Rumunsko 2010
Cíl cesty: Brasov(Rumunsko)
Trasa: Slovensko, Maďarsko, Rumunsko(cesta zpět: Rumunsko, Maďarsko, Rakousko)
Motocykly, jezdci:
Jawa 250 panelka – 1968 – Brči
ČZ 250 – 1974 – Michal
Jawa 350 – 1960 – Venca
ČZ 175 – 1971 – Martin
Jawa 250 kývačka – 1960 – Jiří
Zde jsou fotky
http://brkikos.rajce.idnes.cz/Na_Jawe_do_Rumunska_2010/
Rozhodnutí že pojedeme do Rumunska padlo zcela náhodou, když jsme se bavili kam bychom mohli jet na každoroční jízdu na našich starých a dobrých motocyklech, někdo jen tak řekl, že bychom mohli jet do Rumunska. Někdo přidal, že je tam Drákulův hrad, někdo zase, že bychom mohli jet přes Maďarsko a stavit se u Balatonu. Diskuze byla vášnivá a po chvíli jsme se shodli, že pojedeme do Rumunska. Zprvu jsme chtěli dojet až k moři, ale to by vyšlo minimálně na 4 000 kilometrů, což už se nám zdálo moc a i časově bychom to nezvládli. Ze začátku jsme byli všemi odrazováni, že je to kraj cikánů, že nás tam okradou a zabijí. My jsme však na nikoho nedali a studovali jsme materiály. Zjistili jsme, že to tam není takové, jak všichni říkají. Vyjet jsme chtěli původně už začátkem srpna. Tento termín padnul kvůli Vencově nástupu do nové práce. Další termín byl 4 září v sobotu, ale ten také nevyšel a to kvůli Jiřího zkoušce. Nakonec jsme vyjeli v úterý 7. září roku 2010
První den
Budík je natažen na 7:30. Ještě se dolaďují poslední věci před odjezdem. V 8:45 přijíždí Jiří na své „kývě 250“. Jelikož Jiří nemá „Pav“, tak musí většinu věcí jako je stan, spacák oblečení vézt s sebou. Zbytek věcí co už nemohl pobrat dává ke mě. Pav je plný, že ani nejde zavřít. Moje panelka 250 bude mít těžkou práci, veze jídlo pro 3 lidi, plus plno dalších potřebných věcí jako jsou všemožné náhradní díly a nářadí na případné opravy, které dozajista přijdou. Odbijí 9:30 a Venca s Martinem stále nikde, už se začínáme strachovat, jestli někde na cestě už nepůlí motor. Naštěstí se asi po 15 minutách začíná z dáli ozývat nám již dobře známý zvuk, tak typický pro jawu 350 a ČZ 175. Martin na svoji motorku narouboval vlastnoručně vyrobené držáky na dva 5 litrové kanystry s olejem. Už nám schází jenom skupinové foto před tím, než vyrazíme na naši cestu. Foto nám obstarává Ondra, který zase odchází, aby mohl montovat svoji Granadu. Kolem 10. hodiny vyrážíme. Naše první zastávka je na benzínce vzdálené ani 3 km, kde plníme nádrže. Michal konstatuje, že ještě je čas se vrátit, nikdo toho však nedbá a vyrážíme nakoupit pečivo do pekárny. Nyní jsme připravení, ještě plni elánu a chuti jet. První závada na sebe nenechala dlouho čekat. Asi po 5 km se mi uvolnila stupačka, nechtělo se mi kvůli tomu zastavovat, tak jsem si řekl, že to vydržím, ale po 50 km v Jindřichově Hradci jsme museli zastavit a opravit to jelikož řazení bylo opravdu strašné. Pokračujeme v jízdě. Zastávku si dáváme až v Moravských Budějovicích, kde si dáváme skromný oběd a obhlížíme místní autobazar. Zima je veliká, je zataženo pod mrakem. Nejsme z toho moc nadšeni. Pokračujeme do Hodonína, kde bereme naposledy za české koruny benzín. Zde řešíme dilema, jestli přespíme už tady, jak jsme původně plánovali nebo pojedeme dál a zkusíme přejet Slovensko a dojet, alespoň ke Komárnu. Rozhodlo se, že se pojede dál. Při tankování nás pozorují místní policisté, ke kterým se po chvilce přidává další hlídka. Začínáme mít strach, ale dodává nám to taky trochu sebevědomí. Když na „jawky“ posílají 2 policejní auta. Všem krom Majkla a Martina se podařilo nastartovat na našlápnutí, bohužel Majkl a Martin museli roztlačovat a zahráli policistům pěkné divadlo. Po této scéně jsme si mysleli, že nás budou muset chtít zkontrolovat, naštěstí nás nekontrolovali a na jejich tvářích jsme viděli jenom úsměvy. V pozdních dopoledních hodinách překračujeme slovenské hranice a pokračujeme dál směrem k Maďarsku. Jako stěžejní bod jsme si zvolili okolí Komárna. Úplně do Komárna jsme dojet nechtěli, protože jsme měli strach z místního obyvatelstva. Jeli jsme, dokud Slunce svítilo, když už se začínalo stmívat, začali jsme hledat něco na přespání. To jak se ukázalo, nebylo jednoduché a v dalších dnech se krize v hledání míst jen prohlubovala. Chvíli jsme projížděli místní cesty, které nás moc nezaujali až na jednu. Byl to sice nějaký oplocený sad, ale bylo tam otevřeno. Projíždíme, ale všude je jen bláto z nenadálého mrholení, na konci však vjíždíme na polní cestu, která nás zavedla do nedalekého lesíka, kde se nacházel nepořádek v podobě igelitových pytlů. Nic lepšího však v okolí nebylo, vjíždíme do listnatého lesíku, aby na nás nebylo vidět přímo z cesty a stavíme stany. Podařilo se nám dokonce rozdělat oheň za přispění Jiřího benzinu a sehnat trochu dřeva, i když bylo všechno mokré. Večer probíhal klidně, až do doby kdy jsme spatřili jakési světýlko kdesi vdáli. Měli jsme obavy, aby sem nejelo auto nebo někdo nešel. Jak se však později ukázalo, nebyla to ani jedna možnost a mohli jsme se v klidu dál ohřívat u ohně. Při usínání začalo pršet a nějakým způsobem se dostala voda i do stanu, kde navíc kapky padající ze stromů vytvářeli zvláštní bubnování, při kterém nemohl nikdo usnout. Díky tomu jsme měli dost času na to, aby jsme si promítli, to co všechno jsme dneska zažili a přemýšleli o tom, co nás asi ještě všechno čeká. První den skončil.
