HRADY, ZÁMKY, VODNÍ PLOCHY JIŽNÍ MORAVY A JIŽNÍCH ČECH V ROCE 2005

Protože prohlídka skončila až před pátou hodinou, bylo mi jasné, že dnes už nic jiného nestihnu. Proto jsem si na nádvoří dal grilovaný hermelín (jedl jsem to poprvý v životě a moc mi to chutnalo J ), který jsem ještě pro jistotu zajedl klobásou. Poté jsem opět usednul na svého “ocelového oře” a vyrazil jsem směr Rájec-Jestřebí s úmyslem utábořit se někde co možná nejblíže jeskyním Moravského krasu.

Celou noc lilo jak z konve, o čemž jsem se snadno přesvědčil tím, že vždycky, když jsem začal usínat, začalo mi kapat na hlavu. Mohl za to větrací otvor, kterej jsem byl línej řádně zajistit lanky a jen tak jsem přes něj přehodil klapku s tím, že to bude dobrý. Dobrý to nebylo, vítr klapku otevřel, takže jsem asi dvakrát jen vystrčil ruku ze stanu a plachtu přehodil zase zpátky přes otvor. Po chvíli se celá situace samozřejmě opakovala, takže jsem byl nucen vylézt ze stanu a plachtu, která otvor zakrývá, řádně lanky uvázat. Pak už jsem spal v suchu.

Východ z jeskyní je poměrně nově vyveden do velké otevřené jeskyně Kůlna, kde žili pralidé: 

Po návratu k motorce pokračuji k nejznámějším jeskyním Moravského krasu – k jeskyním Punkevním. Zastavil jsem na parkovišti kousek od Macochy, potěšil se pohledem dolů (nechtěl bych tam spadnout) a vydal se na cestu ke vchodu do jeskyní. Je to asi 2 km dlouhá cesta z kopce dolů. Z kraje byly schody, pak pokračovala dosti příkrá, klikatá a kamenitá cesta. Vzhledem k tomu, že pořád leje, je cesta hodně kluzká. Nebýt tam zábradlí, jistě bych si párkrát rozbil hubu. Na sobě mám sice nepromoky, ale štve mě, že mi dští na hlavu. Taky je mohlo napadnout udělat v límci kombinézy kapsu s kapucou. No co, alespoň mám poučení pro příště, že si mám vzít s sebou kšiltovku. Však jsem na srazu v Malé Skále vyhrál v soutěži hned dvě J .

Vzhledem k tomu, že cestou od motorky k jeskyním jsem pěkně klouzal, nechtěl jsem znovu pokoušet osud cestou nahoru a využil jsem služby lanovky, která zde byla postavena maximálně před deseti lety, né-li dříve. Protože mám stále ještě dost času a stálý déšť nedovoluje sbalení stanu, rozhoduji se ještě pro návštěvu Kateřinské jeskyně. Najít ji ovšem byla skoro detektivní činnost. Křižoval jsem po Moravském krasu sem tam, ptal se lidí, dojel jsem málem do Blanska, ale nakonec jsem ji našel. Pokud se tam někdo chcete vypravit, vězte, že musíte jet do Skalního mlýna. Kateřinská jeskyně je opět velmi krásná. Po projití vstupním tunelem se ocitnete v obrovském jeskynním dómu, který má mimořádnou akustiku, čehož se využívá k příležitostnému pořádání koncertů. Aby nám průvodkyně toto tvrzení dokázala, pustila nám ukázku z nejslavnější árie opery Nabucco – sboru Židů. Bylo to úžasný. Ta ponurá, cituplná melodie, ve které Židé bědují nad svým osudem, v kombinaci s ponurou, tmavou a chladnou jeskyní ve mně zanechala hluboký dojem, měl jsem slzy na krajíčku. Dal jsem si předsevzetí, že se sem musím jednou vypravit na nějaký koncert.

Po prohlídce Kateřinské jeskyně mám v úmyslu navštívit i poslední zpřístupněnou jeskyni Moravského krasu – Balcarku, kolem které pojedu při zpáteční cestě do Sloupu. Bohužel už ale prohlídku nestíhám, je zavřeno. Vracím se tedy okolo půl páté zpět do kempu a jdu do hospody na jídlo – kromě těch slaných tyčinek ráno a tatranky u Punkevní jeskyně jsem neměl nic v  ústech, takže jsem měl už pěknej hlad.

