. Let trvá 2 hodiny, dostaneme najíst a pak už kroužíme nad Hong Kongem. Jsou vidět jen obrovský mrakodrapy. Zkrátka moderní město. Celý letiště je udělaný na umělém ostrově. Počasí je krásný. Vysedáme z letadla a řešíme imigrační úředníky. Máme tu skoro celý den času, tak se chceme jet podívat do města. Na tomhle letišti sem před 12 lety strávil noc cestou z Nového Zélandu, ale už jsem tu nepoznal vůbec nic. Kupujeme lístky na rychlovlak a za 20 minut jsme v centru Hong Kongu. Všude okolo jsou jenom obrovský mrakodrapy a celkově jde o hrozně moderní město. Vozový park nasvědčuje tomu, že se tu budou dít velký kšefty – jezdí tu samý Porsche, Bentley, Jaguary, Rollsy a podobný káry. Procházíme městem, dostáváme se i do zapadlých tržnic, kde už to vypadá opět typicky asijsky, ale když jsme zpět v centru, tak na nás dýchá luxus. Jídlo dáváme v luxusní pizzerii. Místní, hongkongské dolary nemáme, tak platím kartou. Pivko tu mají mezinárodní – Heineken. Chceme se navštívit vyhlídkovou terasu ve 45. patře jednoho mrakodrapu, ale bohužel je zrovna kvůli nějaký konferenci uzavřen. Večer se vracíme na letiště, zevlujeme chvíli u internetu a před půlnoci nasedáme do Jumba a letíme do Amsterodamu. Let probíhá v pohodě, skoro celou noc hraju hry na obrazovce před sebou a do playlistu jsem si dal všechen bigboš co byl v nabídce.

S rozedněním přistáváme v Amsterodamu a je zima, festová. Z domova máme zprávy, že začíná sněhová kalamita. Po dvou hodinách čekání přesedáme na malý letadlo do Prahy. Letí s námi známý houslista Svěcený s nějakou pěknou slečnou, taky s houslemi. Když nad Prahou vylétneme z mraků, je vánice a všude okolo je bílo. Tajně jsme doufali, že už přiletíme do nastupujícího jara. Čekáme na baťohy, preventivně nás očichá celnický vlčák a jdeme čekat na Oborskou delegaci, kteří slíbili, že pro nás dojedou. Samozřejmě volají, že budou mít zpoždění, protože je všude sněhová kalamita. Opravdu skvělý uvítání v Čechách…..

A závěrem trochu statistiky.

Ve světě jsme byli 19 dní.
Letěli z Prahy přes Paříž a Bangkok do Hanoje.
Zpátky z Hanoje přes Hong Kong a Amsterodam.
Na skútrech jsme projeli severní a střední Vietnam, celkově ujeli skoro 2500 km.
Dva dny pluli lodí v zátoce Halong Bay.
Dva celé dny strávili prohlídkou Hanoje.
Necelý jeden den v Hong Kongu.
Domluva ve Vietnamu byla místy hodně složitá, ve velkých městech, v hotelích a letištích se dá domluvit anglicky.
Žádná krizová situace nenastala, nikdo se nás nepokusil zabít, okrást ani sníst.
I když jsme většinu nocí mimo města spali pod širákem, nic nás nepokousalo a po příletu z nás nelezli červi, jak někteří předpovídali.
Zdravotní problémy žádné, jen nevolnosti způsobené nejspíš špatnou vodou na lodi. Vybavenou lékárničku jsme samozřejmě měli s sebou.
Každý kdo má nutkání něco takového podniknout to vřele doporučuji a není se vůbec čeho bát, jde o to jen chtít a sebrat odvahu na vlastní pěst vyrazit.

Všechny fotky jsou k vidění na www.psychopath-racing.rajce.idnes.cz

Rozpočet cesty byl následující – počítáno na jednu osobu.

Letenka                                                 21 250,-
Vízum placené v Čechách                     375,-
Vízum placené v Hanoj                           750,-
Očkování – břišní tyfus                            520,-
Cestovní pojištění                                 1 500,-
Kapesné                                              12 000,-
Dále jsem platil něco kartou              5000,-

Celkově byly náklady na osobu     41 395,-