Druhý den
Druhý den začal budíčkem v 7:30. Skoro všichni byli nevrlí z nevyspání. Další nemilá zpráva byla, že Jiří, Michal a Venca si zapomněli rukavice na motorce, což se jim šeredně nevyplatilo. Byly skrz na skrz mokré. Navíc moje taška s oblečením taky navlhla navzdory tomu, že byla zabalená v plachtě. Po snídani koukáme do mapy, kudy pojedeme. Dnešní plán je dostat se k Balatonu a pak se dostat někam, kde by jsme měli dobrou výchozí pozici na další den. Kolem 8:30 vyrážíme. První zastávka je v Komárnu, kde bereme benzín. Na hranicích jsme si chtěli směnit eura za maďarské forinty. Z první směnárny jsme odkázáni na druhou, která však není daleko. Měníme si celkem 130 euro. Já, Michal a Jiří se měníme 70 euro za 19 800 forintů. Při odchodu ze směnárny máme dobrý pocit. Při pohledu na ty desetitisíce nám očička jenom svítí. Tato směnárna byla jednou z posledních budov na slovenské straně. Pomalu se vydáváme přes mohutný a úchvatný ocelový most, který odděluje oba státy řekou Dunaj. Zastavujeme až u maďarské cedule, kde děláme foto na důkaz, že jsme dojeli až sem. Cesta probíhala dobře, po chvilce se seznamujeme s místními řidiči a jejich agresivitou. Asi 40 km před Balatonem se celý kraj ponořil do husté mlhy, kde viditelnost byla sotva 20 metrů. Jízda je dosti obtížná, neustále se střídá jízda do kopce a z kopce, navíc ta mlha. Kolem poledne dorážíme na kraj Balatonu do městečka Balatonlamandia. Snažíme se nalézt cestu, která by nás zavedla k vodě, což se ukázalo jako problém, protože všude to bylo buď soukromé, nebo nepřístupné. Snažili jsme se tam dostat přes soukromé pozemky, ale na konci byl vždy jen další plot či zavřená vrata. Po chvilce hledání se nám však podařilo nalézt cestu a dojeli jsme až k vodě. Zde jsme museli udělat foto motorek s vodou. Potom jsme se rozhodli podívat alespoň do centra, kde jsme se zastavili na oběd v místní restauraci. Restaurace nás docela zaskočila, věděli jsme, že je po sezoně, tak že tam bude volno, ale že tam nebude krom nás nikdo to jsme opravdu nečekali. Objednali jsme si segedýn a čaj. Každého to vyšlo na 1 300 forintů. Jiří při jídle stihnul prostudovat mapu a nalézt cestu kudy se vydat dál. Takže nám už nic nebránilo, aby jsme vyrazili dál. Cesty se zhoršují a občas nám přijde, že jedeme po silnicích tak třetí třídy, i když jedeme po hlavním tahu. Cesta ubíhá dobře až do chvíle než se spouští liják. Bohužel jsme nečekali, že to bude takový slejvák a že bude trvat takovou dobu. Zastavujeme na benzině. Rozhodujeme se jestli ještě pojedeme nebo ne. Jedna půlka chtěla jet a jízdou se usušit a druhá půlka chtěla zůstat na benzině a přenocovat tam. Rozhodli jsme se, že ještě chvilku pojedeme a jakmile něco vhodného uvidíme tak zastavíme. Koukali jsme po všem co se dalo. Nejvíce se nám líbilo parkoviště místního nejmenovaného supermarketu Penny, ale pak jsme si řekli, že by nás policisté asi rychle vyvedli, protože to nebylo zrovna malé městečko. Vyjeli jsme dál na cestu. Stále jsme hledali nějaký přístřešek, protože už jen slabě poprchávalo, ale hlavně bylo teplo. Variantu stanů jsme zavrhli z důvodu, že byly od předešlé noci mokré navíc my byli promočení a i místo na stan by se hledalo už jen velmi těžko. Pak nás ťuknul do očí červeně svítící nápis motel. Nejdříve jsme se snažili domluvit slevu, ale byla to domluva jak s maďarem. On uměl jen maďarsky. Nejdříve nás vyhodil, že má plno, ale pak se nad námi slitoval a našel nám jeden pokoj. Domluvili jsme cenu, která byla vcelku přijatelná a to 2 800 forintů na osobu za noc. Toto nás přesvědčilo a vzali jsme to. Pokoj nevypadá špatně. Jsou tu 4 postele a jedno rozkládací křesílko, dokonce je tu i sprcha. Po místnosti rozvěšujeme promočené věci a doufáme, že dorána alespoň trochu uschnou. Kolem jedenácté všichni usínají. Druhý den končí.