Fotek z Balcarky a vůbec ze všech jeskyní mám ještě spousty – fotil jsem tam jak pominutej, ale nechci, aby to na Jawamánii zabíralo zbytečně moc místa, takže jsem se snažil vybrat jen ty nejlepší. Pokud by někdo měl zájem, můžu mu je poskytnout.

Dálnici opouštím na exitu Podivín, odkud je do Lednice co by kamenem dohodil. Do lednice dorážím asi o půl čtvrté a tak ještě stíhám první prohlídkový okruh a prohlídku zámeckého skleníku. Po prohlídce jsem si dal v bistru něco k snědku (opět jsem od rána nic nejedl) a pokračuji do nedalekého kempu Alfa, kde jsem se rozhodnul strávit dnešní noc. Kemp je docela dobrý, pouze silnice jej dělí od Mlýnského rybníku. Do kempu jsem přijel zhruba v 18:00, postavil stan a šel leštit brzdový kotouč a hřídel řadící páky, které mi v uplynulých dvou deštivých nocích a dnech trochu narezly. Kdybych, já hlupák, před cestou pečlivě nevycídil tu hřídel řadící páky od oleje prolínavšího z převodovky, nejspíš by mi to nenarezlo. Z toho plyne poučení pro příště, že s mytím a leštěním motorky se to nemá přehánět J . Po této malé údržbě jdu do hospody ještě na malý gáblík a obligátní dvě piva. Je zajímavý, že po náročném celodenním programu ty dvě piva pro mě byly tak akorát a třetí by se už do mě snad ani nevešlo J .

Mám docela štěstí na počasí, protože během prohlídky, jak jsem viděl z oken, venku docela pěkně lilo, kdežto po absolvování prohlídky už nespadla ani kapička. Nepromoky jsou ovšem na chození po zámcích pěkně nepraktické. Bylo mi v tom hrozný vedro. Měl jsem je sice až do pasu rozepnutý a bundu od kombinézy taky, stejně jsem se ale pěkně zpotil. Po prohlídce zámku vyrážím do zámeckého parku k minaretu. Je to pěkná procházka, bude to jistě 2 – 3 km daleko. K minaretu jsem dorazil propocený durch und durch. Když jsem zjistil, že nahoru se stoupá po 302 schodech, sundal jsem ze sebe nepromoky, protože jinak bych cestou určitě padnul. Nepromoky se mi podařilo nacpat do tankvaku, kterej jsem měl na zádech jako batůžek.

I bez nepromoků jsem se při výstupu v tý kůži pěkně zapotil. A to venku nebylo moc teplo! Dole pod minaretem si dávám u stánku párek a při návratu k zámku si dávám u dalšího stánku nakládaný hermelín (kterej mám hrozně rád). Potom sedám na motorku a jedu po silnici, rovný jak když střelí, do Valtic. Zde parkuji na náměstí a když slejzám z motorky, koho nevidím! Jde tam můj kámoš, spolužák z gymplu se svou novomanželkou. Bydlí prý někde v okolí a jsou tam na svatební cestě. Na prohlídku zámku tedy vyrážíme společně. Na prohlídku jde s námi taky skupinka motorkářů, kteří přijeli víceméně společně se mnou na nějakých rejžích. Jak už jsem předeslal výše, interiéry Valtického zámku jsou opravdu skvostné. Škoda, že se nikde na našich hradech a zámcích nesmí vevnitř fotit (zajímavé, ve Francii, kde jsem byl před rokem na zámcích na Loiře, se fotit může bez problémů). Tak si alespoň vždycky kupuji leporelo, která sbírám. 

Valtice je moc hezké městečko, krásné náměstí je branou spojeno přímo s areálem zámku, takže všechno tvoří dohromady ucelený komplex.

Po prohlídce zámku jsem se vrátil zpět k motorce, trochu s obavami, jestli nebude znovu ležet – přece jenom stála pořád na nakloněné rovině, ale mé obavy byly naštěstí liché. Tak jsem tedy nasednul a vyrazil na další etapu mé cesty.

