Jawy a aerovky v Dolomitech

aneb zdoláme převýšení skoro 3 kilometry

21.-28. 6. 2008



Na základě celkem velkého ohlasu na můj předchozí cestopis „Pávi v Alpách“, ve mě hlodá myšlenka sepsat i zážitky ze starších cest. V létě roku 2008 jsme spolu s kamarády absolvovali výlet do rakouských Alp a italských Dolomit. Bohužel v té době jsem si nedělal zápisky, takže se pokusím z hloubi mé paměti vydolovat pár vzpomínek. K tomu mi dopomáhej paměťová karta s fotkama. Možná z toho nakonec nevznikne ten pravý cestopis s přesnými údaji o trase, kempech, jídelníčku a tak podobně, ale přesto si zaslouží neupadnout v zapomnění. Není to čistokrevný motorkářský výlet, neboť do party patří kromě dvou motocyklů i dvě auta. Berme to tedy jako poctu našim strojům, že zvládly celou cestu bez problémů (tedy když nepočítám takové nepodstatné drobnosti jako třeba brzdy, těsnění pod hlavou, zapalovací cívku, nebo dobíjení). Vždyť jejich průměrný věk byl 59,5 roku. A jen tak pro zajímavost i věk účastníků se pohyboval od 18 do 80 let. A nebo se jen tak kochejte fotografiemi a nešetřete chválou nad naším činem, byť nejsme jediní, kdo s veterány jezdí na delší cesty.

Stejný článek i s fotkami je zde:
http://www.motorkari.cz/cestovani/cestopisy/italie/jawy-a-aerovky-v-dolomitech-aneb-zdolame-prevyseni-skoro-3-kilometry-24134.html


Účastníci:
Venca, jawa 350 panelka + pav, r. v. 1964
Honza, jawa 250 kývačka + pav, r. v. 1957
Jiří se spolujezdcem Martinem, aero 30, r. v. 1936
Zdeněk s otcem, aero 30, r. v. 1937



21. 6. 2008
Břasy - Plzeň – Nepomuk – Strážný – Salzburg
330 km

Většina z nás je z Plzně a nejbližšího okolí, přesto ostrý start je až z Nepomuku, kde bydlí Honza. Při našem příjezdu nás už čeká i se synem Martinem, který se poveze jako spolujezdec v jedné aerovce. Krátce po deváté hodině tedy nastává ta očekávaná chvíle – start! Přes hraniční přechod Strážný míříme směr Salzburg. Již kolem třetí hodiny odpoledne se v dálce na obzoru začínají objevovat první horské hřebeny. Kemp Aigen na okraji Salzburgu známe už z předchozího roku, přesto nastává mírné bloudění při jeho hledání. I bez navigace víme, že hledaný kemp je pod vysokým kopcem s vysokým vysílačem a spoustou paraglaidistů okolo něj. Ten kopec máme objetý snad ze všech stran. Ale podařilo se a před 16 hodinou už parkujeme naše stroje před recepcí. V paměti mi zůstala značka místního piva Stiegel, kterou čepovali v restauraci. Některé situace nás velice rychle naučí mluvit rakousky, stačí kouzelné slovíčko „fír bír“ a vždy nám jsou podány čtyři lahve. S mírným zpožděním chápeme důvod, proč místní cucají jedno pivo celý večer, ono totiž víc kousků dokáže zrychlovat krok a chůzi mění v běh. Já jako nepíč to neznám na vlastní kůži, ale někteří kolegové vesele pobíhali mezi stanem a onou místností od brzkého rána.



22. 6. 2008
Salzburg – Berchtesgaden – Bad Gastein – Oberverlach
160 km

Po probuzení do krásného slunečného rána jen sbalíme, osušíme stany od rosy a můžeme vyrazit. Nastartujeme, necháme tu našim hostitelům pár obláčků dvoutaktních čmoudíků a hurá dál. Něco málo přes hodinu naší fofrjízdy je Berchtesgaden, kde měl Hitler svojí rezidenci a soustavu bunkrů. Za války byly všechny stavby vybombardovány a po válce komplet zničeny jako nežádoucí vzpomínky na Hitlera. Bez poškození se dochovala horská chata Kehlsteinhaus, známé „orlí hnízdo“, z kterého je dnes vyhledávaný turistický cíl, restaurace a menší muzeum s historií místa. Sem se chceme podívat.