Třetí den
Zázrak, ve který jsme doufali, se nevyplnil, oblečení neuschlo, jenom se stalo z mokrého vlhké. V 7:30 se nikomu z vyhřátých a hlavně suchých postelí nechtělo. Nakonec jsme přeci jenom všichni vstali. Kolem 8:30 jsme byli připraveni na další cestu. Ještě jsme se rozloučili na recepci, uklízečka nám vrátila zapomenutý „mozek“ naší expedice a to kalkulačku. Při průjezdu Szegedem nás překvapila doprava ve městě. Všude, ale opravdu všude plno kamionů, nových tramvají... . Téměř na konci města mi upadlo lanko na plyn a v nejhustším provozu jsem se jen tak tak dostal na kraj vozovky. Zastavili jsme na mostě a podařilo se nám zajet na chodník. Vše jsme opravili ze zásob dílů. Nyní nám už nic nebrání, aby jsme se vydali na hranice a poslední velké maďarské město jsme zdolali. U První cedule s rumunskou vlajkou děláme již rutinní foto. Na hranicích s Rumunskem musíme vyndat občanky (udivuje nás důkladná kontrola místních celníků, kteří každý kamion či dodávku prohledávají). Čekáme ve frontě a sledujeme celníky při práci, když si nás na jednou přivolají k sobě do speciálního pruhu. Začínáme mít obavy, co po nás budou chtít. Naštěstí se chtěli podívat jenom na motorky. Dokonce se nás česky ptají, kam jedeme. U celníků stojí pes, který se vrhá za Jiřím, tomu se daří ujet. Při cestě nazpátek se mu zalíbila moje nohavice a s chutí se do ní zakousnul. Měl jsem však na sobě motorkářské kalhoty, tak se mu je nepodařilo prokousnout. Za hranicemi směňujeme 70 euro za 280 lei. Při ujetí prvních kilometrů nás zaujaly prasečáky, které jsou obehnány vysokým betonovým plotem a ostnatým drátem. V první vesnici tankujeme benzín. Při výjezdu z benzínky se naskýtá první vážnější problém u Martinovy motorky. Tuto pauzu využíváme k obědu. Závada se ukázala jako lehká, nejspíš se nepromíchal dostatečně olej a při výjezdu do kopce se nalil do karburátoru. Vyrážíme dál, kde vidíme plno kontrastů. Jeden dům je skoro na spadnutí a druhý je nově opravený. Tento pohled se nám naskýtá téměř s mechanickou pravidelností. Míjíme vcelku pěkné a honosně vypadající kostely. Všímáme si toho, že vesnici jsou zde stavěny převážně kolem hlavní cesty, takže vesnice jsou dlouhé. Hlavní cesta je asfaltovaná, jakmile ale sjedete někam do vesnice tak je tam jenom prašná cesta. Lidé posedávají před baráky a hovoří se sousedy a to v jakoukoliv denní dobu. Není zde ani kanalizace, v mnoha vesnicích pozorujeme, jak jsou z každého domu vytažené okapy, někdy až 10 m daleko od baráku do strouhy u silnice. Cíl dnešní cesty bylo dojet do Temešváru. V Temešváru zastavujeme u supermarketu, kde si chci vyfotit rumunké plastové peníze. To ovšem nebyl dobrý nápad, protože toho si všimnul místní žebrák Billy, který okamžitě přispěchal a chtěl jedno euro. Uměl obstojně anglicky a opravdu rád se vybavoval (asi začnu žebrat, abych se taky něco naučil). Chvíli s ním mluvíme a pak tam necháváme Michala a Martina napospas Billymu. Když se vracíme z nákupu tak Billy tam stále je. Začínáme s ním rozprávět a říkáme mu, že Michal je nejlepší mechanik. To jak Billy uslyšel, šel se k Michalovi podívat a chtěl mu pomáhat, dokonce ho i roztlačoval. Když už jsme chtěli jet, tak jsme se ho ptal, kde koupíme mapu rumunska. Billy chvíli vysvětluje, ale po chvíli nám nabízí, že ho máme vzít na motorku a že nás tam odveze. To se nám ale nechce, tak mu říkáme, že nemá helmu. To Billymu vůbec nevadí a radí nám, co máme dělat, když by nás chytli policajti. Po chvilce dohadování jsme mu radši dali nějaký euro a odjeli jsme. Do centra kde měla mapa údajně být, jsme ani nemuseli a koupili jsme ji na první pumpě. Po rozbalení mapy jsme začali studovat mapu a hledat české vesnice kam jsme se chtěli podívat. Bohužel jsme je neznali, tak jsme volali domu, aby nám řekli jaký to jsou. Mezitím přijel nějaký Rumun, který nám něměcky vysvětloval, že české vesnice jsou 10 kilometrů východně od Resity. V Resitě jsme zastavili na pumpě a ptali se kam dál. Dozvěděli jsme se, že tu není žádná česká vesnice a že tu je pouze chorvatská. Po tomto sdělení jsme se rozhodli, že najdeme nocleh. Začali jsme hledat opět pozdě, ale přeci se nám podařilo najít místo. Bylo to takové pěkné místečko, na vrcholu údolíčka. Zaparkovali jsme motorky o stohy sena mezi kukuřičné pole a ovocný sad a postavili jsme stany. V průběhu stavění se na nás přišli podívat místní divocí psi, kteří jen zavrčeli a odešli. Při průzkumu okolí jsme na ně opět narazili. Byli to nejspíš hlídací psi, kteří hlídali pole. Noc probíhala klidně, jen nás občas probudil psí štěkot a občasné funění psů, kteří obcházeli stany. Třetí den skončil.