Původně jsem měl v plánu se v této oblasti zdržet trochu déle, zajet k obrovské vodní nádrži Nové Mlýny, projet se po jejím břehu a podívat se do Dolních a Horních Věstonic, známého archeologického naleziště, proslaveného nálezem Věstonické Venuše. Určitě tam bude nějaké zajímavé muzeum s vykopávkami. Bohužel však déšť mě příliš dlouho zdržel v Moravském krasu, takže jsem jel dál. Po zkušenostech s odpoledním přesunem ze Sloupu do Lednice, který zabral příliš mnoho času, jsem se rozhodnul pro novou taktiku, tj. vždycky večer dojet do další destinace a ubytovat se co možná nejblíže památek a zajímavostí, které jsem chtěl navštívit další den. Tuto strategii jsem dodržoval až do konce svého výletu.

Mojí další destinací byla Vranovská přehrada. Z Mikulova jsem jel příjemnou cestou poblíž rakouských hranic do Hrušovan nad Jevišovkou a dále na Znojmo, které jsem objel a na Vranov nad Dyjí. Byla to hezká cesta, která vedla poli plnými zralého obilí, které zlatě svítilo v záři nízko nad obzorem ležícího pozdně odpoledního slunce. Rozhodnul jsem se ubytovat v kempu u Bítova. Moc hezká cesta vede z Vranova na Bítov. Až do Lančova vede normální silnice třetí třídy, která se dle mapy posléze mění v místní komunikaci a ta dále ve zpevněnou cestu. Ve skutečnosti to byla moc hezká asfaltová silnice s celkem slušným povrchem, vedoucí lesem, rovná, jak když střelí. Dalo by se tam pěkně upalovat, já jsem se ale kochal krajinou, tak jsem jel pouze 80 – 100 km/h. Ke konci se cesta ovšem poměrně zúžila a klikatými serpentinami vedla kolem zříceniny hradu Cornštejn k Vranovské přehradě, kterou přetínala mostkem. Kousek za mostkem byl již kemp.

Kemp byl poměrně velký, dobře zařízený a byl situován přímo u břehu jednoho z cípů přehrady. Zrovna ale musel být nějaký mimořádně nízký stav vody, protože vodní hladina ustoupila o mnoho set metrů dále, až za takový zákrut. Místo vody tam bylo jen kamenité dno, místy s velkými loužemi vody.

Když jsem do kempu dorazil, vyhlédnul jsem si místečko pro stan mezi stany a karavany, kde byly vesměs rodiny s dětmi. Když jsem tam zastavil a slézal z motorky, skoro všichni na mě koukali jak na vraha. To jsem nikde předtím a nikde potom za celou dovolenou už nezažil. Copak jsem v tý kožený kombinéze vypadal tak drsně? Koukali na mě, jako kdybych jim snad chtěl ty jejich děti sežrat, nebo co, ale když pak viděli že se k tomu nechystám, tak se zklidnili. Postavil jsem tedy stan a začal spravovat motorku. Stupačka, která se ohnula nahoru, totiž způsobila, že jsem měl nohu moc vysoko a díky tomu se mi hůř brzdilo zadní brzdou – na pedál jsem musel šlapat jenom špičkou nohy. Myslel jsem si, že to napravím tím, že páku brzdy přesadím na tisícihranu tak, aby byla o něco výše, to ale bohužel nešlo, protože tomu bránil výstupek pravého víka motoru na alternátor. Tak jsem alespoň brzdu seřídil tak, aby zabírala už po sebemenším sešlápnutí pedálu. V zadním blinkru jsem vyměnil rozdrcenou žárovku a isolační páskou k němu přilepil oranžové sklíčko. Sice je blinkr hodně nalomený, ale po této opravě vydržel na motorce sloužit do dneška. S předním blinkrem se nedalo dělat vůbec nic, tak jsem alespoň zaisoloval volně čnějící dráty, aby se nemohly zkratovat. Po této opravě jsem šel do restaurace na guláš a obligátní dvě pivka.