V prudkých kopcích začínáme dělat zastávky kvůli aerovkám, jejichž 30 koní v litrovém dvoutaktním motoru sice zvládá kopce bez problémů, ale vzhledem k termosifonovému chlazení bez vodní pumpy začínají brzo vařit. Pomáhá odmontování kapoty na jedné straně a kropení chladiče z venku vodou. 

Návštěvníci orlího hnízda mají možnost zaparkovat na velkém parkovišti a odtud mohou fyzicky zdatní jedinci jít pěšky. Většina lidí včetně nás se nechá vyvézt autobusem po úzké silnici na horní parkoviště pod vrchol. Silnice o délce 6,5 km překoná výškový rozdíl 700 metrů. Místy jsou serpentiny tak prudké, že přední kola autobusu jedou těsně po krajnici, přičemž jeho přední část přesahuje nad propast. Pamatuji, že jedna psychicky méně odolná turistka nesnesla pohled do hloubky pod sebou a s hlasitými povzdechy a s děsem v očích si přesedla alespoň na druhou stranu autobusu a přišla tak o krásné výhledy. Trubka. Z horního parkoviště vede tunel pro pěší do nitra kopce k 124 metrů vysokému pozlacenému výtahu, jímž se lze dostat až do samotné chaty. Přestože fotografování je ve výtahu zakázáno, je škoda tuto zajímavost nezachytit na památku. Honza tedy dřív než si toho obsluha všimne, namíří objektiv na detaily vnitřku výtahu a mačká spoušť. Fotoaparát je celkem chytrý přístroj a ve tmě sám zapne blesk a nerozlišuje, zda půl metru od něj je obličej pikolíka, vozícího turisty. Jeho vyvalené a dokonale osvětlené oči na okraji fotografie jsou důkazem, že si je zakrýt nestačil... Budiž nám útěchou, že nerozumíme proudu sprostých německých nadávek z jeho úst, jistě bychom se pak mohli urazit.

Po několika kilometrech se stavíme u „sommerrodelbahn“. Lanovkou vyjíždíme nad vesnici na vysoký kopec (jaké to překvapení, vždyť okolo takových kopců je...), od horní stanice jezdí jakési vozíky na trubkové dráze zpět z kopce dolů. Prostě nás posadí do cca metrového vozíku s brzdovou pákou mezi nohama, přikurtují a ne zelené světlo na semaforu můžeme fičet. Dráha vede podél skal, lesem, loukami s pasoucím se dobytkem, různě se klikatí, zatáčí do prudkých zatáček a strmého klesání, takže slabší povahy neustále tahají za brzdu. Radost z jízdy nám bohužel zkazí bojácné německé dítě, které dojíždím hned po několika zatáčkách, takže jsou podstatně zbržděni všichni za námi.

Další naše cesta pokračuje do Bad Gastein, stoupáme stále výš a výš do hor. Téměř před kolmou skalní stěnou na dohled končí nejen silnice, ale i údolí. Dál je možné pokračovat pouze vlakem tunelem na druhou stranu hor na nádraží vzdálené přibližně 11 km. Autovlak jezdí kyvadlově v celkem krátkých intervalech a přesně na čas. Nakládáme auta i motorky na otevřený vagón, vše za pomoci personálu upevníme a jdeme do klimatizovaného vagónu. Netřeba připomínat, že čistota a komfort se nedá srovnávat s úrovní naší dráhy. Při vykládání způsobuji menší ostudu, neboť moje jawa nechce nastartovat, musím jí tedy potupně vytlačit na vykládací rampu téměř přes celý vlak. Po roztlačení chytla a můžeme pokračovat.