Čtvrtý den
Ráno to vypadalo, že bude pěkně. Svítilo slunce prostě idylka až do chvíle než jsme na protějším kopci spatřili obrysy lidí. Rychle jsme se sbalili a vydali se na cestu. Po pár kilometrech začalo pršet, tak jsme zastavili na snídani. Při tom jsme si popovídali s místním řemeslníkem, který říkal, že má taky motorku a po chvilce nám ji dokonce přivez ukázat (byla to německá MZ). Když odjel, tak jsme se bavili o scéně, která nás minulý den dost pobavila a to když cyklista nadával na auto, které jelo z kopce příliš pomalu. On jenom řval, kličkoval a chtěl ho předjet. Po chvíli přestalo pršet a my jsme se vydali na cestu. Zastavili jsme se u zavřené továrny, která nám nápadně připomínala Černobyl. Po té jsme začali vjíždět na horší cesty, ale to co nám mělo teprve potkat, to jsme opravdu nečekali. Z ničeho nic se na silnici objevil policista a odkláněl směr kamsi pryč. Po pár metrech jsme uvízli v dopravní zácpě. Cesta byla velmi úzká. Sotva tudy projeli 2 auta a to že jeden musel jet vždy po trávě, takže varianta předjetí nepřicházela moc v úvahu. Po půl hodině jsme se konečně hnuli z místa, ale ne moc daleko. Postupně jsme popojížděli. Při tom jsme sledovali rumunské řidiče, kteří kolem nás v protisměru předjížděli tak 100 km/hod a pak se nacpali zpátky do řady. Po nějaké té hodince jsme se konečně vymanili ze zácpy, při které jsme stihli prohodit pár slov se slováky, maďary a němci. Po vyjetí z této šlamastiky jsme se rozjeli k městu Sybyu. Kolona byla až do města i ve městě. Mohla mít tak 12-14 kilometrů. Doprava ve městě totálně zkolabovala. Všechny křižovatky byly ucpané. My jsme naštěstí mířili jiným směrem a podařilo se nám projet. Dodnes lituji řidiče, kteří tam zůstali. V Sybyu jsme se poprvé ztratili a vydali jsme se mimo hlavní tah, kde nás čekalo překvapení. Cesty, o kterých jsme slyšeli se konečně objevily. Jenom zem, kameny a díry. Nejvíc nás však fascinovalo to, že po této cestě jezdila auta jako by nic a to auta typu Audi a Mercedes- Benz. Po cestě, která byla tak na traktor. Zde jsme se zeptali na cestu, překvapila nás výborná angličtina místního domorodce. Ten nás poslal správným směrem. Při průjezdu vesnicí vybíhali kluci, kteří si chtěli plácnout a nadšeně mávali. Po návratu do Sybyu jsme nečekaně ještě zastihli zácpu. Nejdřív jsme mysleli, že počkáme v koloně, pak jsme se ale rozhodli, že zvolíme elegantnější způsob. Sesedli jsme z motorek a vyvedly jsme je na chodník a předešli jsme celou kolonu. Ostatní řidiči nejdřív nechápavě koukali, ale když viděli, jak jsme je všechny dostali, tak se začali smát a fandit nám. Po vyjetí z města jsme dorazili do místa, kde bylo zúžení vozovky a tedy opět kolony. Neměli jsme chuť čekat, tak jsme začali předjíždět. Občas nás protijedoucí kamiony netrefili jen o milimetry a jejich gesta a troubení nám to dávalo jasně najevo. Kamioňákům se to sice nelíbilo, ale ostatní řidiči nám uhýbali a ukazovali, ať jedeme dál. Dnešní cíl cesty byl dostat se co nejblíže k Brasovu, aby jsme to další den neměli daleko. Dost nás zdrželi kolony, tak jsme se rozhodli, že nasadíme a pojedeme co to dá, aby jsme to dohnali. Najeli jsme na hlavní tah, který byl opravdu luxusní. Byť jednoproudovka, ale povrch a značení bylo opravdu dobré. Pro rumuna to je však jako dvouproudovka, ty jsou v protisměru víc než ve vlastním pruhu. Začíná se stmívat. Michal a Jiří chtějí najít nocleh, navíc Jiří tvrdí, že nic nevidí, že ho ty světla moc ozařují. Po dlouhém přemlouvání se mi podařilo všechny přemluvit, aby jsme se ještě vydali na cestu, protože bylo jedno jestli začneme něco na přespání hledat teď, nebo až za hodinu. Stejnak byla tma a nebylo vidět nic. Jako první jedu já. Opravdu není moc vidět, řídím se jen světly protijedoucích aut. Kolem 21. hodiny začínáme hledat něco na přespání. Odboček moc není. Dlouho se nám nedaří nic najít, až do chvíle kdy za jednou pumpou narážíme na vedlejší cestu. Cesta je opravdu špatná. Projíždíme lesem, na konci cesty nacházíme opuštěnou vojenskou základnu. V jednom okně se však najednou rozsvítilo a odhrnula záclona. Rychle otáčíme motorky a mizíme odtud. Nechtělo se nám však hledat nic jiného, tak popojíždíme jen o kus dál a zajíždíme do lesa. Místo není ideální, jsme v kopci, nemůžeme postavit stany, tak se rozhodujeme, že budeme spát pod širákem. V krvi se nám hromadí adrenalin. Jsme v rumunském lese, poblíž vojenské základny a vůbec nevíme, co může být o 10 metrů dál, protože tma je hluboká. Venca utopil svůj stroj v bahně, ostatním se podařilo naštěstí vyjet k nejbližšímu stromu a opřít motorky o ně. Dáváme si večeři a pomalu usínáme. Čtvrtý den končí.