Doufal jsem, že se mi brzy podaří sehnat nové blinkry a nějak opravit stupačku. Už po cestě na Vranov jsem potkal u benzínky nějakého neznámého jawaře, který ale bohužel nebyl místní, takže mi nemohl pomoct. Nakonec jsem s ohnutou stupačkou odjezdil zbytek dovolený a tak jsem si na to zvyknul, že mi to už ani nepřišlo. Až doma jsem zjistil, že jsem byl vlastně blbej. Byl totiž trochu ohnutý i držák stupačky na rámu, kterej jsem narovnal tím, že jsem na stupačce skákal tak dlouho, až se zase narovnal. Tím už se ohnutí skoro srovnalo. Samotnou stupačku, resp. její kovový držák, přišroubovaný k rámu, jsem ještě musel nahřát plamenem a srovnat kladivem na kovadlině. Ještě jsem objevil další závadu. Ránu dostala totiž i páčka přední brzdy. Ta se sice neohnula, ale trochu se rozehnul její úchyt u hlavního brzdového válce, takže páčka trochu poklesla dolů a měla velkou vůli nahoru a dolů, což jsem doma spravil stažením úchytu v přenosném svěráčku. Tímto výčet závad a jejich oprav způsobených pádem motocyklu končí a můžu předeslat, že podobné příhody se naštěstí již neopakovaly.

 Z Cornštejnu jedu na Bítov. Opět nádherný hrad. Místo slov raději opět nabídnu pár fotek:

Po návratu na parkoviště po absolvování prohlídky zjišťuji, že mám víc štěstí, než rozumu. Z bošárny na mě vesele kouká klíček zapalování, ke kterému je připojen i klíček zámku řízení. Naštěstí je to na hlídaném parkovišti a navíc mám ještě motorku zamčenou řetězem, od kterého mám klíček v kapse. Ale stačilo by, kdyby mi nějaký vtipálek nebo dítě ty klíčky ukradli a byl bych namydlenej. Náhradní klíčky mám doma a nevím, jak bych odjel se zamčeným řízením!

Prohlídkou vranovského zámku jsem vyčerpal dnešní příděl památek a vydal jsem se do další destinace – do Třeboně. Cestou se ještě zastavuji u zříceniny hradu Landštejn, který jsem chtěl původně navštívit, bylo ale už pozdě a hrad byl zavřený. O nic jsem ale nepřišel. Podél hradeb vede vyšlapaná pěšinka, dovnitř nakukuji střílnami. Na konci stezky je mohutný pařez, z kterého je vidět přes hradby. Musel to být kdysi mohutný hrad, ale z jeho zašlé slávy se toho dodnes moc nedochovalo: 

V Třeboni jsem se ubytoval v kempu přímo na břehu rybníku Svět. Ukrutně tam žrali komáři, takže než jsem postavil stan, byl jsem pěkně poštípaný. Ještě jsem dolil do motorky olej – v nádržce oilmasteru poklesla hladina oleje k rysce značící minimum, po hrdlo nádržky se ho tam vešlo přesně 600 ml. Teď se nebudu muset zhruba dalších 800 km o olej starat. Když jsem nakrmil mašinku, šel jsem do kempové restaurace nakrmit sebe. Hlad už se ostatně pěkně ozýval. Když už jsem byl v Třeboni, musel jsem si dát kapra, jinak by to snad ani nešlo. Kapr na pivě byl výborný, zapil jsem ho obligátními dvěmi pivy a šel jsem na kutě. Bohužel po návratu ke stanu jsem zjistil, že tam zrovna rozbíjí stany parta nějakých mladíků – byli to asi tři kluci a tři holky, kteří přijeli dvěma auty. Když postavili stany, šli se ožrat do hospody a pak dělali neuvěřitelnej bordel, takže jsem se moc nevyspal. Ráno se mi ale, kupodivu, za ten brajgl omluvili, takže jsem se na ně už tolik nezlobil.

Hluboká nad Vltavou je opravdu úžasný zámek, jeden z nejkrásnějších, co jsem během své cesty navštívil. Jeho návštěvu mohu všem vřele doporučit. Nejvíc mě zaujala prohlídka zámecké kuchyně, která byla zařízena někdy na počátku 20. století. 