Silnice se klikatí z prudkého kopce dolů a na tento úsek mám jednu starší vzpomínku. Před dvěma lety jsem právě tudy jel jako spolujezdec s Jiřím aerovkou do Chorvatska. Při neustálém brzdění nám začalo dost ošklivě smrdět obložení a na úzké silnici nebylo možné bezpečně zastavit. Jak mi později Jiří přiznal, ke konci dokonce brzdy dost uvadaly, naštěstí klesání skončilo dřív, než nastal úplný konec brzd. Ve snaze o zpomalení aerovky ještě podřadil zrovna v okamžiku, kdy jsme předjížděli místního postaršího pána na mopedu. Něco takového ho jistě předjelo poprvé v životě a zděšením z toho rachotu a smradu jistě zmateně krouží Alpami dodnes.

Den se chýlí ke konci a je třeba najít kemp, v této oblasti jich je dost, takže není problém, ukazatele nás  zavedou po pár kilometrech do Raft Campu v Oberverlachu. K dispozici jsou i dřevěné chatky, ale my si jako vždy stavíme stany.



23. 6. 2008
Oberverlach – Jaufenpass – Merano
270 km

Probouzíme se do nádherného počasí, sluníčko pálí hned od rána. Naše další cesta vede nádhernou krajinou, většinou širokými údolími mezi vysokými horskými štíty. Okolo poledne projíždíme okolo opuštěné celnice na hranicích Rakouska a Itálie. Tohle úmorné vedro přímo vybízí, abychom se plácnuli někam k vodě. To se nám také povedlo, na mapě nacházíme koupaliště. A není to daleká zajížďka, takže je rozhodnuto. Po krátkém bloudění parkujeme na kraji lesa mezi ostatními auty, rybník je odtud pár minut pěšky. Osvěžení je moc fajn, klidně bych tu vydržel do večera. Poté opět navlíknout do kůže a pokračujeme dál. Už není takové vedro, silnice se začíná točit a více zvedat směrem na Jaufenpass až do nadmořské výšky 2094 metrů. Mě klasicky občas motorka nejde našlápnout, někdy vůbec, někdy na jeden válec. Takže při zastávkách se už automaticky obracím směrem z kopce, abych mohl roztlačovat. Ale jinak jede parádně. Když chytne. Když chytne, tak už nejde uhasit... Si říkám, co budu dělat, až jednou zastavím v údolí... A Honza při sjíždění serpentinami dolů zjišťuje, že mu u jawy nebrzdí zadní brzda, takže ty největší kopce zvládá pouze s přední, což je o ústa, navíc má za sebou naloženého pava.

Okolo 19. hodiny přijíždíme do kempu, nad kterým jezdí kabinková lanovka a okamžitě začínáme opravovat. Tedy pardon, děláme normální údržbu. Neboť u takhle starých strojů je třeba kontrolovat a udržovat pečlivě a pravidelně. Já sundavám nádrž a měním zapalovací cívku, snad se tím konečně vyřeší to startování. Honza se vrhá na brzdu, zjišťuje, že před cestou tak důkladně namazal ložiska v kole, že mu vazelína vytekla na obložení. Ale čím to v italském kempu odmastit? Vzhledem k tomu, že benzín v nádržích je namíchán s olejem, bohužel přijde vhod meruňkovice. A hle, taky to funguje. Sousedé z obytných přívěsů okolo chodili, kroutili hlavami a určitě přemýšleli, proč jakmile přijedeme do kempu, okamžitě začneme vše rozebírat, ještě dřív než postavíme stany. No třeba je to v Čechách normální folklór. Ale co, aspoň si dokážeme poradit. Ital by byl v koncích, rozhazoval by rukama, rval by si vlasy z hlavy a volal by do všech servisů, jestli neumí opravovat jawy. Po tomto představení si nakrájíme chleba, česnek a na vařiči smažíme topinky. To Italové taky neznají.