Pátý den
Ráno balíme, vyprošťujeme Vencův stroj z bahna a vyrážíme na cestu. Zjišťujeme, že jsme asi 20 kilometrů od našeho hlavního cíle a to od Drákulova hradu. Ve městě zastavujeme na parkovišti a koukáme na mapu. Nejsme si jisti, jestli hrad je ve městě Brasov nebo v Branu. Místní žebrák k nám okamžitě přiskakuje a nabízí pomoc. Chvilku se nám snaží vysvětlit, kam máme jet, ale umí jenom rumunsky, tak nás odvádí mladé trafikantce, která dlouho bojovala s mapou. Anglicky sice uměla dobře, ale o tom, kam chceme jet, neměla vůbec páru a to prodávala suvenýry hradu! Aktivní rumun nám nabízí, že za 5 euro ho máme vzít na motorce a on nám ukáže kde to je. Nám se nechce, tak opět používáme fintu s helmou. Rumun se však nedá jen tak lehce odbýt a řiká, že mu máme zaplatit taxíka, že pojede před námi a ukáže nám kde to je. To se nám už vůbec nechce. Na konec odchytává procházejícího člověka, který jak se ukázalo, byl nejrozumnější. Ukázal nám směr, řekl ať dojedeme do další vsi a tam že nás pošlou dál. Aktivní rumun od nás chce již tak typické jedno euro. Nejdříve nám to říká rumunsky. My mu nerozumíme ani slovo, tak si došel za trafikantkou a řekl nám anglicky o peníze. To nás pobavilo, tak jsme mu ho dali a vydali se na cestu. Po cestě koukáme na celo-vesnický sběr brambor. Po krátkém hledání se dostáváme ke hradu Bran. Zastavujeme na parkovišti a zamykáme helmy. Mezitím přijíždějí 2 motorkáři a začínají s námi mluvit. Smějí se tomu, jak jsme zamkli helmy, čemuž vůbec nerozumíme. Dozvídáme se, že jeden z nich má doma Jawu z 80. let. Dostáváme je, když jim ukazujeme, že jedním klíčem nastartujeme všech 5 motorek, oni si to nadšeně fotí. Dávají nám vizitku a říkají kde je další pěkný hrad. Konečně vyrážíme na hrad. Cesta je lemovaná řadou obchůdků se vším možným. Mnoho starých domků zde nezůstalo, avšak nějaké přeci jenom ano. Pomalu vystupujeme na hrad. Zprvu na nás působí omšele. V prvních místnostech jsou jen fotografie. Přibývajícími místnostmi se to však zlepšuje a pomalu procházíme snad všemi místnostmi hradu s již typickým vybavením místností. Nejhezčí na hradu je asi nádvoří s věží, které vytváří to kouzlo, tu atmosféru na kterou jsem čekal a těšil se na ni. Já osobně byl s prohlídkou velmi spokojen a moje očekávání byla splněna. Ostatní moc spokojeni nebyli. Důvody byly ale malicherné. Po prohlídce scházíme na tržiště a od příjemného dědy nakupujeme hrušky a švestky. Když vážil hrušky, tak aby navážil určité množství, místo hrušky přihodil švestku a bylo to. Cena byla opravdu symbolická a měli jsme radost, že děda měl radost. Odcházíme na parkoviště a pomalu odjíždíme. Projíždíme vesnici a kocháme se starými domky, které tady ještě zbyly. Na kopci zastavujeme na jídlo a užíváme si pohled na údolí Karpat, které máme před sebou jako na dlani. Po jídle vyrážíme dál. Cesta ubíhá pomalu. Neustále jedeme dolu a pak zase nahoru. Samé serpentiny. Motorky dostávají pěkně zabrat. V jednu chvíli se mě a Jiřímu ztrácí ostatní z dohledu, tak se otáčíme a jedeme jim naproti. Oni však projíždějí a jedou dál, tak se otáčíme a vydáváme se na stíhací jízdu. Jízda je to opravdu drsná. Motorka i já si saháme na svoje maxima. Každou zatáčku projíždíme naplno, obě brzdy pomalu přestávají brzdit a ani brzdění motorem už nepomáhá. V několika zatáčkách už to bylo kritické, ale vše se zvládlo a nakonec jsme je dohnali. Na pumpě rozbalujeme mapu a koukáme kam dál. Mezitím k nám přichází rumun ověnčený zlatými prsteny a řetězy a ochotně nám vysvětluje, kam máme jet a že máme jezdit jen po hlavních, že všude jinde jsou špatný cesty. Po té nasedá do svého mercedesu a za hvizdu kol odjíždí. Cesta je stále klikatá, stále serpentiny. Náhle vyjíždíme na pravé rumunské cesty. Díry jsou všude. Vždy je kus dobrý a pak se najednou objeví díry, které ani nejdou objet. Díry mají tak 15 cm hloubku a 40 cm šířku. Jedno zajetí a motorka se může rozsypat nebo skončit ve škarpě. Obdivuhodně však je, že nás místní v Dáciích předjíždí klidně v 80. kilometrové rychlosti nedbaje na ty díry. Myslím si, že po 30 tisících to auto musí být na odpis. Cesta ubíhá velmi pomalu. Musí se jet opatrně, betonové panely jsou opravdu hrozné. Dnes chceme hledat místo na přespání ještě za světla. To se ale opět nedaří, protože opravy se množí. Nejhorší byla asi ta, když jsme hodinu opravovali ČZ před policejní stanicí. Na Rumunsku je blbé to, že stavějí domy snad jen okolo cesty a není problém, aby vesnice nekončili a kontinuálně na sebe navazovali v délce 20 kilometrů. Projíždíme dlouho všechny ty vesnice, až do chvíle kdy se před námi objevila odbočka. Hned na ni vjíždíme a nacházíme krásné údolí s potokem. Když místo procházíme, tak spatřujeme smečku asi 8 psů. Okolí je jinak pěkné, jsme obklopeni kopci, navíc jsme až za zatáčkou, takže jsme kryti. Jediné co tu hyzdí je množství odpadků. Rumuni vozí odpadky do lesa, nebo kam se dá a divocí psy je pak roztahají všude po okolí. Ze spánku nás budí šmejdící psy, kteří hledají něco k snědku. Jsme rádi, že jsme ve stanu. Pátý den končí.