Po absolvování prohlídky usedám opět na mašinu a jedu do Českých Budějovic, kam přijíždím okolo 15. hodiny. Snažím se zde sehnat blinkry. Již včera jsem zavolal kolegovi do práce, aby na webových stránkách Jawy zjistil nejbližší prodejny s náhradníma dílama na Jawy. V Budějovicích mi našel asi dvě adresy. Po chvíli hledání jednu prodejnu nacházím a kupuji zde dva kusy tzv. blikačů Portugalsko, neboli blinkrů z Yamahy. Poté pokračuji dále do Českého Krumlova. Dorazil jsem tam až po šestnácté hodině, takže jsem stihnul už jen jeden prohlídkový okruh zámku. Český Krumlov je nádherné město. Byl jsem zde už letos v březnu na soudě, kdy jsem si celé město prošel a nafotil a zároveň se rozhodnul, že se sem musím jet v létě podívat na motorce. Své předsevzetí jsem tedy splnil, přestože kvůli nedostatku času se má prohlídka omezila pouze na zámek, ale i tak to stálo za to.

Z Českého Krumlova odjíždím až před devatenáctou hodinou směrem na Lipno. Cesta začíná být značně kopcovitá, místy dostává motorka docela zabrat, zvláště v okamžiku, kdy si přede mnou jedoucí auto usmyslelo v prudkém kopci odbočit z cesty. Musel jsem hodně zpomalit, pozdě jsem podřadil na jedničku, takže měla co dělat, aby se sebrala do otáček.

Dnešního dne ujeto 110,69 km za 2:22:02 h, prům. rychlost: 46,7 km/h.

Když jsem opouštěl Kratochvíli, začalo se schylovat k dešti. Namířil jsem si to směr Volyně, protože jsem chtěl navštívit známé Hoštice, kde se natáčely známé filmy Slunce, seno, … Cestou začalo pršet, tak jsem si navlíknul nepromoky a samozřejmě okamžitě pršet přestalo. Protože bylo ale ošklivě zamračeno, nechal jsem si nepromoky na sobě. Když jsem uviděl odbočku na Hoštice, zabočil jsem na ní, přejel jsem přes koleje a už jsem uviděl známou zastávku, kde vlak nestaví, ale jen přibrzďuje. Po chvíli začal provoz houstnout. V Hošticích totiž zrovna bohužel probíhal jakýsi festival folkové hudby, nebo něco takového. Sice jsem o tom cestou něco zaslechl v rádiu, ale to jsem netušil, jakej tam bude nával lidí. Auta popojížděly krokem, organizátoři je naváděli na odstavná parkoviště zřízená na louce, lidí tam bylo tolik, že se tam skoro nedalo ani projet. Hošticemi jsem tedy jenom projel bez zastávky, a i když jsem jel doslova a do písmene krokem, ani jsem si je, bohužel, nemohl moc prohlídnout, protože jsem musel dávat pozor na cestu, abych někoho neporazil. Nicméně známou náves a domky pomalované loveckými motivy jsem viděl. Budu se sem muset ještě někdy vrátit, ovšem v době, kdy se tady nebude konat žádný festival!