24. 6. 2008
Merano – Trafoi
60 km

Opět nás čeká slunečné a teplé ráno, ještě než odjedeme, vykoupu se v bazénu, je to moc fajn. Projíždíme údolím okolo ovocných plantáží, občas na nás cákne voda ze zavlažování, ale v tom horku to vůbec nevadí. Honza má opět potíže se zapalováním, zastavujeme a opravujeme. Dílo se zdařilo a motorka ožila. Na chvíli. Po několika málo kilometrech znovu stavíme ve stínu stromů hned vedle ovocného sadu a v polních podmínkách štelujeme dobíjecí relátko. Po chvíli okolo projíždí rozhrkaný volkswagen a z okýnka se ozývá „ahóój!“, byl to Slovák, který zrovna jel pracovat na plantáž. Horko je nesnesitelné, přestože mám teplo rád, tohle už je celkem dost. Je znát, že druhá strana Alp je přece jen rozdílná a taky jsme víc na jih. Vlastně domů je to dvakrát tak daleko, než k moři. Letos to sice v plánu nemáme, ale příští rok tam dojedeme. Ze širokého údolí se dostáváme opět do kopců, nadmořská výška stoupá, i silnice už není tak nudně rovná. Všude okolo vidíme nádhernou krajinu, strmé štíty hor se zasněženými vrcholky. Prostě paráda. A to ještě není nic proti tomu, do nás čeká později. Občas v horské řece nabíráme vodu do chladičů. Je tak studená, že než stačíme naplnit pet flašku, umrzla by nám ruka.

Na jedné z „chladících“ zastávek se začíná schylovat na vážnější technický problém, Jiří má podezření na špatné těsnění pod hlavou u jeho aerovky. Vaří to víc než obvykle a navíc po nastartování prskají ven bubliny. Blízko by měl být kemp, který jsme si snad jako jediný naplánovali předem, jinak se ubytováváme, podle toho kam dojedeme. Jedu tedy na průzkum a aerovka zatím chladne u krajnice.  Do kempu je to odtud asi jen 6 km, sice do kopce, ale opatrně se to nechá jet. Projedeme vesnicí Trafoi, což je poslední osada před horským průsmykem Passo Stelvio, za ní na nenápadné odbočce sjedeme doleva a po úzké silnici se dostaneme rovnou do kempu. Ubytujeme se, postavíme stany a jde se opravovat. Přece kvůli takové maličkosti nevzdáme cestu na Stelvio, když jsme téměř pod ním. Vždyť je to hlavní cíl naší cesty a druhá nejvyšší vysokohorská silnice, kam se lze dostat autem a motorkou. U nového auta tahle závada znamená konečnou, odtah do servisu a rozebrání poloviny motoru. U takového veterána to obnáší odpojit jednu hadici, povolit 6 šroubů, sáhnout do zásob náhradních dílů, nasadit nové těsnění a vše během pár minut opět smontovat dohromady. Co víc si přát? Možná je to jediná aerovka na světě, u které se dělala „skorogenerálka“ v nadmořské výšce přes 1600 metrů.

Kemp je v nádherném prostředí ve svahu na travnatých terasách, na jedné straně les, na straně druhé hluboké údolí s řekou dole. Výhled na zasněžené vrcholky hor. Idylku mírně naruší jen parta bláznů na prehistorických strojích, kteří přijedou z dalekých Čech až sem, navíc jen tak z legrace rozeberou půl motoru. Holandská rodina v karavanu kousek vedle nás se společně modlí u stolu, možná za nás. Když se později dozví, že s tímhle chceme dojet nejen zpět domů, ale před odjezdem navíc ještě pokořit Stelvio, začnou se modlit o to usilovněji. Sice nerozumím, ale odezíráním ze rtů pochopím, že mají strach, přežít noc ve společnosti šílenců. Tak proto zahnali děti dovnitř, asi z obavy o jejich životy. Možná by bylo vhodné, ujistit je, že i k nám dorazila civilizace a opravdu děti nežerem.

S Martinem se jdeme projít po okolí, abychom nepřekáželi, neboť pod kapotu aerovky se již více rukou nevejde. Návrat do kempu stíháme včas, přihnalo se celkem prudké krupobití. Honza stačí motorku přikrýt plachtou, já čapnu svojí a poklusem ji dotlačím pod převislou střechu toalet. Je to takový fofr, že už se ani nestihnu vrátit zpět do stanu, tak se třepu zimou v tričku vedle motorky, než to přejde. Za deště se nastěhujeme do společenské místnosti, od domácího koupíme kus dobrého sýra, popíjíme grog z plecháčů a je nám fajn. Po večeři uléháme do spacáků natěšeni na zítra. Holandská rodina stále stráží zevnitř dveře karavanu.