Šestý den
Den začíná krásně. Slunce svítí, mraky v nedohlednu. Toho využíváme a sušíme vše, co se dá a přitom opravujeme stroje. Kolem 10 hodiny vyrážíme na cesty. Dnešní cíl cesty má být česká vesnice Garnic v Banátu. Cesta zprvu ubíhá dobře, až do chvíle kdy přijíždíme do kraje Banát. Tady na nás čekaly díry, které byly všude. Při jednom uhýbajícím manévru kdy jsem se chtěl uhnout jedné díře tak jsem vjel do ještě větší díry. Málem jsem motorku neudržel na silnici. Následky byly nedobré. Promáčknul se ráfek a od té doby mi házelo přední kolo osmu. U řeky před cedulí 28 kilometrů zatáček jsme zastavili na oběd. Využili jsme řeky tekoucí nedaleko a umyli jsme se. Při jídle u nás zastavuje rumun a říká, že má taky Jawu a nadšeně nám ukazuje, jak se řadí a jak se našlapuje. Cesta utíhá pomalu, všude jsou díry a musíme jet velmi opatrně. Vjíždíme na lepší cestu, která je zprava lemovaná řekou a zleva horami. Je to opravdu úchvatný pohled. Je to asi jeden z nejlepších zážitků z cesty. Kolem 16. hodiny vjíždíme do národního parku. 10 kilometrů ujíždíme asi za 2 hodiny. Panelka se vnejhorší možný moment rozbila. Byli jsme u vesnice, která nebyla na mapě, na cestě po které se nedalo jet a v okolí ani živáčka. Zkoušíme opravovat za svitu baterky, ale moc to nejde. Najednou slyšíme auto. Bojíme se, aby nás nesrazilo, tak radši nasvicujeme motorky a máváme baterkami. Auto zastavuje, toho využíváme a ptáme se na cestu. Dozvídáme se, že nejbližší vesnice, která je na mapě je asi 5 kilometrů daleko. Děkujeme jim a dále opravujeme. Díky Martinovi se nám daří motorku opravit a vyrážíme na cestu. Chceme stůj co stůj dojet do Garnicu. Po chvíli drkotání dorážíme do vesnice. Tu projíždíme a vjíždíme do lesa. Cesta se radikálně zhoršuje. Maximální rychlost je maximálně 10 km/hod a i to je moc. Cesta se skládá jenom z kamenů a děr. Vůbec se nedá jet. Najednou se před námi objevil ukazatel, že nejbližší vesnice je 2 kilometry daleko, my jsme nadšeni, protože už jsme skoro ztratili víru, že tohle je cesta a že vůbec někam vede. Po ujetí asi 8 km začínáme být zoufalí a myslíme si o pravdivosti ukazatele svoje. Je asi 23:45, jsem neznámo kde, někde kdesi v hlubokém lese, navíc je mlha a není vůbec nic vidět. Pak jsme si všimli záře nad kopcem a řekli jsme si, že je to naše poslední naděje. Stáli jsme na křižovatce, kde nebyl žádný ukazatel, takže buď nás odvede někam do civilizace, nebo jsme ztraceni. Naštěstí to byla záře pouličních lamp a po chvíli jsme se dokodrcali do vesnice. Dál už jsme nechtěli jet, tak jsme vjeli hned za vsí do lesa. Zaparkovali jsme motorky o stromy a šli jsme spát pod širákem. Šestý den skončil.