Z Hoštic už mám namířeno nejkratší cestou domů, takže jedu na Strakonice a Písek. V Písku jsem asi ve čtvrt na pět a jdu na jídlo do hospody, protože jsem dneska ještě neměl ani sousto v ústech a hlad se, pochopitelně, už pořádně hlásil. V hospodě jsem si sundal nepromoky a dále pokračuju už bez nich. Jedu na Tábor, kde se napojuju na hlavní tah do Prahy a pokračuju po něm směr Bystřice. Cestou začíná opět pršet. Spíš než déšť je to taková vodní tříšť, takže nepromoky si neberu. V Bystřici sjíždím z hlavní na Divišov a Český Šternberk, mě dobře známou cestu do Kolína. Bohužel cesta je na samém začátku tak blbě značená, že pokaždý, když tudy jedu, blbě odbočím a musím se pak vracet. Ani tentokrát tomu samozřejmě nebylo jinak. Kdy už si konečně zapamatuju, kudy mám jet? Naštěstí jsem si moc nezajel. U Divišova déšť značně zesílil a začal mi po kalhotách stékat do bot, takže jsem si v jakémsi přístřešku u vrátnice do nějakýho podniku navlíknul nepromoky. Déšť neustále nabírá na intenzitě. Kousek za Českým Šternberkem na mě blikají auta, abych zpomalil. Po chvíli stojí na silnici dodávka a vedle ní stojí motorka a její řidič mluví s řidičem dodávky. Když dodávka odjela, řekl mi ten motorkář, abych rozhodně dál nepokračoval. Na silnici je prý vyplaveno spoustu bláta a nedá se tam na motorce projet. On sice projel – měl enduro, ale prej to položil. Jeho spolujezdkyně měla na sobě bílou bundu, kterou měla ovšem celou od bahna. Když to položil, tak prej měli co dělat, aby motorku vůbec postavili, prej se na tom ani nedalo chodit, jak to klouzalo. Dal jsem tedy na jejich varování a otočil jsem motorku. V Českém Šternberku jsem se šel zeptat do hospody, kudy jinudy můžu jet na Kolín. Podle mapy to totiž vypadalo na docela velkou objížďku. Navedli mě na cestu do Sázavy, která v mojí mapě nebyla vůbec vyznačená. Byla to taková úzká asfaltka, plná děr, kamení a štěrku, která vedla podél břehu Sázavy, na který byly každou chvíli obrovský louže vody. Najednou se cesta stočila do lesa a z ničeho nic začalo strašlivý stoupání. Zaskočilo mě to, takže jsem pozdě podřadil na jedničku a ta měla co dělat, aby se posbírala do otáček. Kam se hrabou ty kopce v okolí Lipna. Pokud se někdy vydám na Jawě do Alp, tak před cestou se budu na týhle stezce učit rozjíždění do kopců!

Dnešního dne ujeto 310,62 km za 5:34:50 h, prům. rychlost: 55,6 km/h.

V Sázavě jsem si myslel, že jedu blbě, tak jsem se otočil a poté, co jsem se zeptal na cestu několika lidí a udělal jsem si okružní cestu městem, navedlo mě to na tu samou cestu, o který jsem si myslel, že vede špatným směrem. No hlavně, že jsem se z tý Sázavy vymotal. Cestou ze Sázavy do Uhlířských Janovic jsou místy patrné následky strašné průtrže mračen. Na polích stojí voda, na silnici je vyplavena spousta bláta, ale dá se jím bez problémů projet. Ještě, že mě ta průtrž minula! Teď už déšť spíše jenom tak dozníval. Do Kolína dorážím o půl deváté a už bylo na čase – pěkně mě bolí za krkem a po sesednutí i zadek. Druhý den ráno jsem zjistil, že motorka je celá od bláta a písku, jako kdybych jí prohnal po motokrosový trati!

Den 7., sobota 20. srpna 2005

Po dvacáté hodině dorážím do kempu ve Frymburku, kde jsou kromě mě ubytovaní snad jen samí Holanďani. Taky tomu odpovídají ceny. Stavím stan a poté se vrhám do výměny předního blinkru. S opravou jsem skončil, když se už začalo stmívat. V hospodě v kempu jsem zjistil, že tam nevaří, poslali mě kamsi naproti, do naštěstí nedaleké restaurace. Najedl jsem se tam dobře, ale poměrně draze. Po večeři jsem se vrátil do kempu, kde jsem pokecal s barmanem, kterej byl rád, že zase slyší češtinu. Všude okolo mě jenom chrochtali Holanďani (brrr - hrozně nemelodická řeč!). 

Šťastně nalezenými klíčky odmykám motorku, nasedám a jedu na zámek Vranov. Je to nádherný zámek s krásnými interiéry a nádhernými nástěnnými malbami v bohatě zdobené barokní kapli. Abyste viděli, že jsem tam opravdu byl, opět následuje pár fotek: 

Dnešního dne ujeto 113,74 km za 2:06:42 h, prům. rychlost: 53,8 km/h.