25. 6. 2008
Trafoi – Passo Stelvio a zpět
36 km
(14 km za 5 hodin)

Dnes nás čeká zlatý hřeb naší cesty. Jiří ještě zkontroluje a dotáhne hlavu, dotlačí aerovku na kraj srázu k vodovodnímu kohoutku aby „natankoval“ přímo z hadice. V tom okamžiku vyleze ze stanu na spodní terase německý turista a překvapeně zírá na nás nahoru. Sním, či bdím?  Co to je?? A proč to napouští vodou??

Po sedmé hodině startujeme, v pavu mám jen svačinu, foťák a náhradní díly na moto, vše ostatní zůstává ve stanech. Čeká nás převýšení 1160 metrů na 14 kilometrech. Silnice vede nejdříve lesem, a to jsme výš než Sněžka, na loukách se pasou krávy a do dálky se rozléhá zvuk jejich zvonců. Přemýšlíme, jak to dělají, že se udrží na tak strmém svahu. Kdosi přichází s vysvětlením, mají kratší nohy na jedné straně. A nebo přísavky. Máme čas tohle všechno pozorovat, všímat si okolí. Kolegové v aerovkách totiž musí každou chvíli stavět kvůli chlazení, i kapoty už odmontovali a vezou si je na zadních sedačkách. My na motorkách teplotu neřešíme, nemáme chladiče. Přesto jsem takhle rozpálený motor ještě neměl, poznám to na tužším řazení. Úplně z něj sálá horko, olej v převodovce se snad musí vařit. Mých 16 a Honzovo 9 koní táhne statečně, i když je znát úbytek síly díky nadmořské výšce. Jedu na jedničku, rovinky na dvojku, trojku řadím jen vyjímečně, čtyřka není momentálně potřeba. Auta mají třírychlostní převodovku a vystačí si jen s dvěma rychlostmi. Často stavíme, fotíme a kocháme se. Času máme dost. Některé zatáčky jsou tak prudké, že se dají projíždět jen po venkovním okraji. Kolegové v autech se dohadují, zda další chladící zastávka bude za druhou, nebo až za třetí serpentinou. Většinou je dost místa pro bezpečné zastavení. Silnice je lemovaná nízkým kamenným zábradlím, sedíme na něm a pozorujeme okolní hory, provoz... Předjíždí nás spoustu aut a hlavně motorek. My nepředjíždíme nikoho, jen občas nějakého cyklistu. Kdyby šlapali rychleji, nemuseli by inhalovat čerstvě spálený dvoutaktní olej. Ale stejně nás zase předeženou, až budeme chladit. Z dálky jsou za naší kolonou vidět roztomilé obláčky, auta navíc dělají stopu do levotočivých zatáček, jak jim z přepadu ukapává voda. Těch 14 kilometrů nahoru nám trvá 5 hodin. Ale stojí to za to a jsme šťastni. Lidé se za námi otáčejí a obdivují stroje. Dokonce nás natáčí jakýsi kameraman pro místní televizi, bohužel nerozumíme místnímu nářečí, takže ani nevíme, kdy nás budou vysílat. Potkáváme několik Čechů, jeden cyklista se fotí s jawami, aby mu to doma uvěřili. Občas se někdo diví, jak malý motor je pod kapotou. Cesta zpět do kempu trvá asi 2 hodiny, vlastně děláme jen pár preventivních zastávek kvůli brzdám, nikomu nehoří, ale zabrat stejně dostanou.