Sedmý den
Ráno zjišťujeme, že jsme zastavili 10 metrů od propasti. Mlha stále neustoupila. Nejsme moc nadšeni. Vyrážíme do vesnice optat se na cestu. Potkáváme tam nadšenou babču, která nám ukazuje, kam máme jet. Když odjíždíme, tak nám mává, jak o život. Cesta se bohužel nezlepšila, ba naopak ještě zhoršila. Cesta vypadá šeredně, přes celou cestu je tak půlmetrová prohlubeň, ve které je 20 cm vody a je 2 metry dlouhá. Jezírka se nám daří projet. V jednom extrémně hlubokém už myslím, že utopím pava. Voda dosahuje nad výšku výfuků. Motorka jen tak tak projíždí. „Pav“ nestíhá příval vody a už jen plave, naštěstí je dobře utěsněn tak do něj žádná voda nenatekla. Rumunské cesty necesty jsou velmi zajímavé. Cesty zde vznikají stylem, když nemůžeš projet, udělej si novou cestu. Není tedy problém narazit na cestu, kde máte na výběr ze sedmi různých cest. Jen si vybrat tu správnou. Po nějaké té hodince drkotání se konečně dostáváme k našemu cíli a to do Garnicu tedy české vesnice v Rumunsku. Zde potkáváme výpravu moraváků, kteří sem přijeli na kolo. Dáváme se s nimi do řeči. Ukazují nám, kam se máme jet podívat a kde jsou další české vesnice. Když odjíždějí, tak se bavíme s místním obyvatelem, u kterého si nabíjím baterku do foťáku. On nám mezitím ukazuje, kde je pekárna. Vyrážíme do pekárny, kde jak na potvoru dneska nepečou. Kluci opravují. Já s Jiřím se vydáváme na průzkum vesnice. Při návratu nás odchytává místí prodejce a odvádí nás do svého obchůdku. Vidíme zde čerstvý chléb, navíc nám nabízí slivovici, kterou kdo prý ochutná okamžitě koupí. I přes naše tvrzení, že jsme tu na motorkách, že nemůžeme, nám nalívá a my musíme ochutnat. Jiří okamžitě jednu flašku kupuje. Při průchodu vesnice si všímáme českého hasičského auta a Zetoru. Přicházíme k pekárně kde, jsme si udělali stanoviště. Po chvíli vychází pekařka a dává nám na ochutní koblížky, to samozřejmě neodmítáme a pochutnáváme si. Po nutných opravách a po obědě se vydáváme pro baterku do foťáku. Dáváme se opět do řeči a zjišťujeme, že ve vesnici žije 240 převážně starších lidí, že do první třídy nastupuje jeden žák a že tu mají českou i rumunskou školu. Informujeme se, kde je tady nejbližší pumpa, protože Michal má už několik kilometrů rezervu. Pupa je asi 12 kilometrů daleko, ale před tím musíme jet 8 kilometrů po stejné cestě, jako jsme jeli doposud. Nejsme moc nadšeni, ale vydáváme se na cestu. Konečně směřujeme přímo domu. Cesta utíká pomalu, těch 8 kilometrů je opravdu utrpení. Rozhodli jsme se, že si cestu ještě trochu prodloužíme a podíváme se na krásnou scenérii kolem Dunaje. Cesta kolem Dunaje je asi 70 kilometrů dlouhá. Moraváci opravdu nelhali a užíváme si jízdu. Zprvu jedem po luxusní cestě pak se začíná pomalu zhoršovat, ale stále se dá jet velmi příjemně. Provoz je velmi malý, skoro nic nejezdí. Cesta samotná je dost zajímavá, protože všude kolem cesty dochází k sesuvům půdy a padání kamenů, takže všude jsou kameny a zem na cestě, tedy všude různá omezení. Na Jiřího vybíhá pes a ten zběsile ujíždí, aniž by se díval kolem sebe a málem je sražen autem v protisměru. Mě na oplátku málem sráží džíp, který se vyhýbá koňskému povozu, jen si nějak neuvědomil, že já jedu proti němu. Jiří ztrácí další flašku, už asi 3 nebo 4. Je ve ztrácení věcí opravdový rekordman. Ale nás neztratil. Po projetí tohoto úseku už nás nečeká nic zajímavého a vyrážíme po dobré cestě směrem k Temešváru. Před Temešvárem jsme opět uvízli v dopravní zácpě kvůli výstavbě silnice. Do Temešváru se dostáváme až v noci. Město projíždíme a začínáme hledat něco na přespání. Bohužel tento kraj jsou jenom nížiny a pole. Všude jsou jen pole s kukuřicí nebo se slunečnicemi. Dlouho hledáme a projíždíme každou odbočku, kterou vidíme. Nakonec se nám podařilo najít místo s křovím a bodláky. Zajeli jsme doprostřed pole s bodláky k jedinému stromu, který byl široko daleko. Okolo bylo několik balíků sena, o které jsme opřeli motorky a pod strom jsme si lehli. Opět spíme pod širákem. Sedmý den končí.
Osmý den
Ráno nezačíná příjemně, probouzíme se do mlhy. Máme mokré spacáky a i ostatní věci na tom nejsou o moc lépe. Vydáváme se na cestu. Jede se dobře. Motorky si začínají stěžovat nejvíce však Michalova ČZ, kterou musíme přes 2 hodiny opravovat. Opravy se rozrůstají. Plán, že by jsme dnes dojeli až domu padá. Překračujeme rumunské hranice, kde se na nás vrhá skupina maďarských celníků, kteří spíše než doklady chtějí vidět motorky. Chtějí si vyzkoušet přidat plyn a mají z toho ohromnou radost. Pouští nás dál a my vyrážíme zdolávat Maďarsko. Nejtěžší z dnešních úkolů se stalo projetí Budapeště. V Budapešti jsme se trochu ztratili, protože na cedulích nejsou ukazatele se jmény města ale jenom s čísly silnic. Kdo si má pamatovat čísla silnic v Maďarsku. Díky tomu jsme si projeli město opravdu důkladně a myslím si, že všichni krom motorek z toho byli nadšení, protože Budapešť je opravdu nádherné město. My jsme ji projížděli navíc při západu slunce, takže se nám naskytl krásný pohled na řeku zalitou oranžovým svitem a pohledem na palác nad řekou. Po projetí města jsme začali hledat něco na přespání. V Maďarsku je mnohem jednoduší něco najít. Netrvalo dlouho a po chvilce hledání jsme našli pěkné místečko. V obchodě jsme nakoupili párky a rozdělali oheň. Rozdělávat stany se nám už nechtělo, bylo hezky, tak spíme pod širákem. Osmý den končí nám.