Po prohlídce zámku se loučím se spolužákem a jeho manželkou, sedám na mašinu a jedu do Mikulova. A zde se dostávám k tomu, proč jsem jako podtitulek k dnešnímu dni použil slova “smolný den”. V Mikulově parkuji na náměstí. Je tam všude plno aut, takže jsem zaparkoval až v horní části náměstí, která je mírně svažitá. Právě kvůli těm autům jsem nemohl zaparkovat rovnoběžně s chodníkem, tedy čumákem proti svahu, ale musel jsem to dát, jako auta, čumákem po vrstevnici. Kopeček to byl dosti mírný a zdálo se, že motorka stojí dobře. Dobře stála, ale jen do okamžiku, kdy jsem zadním kolem protáhnul řetěz a naklonil se přes motorku, abych naučeným pohybem zachytil druhý konec řetězu a protáhnul ho výpletem kola skrz na skrz. Jakmile jsem si na motorku trochu lehnul, motorka se poroučela k zemi na pravý bok i s veškerou bagáží. Helma, kterou jsem měl na kufru, vesele skákala po dlažebkách a zastavila se až o vedle stojící dodávku. K váze motorky, která s tou bagáží jistě měla dost přes 180 kg, se ještě připočítala moje váha, tj. v kombinéze dobrých 85 kg, protože po pádu motorky jsem ztratil stabilitu a taktéž jsem plnou vahou padnul na motorku. Byla to rána, jako z děla. Čí pozornost neupoutala ta rána, jistě jí upoutal můj výkřik, něco jako “a je to v pr…”), který se bezděčně vydral z mých rtů a zazněl celým mikulovským náměstím. Sotva jsem vstal, hned mi naštěstí někdo přispěchal na pomoc a společnými silami jsme motorku postavili zpět na stojan. Motorku jsem postavil čumákem více do svahu, stejně ale pořád byla dost naštorc. Hlavně jsem si dával záležet, aby nožičky stojanu stáli pevně na dlažebkách a né v mezeře mezi kostkama. Obhlídka škod vypadala následovně: Pravej přední blinkr byl úplně ulomenej a visel jenom na drátech, zadní byl nalomenej a urvalo se z něj oranžový sklíčko. S předním blinkrem se nedalo dělat nic jinýho, než ty dráty, na kterých visel, uříznout. Zadní jsem zatím nechal, tak jak je. Před úplnou zkázou ho nepochybně zachránil zadní padák. Ten taky jistě zachránil i kufr, který dostal z boku jenom malou ránu a nebyl nijak poškozen. Nejvíc ze všeho to odnesla pravá stupačka. která byla pěkně ohnutá. Kupodivu tím výčet škod končí. Kapotáž nebyla ani škrábnutá. Asi k tomu přispěl fakt, že před pádem jsem měl již zamknutý řidítka v levý krajní poloze, takže motorka se skulila po vyčnívající zadní části předního kola. Ani zrcátko se nerozbilo – po pádu zůstalo kousek nad zemí.

Mikulovský zámek je nádherná stavba na kopci, působí opravdu velmi impozantním dojmem. Uvnitř je sice pouze muzejní expozice, zdi pouze vybílené a na zemi obyčejné parkety, jaké má mnoho lidí doma, i to je ale zázrak. Na konci druhé světové války totiž Němci, kteří se zde usídlili, zámek podminovali a vyhodili do povětří. Podle dobových fotek, které tam byly pověšené, ze zámku zbyly pouze obvodové zdi. je teda zázrak, že se jim podařilo zámek opravit alespoň do takovéto podoby. V současnosti na nádvoří opět probíhají mohutné restaurátorské práce. Největší zajímavostí zámku je obrovský sud na víno ve sklepení, jeden z největších v Evropě. Původně sloužil k odevzdávání desátků. I když je opravdu ohromný, tak jednou, když hrad dobyla cizí vojska (tuším, že Švédové), tak ho stihli vypít během jednoho týdne! To byl teda úctyhodný výkon! 

Ihned po karambolu se kolem mě začal vzrušeně motat nějakej malej klučina a podával mi odpadnuvší kusy blinkrů z mého stroje. Motorkou byl nadšenej a žadonil, abych ho svezl. To jsem samozřejmě musel odmítnout, už jen z toho důvodu, že na zadním sedadle trůnil stan a spacák. Pokoušel jsem se od něj dozvědět, zda-li neví, jestli poblíž není nějaká mototechna s díly na motorku. Sice o něčem věděl, ale bylo už poměrně pozdě, tak jsem se na to vykašlal a pěkně naštvanej jsem odešel na prohlídku mikulovského zámku.

