Moje panelka se jmenuje Máša. Je jí už čtyřicet let a ještě nikdy nebyla u moře. Tak dlouho na mě ve stodole smutně koukala, až jsem jí dal nový ložiska, promazal lanka a koncem ��ervna 2011 jsme se vyrazili teda na to moře podívat.

Máša byla na jař e ve stavu, který měl k cestovatelskému ideálu daleko – válec zralý na výbrus, elektrika taky nic moc, spojku ani primár jsem v životě neviděl a ložiska v kolech byla ještě Made in Czechoslovakia.

Hned na jaře jsem stihl zařídit výbrus, podařilo se mi sehnat použité zápalko vape, motor jsem nechal přetěsnit, dráty jsem přemluvil, aby drátovaly tak jak mají, dojel jsem na technickou a pak už tak nějak nebyl na nic čas. Nakonec jsem začal zajíždět týden před plánovaným odjezdem, takže jsem nastudoval návody na takzvaný rychlozáběh a vrhnul se na to. Prvních sto kilometrů jsem ji šetřil, do sto padesáti kilometrů jsem motor už občas vytočil a pak už jsem mu dával co proto. První přidření přišlo zhruba na dvoustém kilometru a to poměrně nečekaně v okamžiku, kdy jsem dobrzďoval v  zatáčce. Spojku jsem stihnul zmáčknout včas, motor se sice zastavil, ale po krátkém vychladnutí šel jako by se nic nestalo. To trochu zvedlo mou důvěru v rychlozáběh a tak jsem v týrání motoru pokračoval. Zhruba na třístém kilometru od výbrusu jsem vyrazil na rychlou silnici mezi Pelhřimov a Humpolec, pomodlil se a otevřel plyn naplno. Vypadal jsem asi trochu jako magor, protože jsem jezdil s hlavou nakloněnou na stranu, abych dobře slyšel zvuk motoru. Přibližně po pěti minutách se ozvalo typické drnčení a měl jsem na kontě přidření číslo dva. Po vychladnutí opět vše v pořádku. Čtvrt hodiny jsem jel na půl plynu a pak jsem do kopce zase otočil zápěstím na doraz. Sotva jsem se přehoupnul přes horizont, motor se začal přidírat. Díky tomu, že jsem jel z kopce, tak jsem jenom promáčknul spojku, motor nechal chladit vzduchem a dával mu trochu plynu, aby se nezastavil. Po zhruba 30 vteřinách se vzpamatoval a začal mít opět zdravý zvuk. To máme celkem třetí přidření. Z  motoru se neozývají žádné nezdravé zvuky, citelně se uvolňuje a vibrace se umírňují. Výsledkem celého experimentu je, že po pěti stech kilometrech snese motor po dobu několika málo minut plnou zátěž. Podle informací o metodách rychlozáběhu by měl být zajetý, nicméně tomu jsem moc nevěřil a jak se později ukázalo, tyto pochybnosti byly oprávněné. 

V neděli před odjezdem jsem ještě vyměnil lamely, primár a ložiska v kolech. Taky jsem se pokusil spravit nefunkční počítadlo kilometrů, naházel na Mášu brašny, sbalil nářadí a bylo připraveno. V pondělí jsem ještě musel do práce, takže jsem vyrážel až kolem třetí odpoledne.  Z Rácova jsem zamířil přes Studenou a Kunžak do Nové Bystřice, tedy přímo přes srdce České Kanady, po krásných silničkách, v krásné krajině. Nemůžu si pomoct, ale jezdím sem hrozně rád a taky mám pocit, že to tady staré Jawě mezi těmi jihočeskými lesy tak nějak sluší.