A protože po návratu do kempu toho ještě dnes nemáme dost a chceme využít maximum času k poznání okolí, bereme s Martinem mojí motorku a jedeme se mrknout asi 3 km po místní cestě na konec údolí. Dále vedou značené turistické stezky pro pěší, takže si děláme krátký výlet. Nakonec našlapeme hezkých pár kilometrů. Šplháme se lesem, po skalách, nad hlubokou propastí s divokou řekou. Fotíme nádherné scenérie. Sice kopce nevidíme poprvé, ale takhle přímo v neporušené přírodě je to zas jiný zážitek. V jednom místě vede stezka pod vodopádem, který tryská přímo z praskliny v kolmé skalní stěně. Přes potoky a strže jsou postaveny udržované dřevěné lávky a mostky, u nebezpečných vyhlídek zábradlí. Daleko od civilizace u pramene čisté vody narážíme na kostelík a několik kapliček okolo. Ovšem čemu se divíme, vše je odemčené, volně přístupné, ve vázách čerstvé květiny a přitom nikde nikdo. Je vidět, že v Itálii nemají jiné etnikum, které by kovy odvezlo do šrotu a sošky svatých do zastavárny. Doufejme, že to tak zůstane i po zveřejnění tohoto článku.

Navečer v kempu slyším silný neidentifikovatelný hluk, zrovna jsem ve sprše a připadá mi, jako kdyby si domácí o patro výš bourali střechu nad hlavou. Následně se ten rachot vysvětlí, nikdo nic nebourá. To jen spadla lavina. Vysoko v horách na dohled z kempu vidím už jen, jak se ze skal sype sníh, vypadá to jako tekoucí řeka, vodopád. Podle mapy je to odsud vzdušnou vzdáleností asi 6 km. No nechtěl bych být zrovna v centru dění...



26. 6. 2008
Máme pro sebe celé kryté parkoviště obchoďáku.
Trafoi – Passo Stelvio – Trafoi - Lago di Resia – passo Resia – Weer u Innsbrucku

215 km

Tak nás pomalu čeká odjezd domů, smutná to chvíle, ale i tak ještě zažijeme spoustu zážitků. Pomalu balíme a chystáme se na odjezd k domovu. Včera večer jsem zkoušel nalepit nálepku z Passo Stelvio na masku mojí panelky, vzhledem k tomu, že maska je kulatá, tak na ní vůbec nedržela. Potvora. To je jako naschvál. Takovou dálku sem jedu a nakonec bych se s tím ani nemohl pochlubit? Padá návrh, že bychom si my motorkáři ještě před odjezdem domů zopakovali cestu nahoru, koupit si tam nějakou menší nálepku. Vstáváme tedy a s Honzou vyrážíme znovu na Stelvio, abychom tam byli hned, jak otevřou stánky se suvenýry. Protože s námi nejedou aerovky, je cesta tentokrát o dost rychlejší. Děláme jen pár zastávek na focení a z kopce dolu mrknem na brzdy. Po návratu do kempu jen našťoucháme předem sbalené věci do pavů a můžeme vyrazit. Projíždíme po břehu jezera Lago di Resia a přes passo Resia vjíždíme do Rakouska. Radost nám kazí jen honzovo dobíjení. Opět... Odmontovává kryt zapalování, aby mohl za jízdy podle potřeby spínat kontakt relátka rukou, není to profesionální řešení, nicméně i takto se dá přežít. Původně to nebylo v plánu, ale mám chuť jet kousek přes Švýcarsko, které je po naší levé ruce. Je to sice malá zajížďka, ale aspoň si můžeme do seznamu projetých států připsat o jeden víc. S Honzou se odpojujeme od aerovkářů, kteří jedou kratší trasou. Serpentinami se dostáváme do údolí, kde silnice kopíruje řeku. Údolí se místy mění v úzký kaňon, na jehož dně je jen řeka a silnice a po obou stranách se vzpínají strmé skály. S ostatními kolegy se setkáváme na předem domluveném místě po několika málo minutách čekání.