Po prohlídce jeskyně venku začíná opět drobně pršet, takže se rychle vracím do kempu, abych stihnul sbalit stan. Mám štěstí, tady ještě neprší. Setřásám tedy z celty stanu vodu, balím stan a vyrážím do Lednice. Objíždím Brno a po menších komplikacích, kdy se mi nedaří najít nájezd na dálnici, jej po poradě s prodavačkou melounů, která měla stánek u krajnice vozovky, která se snaží využít situace a prodat mi meloun (Opravdu nevím, kam bych ho dal. Ledaže bych si ho snad narazil na hlavu místo helmy J ), konečně nacházím a vyrážím po dálnici směr Brno. Tady mám opět orientační problémy, značení se mi zdá nějaké zmatečné, díky čemuž jsem minul odbočku na Bratislavu a pokračuju směr Praha J . Takže jsem nejbližším exitem sjel z dálnice do Brna a na nejbližší pumpě se zeptal na cestu. Poradili mi dobře a po chvíli proplétání se okrajovými částmi Brna se mi konečně daří napojit se na dálnici směr Bratislava. Ihned jsem nasadil trvalé cestovní tempo 110 – 120 km/h, abych trochu nahnal čas, který jsem tím blouděním ztratil. Jízda po dálnici není moc dlouhá, takže těch pár kilometrů svižnějším tempem mi přijde jako příjemné zpestření.

Dnešního dne ujeto 48,75 km za 1:11:21 h, prům. rychlost: 41 km/h.

Den 3., úterý 16. srpna 2005

Jeskyně dále pokračuje do dalších dómů, bohatých na krápníky; nalezneme zde “bambusový les” a dominantu jeskyně – “čarodejnici” i s “perníkovou chaloupkou”:

Ráno pořád lilo. Rozhodnul jsem se, že vyčkám do osmi hodin a pokud pršet nepřestane, nechám stan v kempu a vyrazím na prohlídku jeskyní s tím, že stan sbalím odpoledne nebo v kempu strávím ještě jednu noc.

V Nedvědicích jsem špatně odbočil, proto jsem zastavil u krajnice za účelem studia mapy. Kde se vzali, tu se vzali, najednou u mě stojí tři rejže a jeden z motorkářů mi radí, kudy mám jet. Zároveň mě upozorňuje na jistý nebezpečný úsek cesty, kde je na silnici plno písku. Vyrazil jsem podle jejich rad a skutečně, písku tam bylo požehnaně. Ještě dobře, že motorkáři bez rozdílů značek drží pohromadě a upozornili mě na číhající nebezpečí. Po dalším studiu atlasu jsem se rozhodnul utábořit se v kempu ve Sloupu, tedy poblíž Sloupsko-Šošůvských jeskyní, které jsem měl v plánu navštívit druhý den.

Jen jsem postavil stan, začalo trochu pršet. “Vida, oni v tý předpovědi počasí asi nelhali” říkám si. Přečetl jsem si na mobilu zprávu, že mýmu nejlepšímu kamarádovi se právě narodila dcera, tak jsem mu zavolal a pogratuloval, načež jsem šel do hospody. Protože neměli smaženou nivu, na kterou jsem měl chuť, dal jsem si jen šopský salát a dvě piva a šel jsem zpátky do stanu, kde jsem si napsal první kapitolu do svého cestovního deníčku, ve které jsem shrnul zážitky z dnešního dne a šel jsem spát.

Mezitím přestalo pršet, ale okolo půlnoci mě vzbudilo bubnování do stanu – začalo lejt jak z konve. V tu dobu jsem ještě netušil, že až na malé přestávky bude lejt v kuse celých 36 hodin!

Cestou z Pernštejnu jsem nikde nemohl najít žádnou benzínku, když nepočítám jednu, která byla zavřená. Začal jsem z toho být mírně nervózní. Benzínu jsem měl sice dost, zato jsem ale dostal žízeň jak trám a s sebou jsem, přirozeně, neměl ani kapku vody. Nakonec jsem na otevřenou benzínku narazil až ve Sloupu a koupil zde láhev životodárné tekutiny. Pak už jsem jen hledal kemp, který jsem našel a ubytoval se v něm asi o půl osmé večer.