Prvních pár kilometrů v Rakousku bylo v pohodě, první problém přišel ale už u Gmundu. Povzbuzený tím, jak si Jawka hezky přede, pustil jsem jí na hezké silnici tři čtvrtiny plynu - přidření přišlo během několika minut. Třicetistupňové vedro, bagáž a nehybný vzduch prostě udělali své. Vzhledem k tomu, že jsem měl před sebou řadu kilometrů v podstatě nepřetržitého stoupání, dal jsem si hned dvě cigára a trochu s obavami opět nastartoval. Nebudu to tady podrobně popisovat, ale považuji za menší zázrak, že jsem v těch kopcích nezadřel znovu. Pokračoval jsem před Weitru a Gross Gerungs idylickou krajinou Horního Rakouska. Byl už podvečer, kravky spokojeně bučely na kopcích, strejdové seděli na lavičkách a ukazovali si na mě fajfkou a já jsem jim trochu záviděl, jakou tam mají pohodu a jak to tam mají hezký. Mášu jsem šetřil a ona se mi odměňovala spokojeným vrněnín,  jenže někde před Greinem najednou v kopci nejede a motor řve. Spojka! Už jsem se viděl, jak tam za soumraku rozebírám motor. Naštěstí to spravilo jenom otočení stavěcího šroubku. Zaplať pánbů…

Stmívání mě zastihlo u Greinu, vzal jsem tady benzin a za městem zastavil na odpočívadle přímo u přejezdu přes Dunaj. Kafe, salám cigáro a v podstatě za tmy vyrážím na noční etapu.

Abych pravdu řekl, na noc a hlavně ochlazení jsem se těšil. Měl jsem totiž před sebou typické rakouské horské silničky a ty by můj nezajetý motor nemusel při denních teplotách kolem třicítky zvládnout bez potíží. Celá ta první polovina noční jízdy ale byla extrémně pomalá. Vysvětlím to – jel jsem po malých silničkách, které se dvacet minut klikatí do kopce, pak se dvacet minut klikatí z kopce dolů a pak jedete dvacet kilometrů nepřetržitě přes vesnice. Když si k tomu připočítáte zastávky na studování mapy a cigáro, je pochopitelné, že jsem za dvě hodiny jízdy ujel jenom zoufalých osmdesát kilometrů.  Ve dvě hodiny v noci už jsem měl pocit, že Rakousko je synonymum pro hory, byla mi zima a přišla na mě první krize. Zastavil jsem na autobusové zastávce někde u Admontu, dal si kafe a navlíkl na sebe všechno, co jsem měl s sebou. Chvilku jsem se pak ještě motal po silničkách třetí třídy (každé rozcestí studování mapy) a za svítání jsem byl kousek před Klagenfurtem. Dlužím omluvu obyvatelům jakéhosi spícího městečka, přes které jsem v nočním tichu převezl své vykuchané výfuky celkem čtyřikrát, než jsem našel správnou cestu ven. Když jsem jel přes místní kruháč počtvrté, v jednom baráku se rozsvítilo … 

Za Klafengurtem jsem zoufale bloudil, najel jsem celkem zhruba sto kilometrů navíc a nejlepší na tom bylo, že mi to bylo fuk. Projížděl jsem idylickou krajinou, lidé vstávali do práce a já neměl kam chvátat. Skoro se mi v těch horských silničkách nechtělo přestat bloudit.   Za zmínku stojí, že jsem tady o půl čtvrté ráno potkal zemědělce v plné práci na poli … No, kvůli tomu bloudění jsem na slovinskou hranici dorazil až někdy kolem sedmé ráno.

Kolem desáté na mě jde další krize, spravilo to kafe a půl hodinky pauza. Před polednem konečně míjím ceduli Ljubljana, to jsem ale ještě nevěděl, že je skoro nemožný najít z tohohle města cestu, která vede správným směrem a přitom ne na dálnici. Po hodině a několika diskuzích s ochotnými domorodci, se mi podařilo tu pitomou cestu najít zašitou za místním supermarketem. S pocitem, že nic horšího už mě potkat snad nemůže, vyrážím do dalších, bůhví kolikátých hor. Je sice letní vedro, ale jawka se šplhá po klikatkách bez protestů až je to k neuvěření. Když už se mi zdá, že má dost, dám jí pauzu a sobě cigáro. Jel jsem přes Jezersko, takže suverénně nejpomalejší přejezd, nekonečné serpentiny, ve kterých musíte řadit dvojku a když se konečně vyškrábete nahoru, tak jedete stejně dlouho dolů. Celníci byli fajn a slovinští se mě ptali, jak je Jawka stará.Krize mám za sebou, jízdu si užívám a ve výborné náladě vjíždím do Chorvatska, pak už jenom chvilka z kopce dolů a jsme u moře.