Až do teď nám přálo krásné, slunečné počasí, ovšem odpoledne se začínají objevovat černé mraky, z kterých se v Innsbrucku také spustil pořádný liják. Tato situace je nepříjemná hlavně pro Honzu, dále nemůže jet s odkrytým zapalováním. Příčinu nefunkčnosti známe, máme i všechny potřebné díly k opravě, ale je třeba rozebrat mechanické relé téměř na prvočinitele. Seřízení takto rozebraného zařízení je nemožné bez vybavení, přesto nám nezbývá nic jiného, než to risknout. Zajíždíme do krytého parkoviště obchodního domu, kde se zdržíme až do tmy. Po zavírací hodině obchoďáku a odjezdu posledních zákazníků se zavírá i parkoviště. Naštěstí personál má pochopení a ukáže nám, jak se ovládá závora jinak zavřeného parkoviště, abychom mohli později vyjet. Cestování za tmy a v dešti je pro nás malá zkouškou nervů. Honza naštěstí jakž takž dobíjí. Ale k mému občasnému problému se startováním se přidává i potíž se slabým zapalováním, není konstruované na nepřetržité svícení a nestíhá vyrábět tolik proudu pro světla na motorce, na vozíku a ještě pro motor.  Takže chvílemi jedu jen na parkovací světla, aby se baterie stačila dobíjet. Klukům v aerovkách se pod plachtou mlží skla, nemají ofukování tak jako u nových aut. Jsme rozhodnuti najít co nejdřív ubytování, první kemp nacházíme někdy před půlnocí. Lahodný zvuk našich dvoutaktů vytahuje majitelku z ložnice, v županu a s prstem na ústech nás utišuje a ukazuje do tmy hned vedle recepce, kam si máme postavit stany.



27. 6. 2008
Weer u Innsbrucku – Hintertux – Lärchenwiese u Achensee
125 km



Do rána přestává pršet, tak přemýšlíme o cílu dnešní cesty. Mraky se nám pořád honí nad hlavami, ale majitelka kempu předpovídá slušné počasí a doporučuje nám výlet na Hintertux. Odpoledne dojíždíme na obrovské parkoviště tohoto lyžařského střediska. Začíná mírně poprchávat, přesto kupujeme lístky na lanovku v přepočtu přibližně za 600 korun, přitom doufáme, že rychle se měnící horské počasí bude milosrdné a nahoře se zase vyjasní. Na vrchol nás vyvezou postupně tři kabinkové lanovky až do nadmořské výšky 3250 metrů. S větší výškou se zvětšuje i hustota mlhy, takže v některých úsecích vidíme jen strmé skály, podél kterých jede lanovka. Jinak by to jistě byl úchvatný zážitek. Vyskáčeme přímo do sněhu, někteří z nás v sandálech a kocháme se výhledy na neproniknutelnou mlhu. Ještě že na vyhlídkové terase jsou velkoformátové fotografie, co bychom mohli vidět, kdyby vidět bylo.

Odpoledne pokračujeme k hranicím s Německem a v kempu nedaleko od Achensee sušíme mokré věci z předešlého dne.





28. 6. 2008
Lärchenwiese u Achensee –  Bad Tölz – Folmava – Plzeň – Břasy
400 km



Dnešní den je vlastně jen rychlý přesun zpět domů. Po rovině udržujeme optimální cestovní rychlost tak 85 km/h. Jiřímu někdy upadne cihla na plyn a po dálnici svojí aerovku rozvášní i přes stovku. To je na můj vkus a hlavně na vkus mojí motorky s plně naloženým pavem poněkud dost, při 120 už mírně svírám sedlo půlkama. Kromě několika málo zastávek na jídlo a protažení těla se stavíme v Bad Tölz. Projdeme si historické centrum města a dokonce nacházíme dům, kde byla policejní stanice v seriálu Big Ben. Komisaře Berghammera jsme nepotkali, asi zrovna řešil nějakou menší vraždu. Po sedmnácté hodině přejíždíme hraniční přechod Folmava a na Babylonu se loučíme s Honzou, který odbočuje na Nepomuk, my ostatní pokračujeme společně na Plzeň.



Viděli jsme moc krásnou krajinu a společně zažili spoustu pěkných příhod. I přes menší technické problémy považuji tento výlet za jeden z nejlepších, který jsem dosud podniknul. Celkem mám najeto okolo 1600 km. Skoro je škoda si ty naše veterány takhle „ošoupat“, ale zas je to lepší, než aby hnili někde ve stodole, nebo ne? V době kdy sepisuji tento cestopis, uběhlo čtyři a půl roku od našeho návratu, za oknem sněží a já se probírám fotografiemi, oživuji vzpomínky a v koutku duše přemýšlím o další cestě.