Devátý den
Ráno svítí slunce a je krásně. Nasedáme na motorky a vyrážíme. Na jedné maďarské pumpě k nám přijíždí maďar a začíná se s námi bavit o motorkách a říká, že má Jawu 350. Pěkně jsme si popovídali a vydali se dál na cestu. Maďarsko projíždíme bez problémů. Rakousko už je větší oříšek, jelikož nemáme dálniční známku, tak musíme jet po okreskových cestách. V jedné vesnici narážíme na objížďku. Jedeme za kamionem, který jak se nám zdálo znal cestu, bohužel neznal a ztratil se, takže jsme vedli zase my jeho. Náhle jsme narazili na konec objížďky, kde byla zatarasená cesta a nikde žádná jiná. Ale cesta byla na dohled, tak jsme se naštvali a objeli zátarasy a přejeli trávník. Projeli jsme 100 metrů po chodníku a vjeli zpět na silnici. Bylo nám líto kamioňáka, který to samé udělat nemohl. Stejný problém jak v Maďarsku bylo hlavní město. Ve Vídni jsme se celkem ztratili. Projezdili jsme ji křížem krážem. Centrum máme projetý důkladně. Ukazatele ve Vídni jsou typu ulice France Josefa, ale žádný ukazatel jak odsud. Hodně jsme najezdili, než jsme našli ceduli, která nás vyvedla ven. Příjemné bylo, že řidiči byli o dost milejší než v Maďarsku nebo Rumunsku. Když viděli, že jedna motorka přejíždí do jiného pruhu, tak automaticky nám nechávali místo, aby jsme se tam vešli všichni. Motorky si Vídeň opravdu protrpěly. Spojky u každé motorky málem odešly. V závěrečných kilometrech ve Vídni byl um zařadit vůbec nějaký kvalt. Nejhůř na tom byl se spojkou Jiří, který musel na každém semaforu štelovat spojku šroubovákem v ruce. Po vyjetí z Vídně nás už vedli cedule na Prahu. Původně jsme nechtěli jet po dálnici, ale nějakým nedopatřením jsme se ní přeci jenom objevili, tak jsme motorkám dávali co to šlo, aby jsme už byli pryč. Mysleli jsme si, že když pojedeme na Prahu, tak že vyjedeme někde u Třeboně, což se bohužel nestalo a vyjeli jsme u Znojma. Na hranicích jsme zastavili na pumpě, kde k nám přišel rakušák a byl nadšen z našich motorek. Začal nám vyprávět, že taky takovou měl a poté se s námi vyfotil. Myslel si, že jsme nějaký klub historických vozidel. Už nás čeká jen cesta v Čechách. Motorkám zase dáváme co proto, protože chceme už dojet domu. U Bechyně, tedy asi 20 kilometrů před domovem dochází Majklovi benzín, tak mu upouštím 0,75 litru benzínu z Panelky. Tady se loučíme s Martinem a Vencou, kteří jedou domu přes Týn nad Vltavou. Začíná poprchávat, to nám už ale nevadí a jedeme stále dál. Kolem 18 hodiny dorážíme domů.
Závěr
Kdybych měl zhodnotit celou cestu jedním slovem, tak bych to asi nedokázal. Přivezli jsme si spousty zážitků a mnoho zkušeností na příští cesty. Vím, že až se budeme někam chystat, tak že nesmíme dát na názory těch, kteří tam nikdy nebyli a všechno ví jen z televize. Rumunsko je krásná země jen by to chtělo více času, aby se dalo projet pořádně. Jsou tam nádherné vesnice, které mají svoje specifika, která nikde jinde neuvidíte. Mají tam špatné silnice, ale hlavní bývá většinou v dobrém stavu. Všude se potulují divocí psi. Řidiči jsou opravdu agresivní. Není pro ně problém předjíždět do horizontů či zatáček. Výsledky jsou ostatně vidět všude. Všude, kde se jen podíváte, jsou kříže. Lidé jsou milý, rádi pomohou a setkávali jsme se neustále s lidmi, kteří nám mávali nebo nám říkali, že Jawu znají. Nejfrekventovanějším vozidlem je Dacie, nebo koňský potah. Dácií je zde vidět miliony v různých modifikacích a poločase rozpadu.
- Největší opravář: Michal
- Největší ztráceč věcí: Jiří (ztratil: 3-4 flašky vody, 1 láhev oleje, ponožky, vestu, pytel... většinu věcí, ale našel)
Ujeté kilometry a doba strávená v sedle:
1.den
- ujeto 402 km
- 9:45 hodin vsedle
2.den
- ujeto 391 km
- 12 hodin v sedle
3.den
4.den
- 433 km
- 13:30hodin v sedle
5.den
6.den
- 292 km
- 13:45 hodin v sedle
7.den
8.den
9.den
celkem: 3 172 km