Kolem druhé hodiny po poledni jsem na Krku a tady panuje klima pro Jawu vskutku nezdravé – vzduch se ani nehne a je tak horký, že dokonce ani při jízdě vůbec nechladí, výsledkem je samozřejmě další přidření. Jenom s velkou opatrností projíždím ostrovem a hledám kemp, ve kterém jsme před třemi lety strávili se ženou líbánky. Potkávám motokáře, kteří mi ukazují palec nahoru a borec u benzínku je z jawy nadšený a  že už ji třicet let neviděl. V kempu jsem kolem čtvrtý odpoledne. Postavil jsem stan, zakrosil k němu s Mášou, zvěstoval ženě, že jsem v pořádku a spíš z povinnosti se šel podívat na pláž. Byla tam ale nuda a divní lidé, takže jsem si jenom smočil nohy, lehl před stan, dal si slivovičku, kafe a salám a vzbudil jsem se v deset večer. Vzhledem k tomu, že jsem chrápal na půl kempu, tak jsem asi sousedící stanaře pobavil, nicméně to mi bylo fuk, zalezl jsem do stanu a v chrápání spokojeně pokračoval až do bílého rána.

Když jsem se vzbudil, tak jsem netušil, že ještě ten den vyrazím na zpáteční cestu. Prošel jsem motorku, dotáhnul řetěz a začal přemýšlet, co budu dělat. Měl jsem za sebou nonstop 900 kilometrů, ale fyzicky jsem se cítil naprosto v pohodě. Svůj díl na tom určitě měl fakt, že díky dřívějším zkušenostem, jsem si dal na Máše řidítka do nejvyšší možné polohy. Byla to správná volba, protože od té doby mě ani po dlouhé jízdě nebolí mezi lopatkami. Když jsem tak zhodnotil svůj stav, řekl jsem si, že tak nějak nemám, co bych v Chorvatsku dělal, sbalil jsem všechny krámy a po poledni vyrazil na cestu domů. 

Motoru už jsem docela věřil, když přežil jízdu po rozpáleném ostrově, musí už leccos vydržet. Jedinou nevyzkoušenou záležitostí byla dlouhá jízda po rychlostní silnici nebo dálnici.  Na zpáteční cestu už jsem zvolil rychlejší trasu po silnicích první třídy, takže jsem se pohyboval směrem k domovu výrazně rychleji. Samozřejmě, že jsem opět zabloudil, nakonec jsem v Klagenfurtu vzdal hledání jakési silničky, koupil si dálniční známku a najel na rychlostní silnici. Ano, opět jsem přidřel. Naštěstí v místě, kde jsem mohl slavnou rychlostku opustit směrem do strouhy. Bylo jasné, že v současném vedru prostě motor ještě nemá nato, aby soustavně jel rychlostí kolem 90 kilometrů v hodině, což považuji  za minimum, nutné pro bezpečnou jízdu na rychlostní silnici nebo dálnici. Po zralé úvaze jsem zastavil na nejbližší benzínce, Mášu nechal chladnout ve stínu kamionu, udělal si kafe a čekal na večerní ochlazení.  Když jsem pak kolem 18té hodiny vyrazil na cestu, vjel jsem v podstatě vzápětí do stínu hor, kde teplota klesla o několik stupňů dolů. Jawka vrní jako kotě, já mířím po krásné štrece směrem na Liezen a těším se, že po půlnoci dám pusu ženě …

Do Liezen jsem dorazil po setmění. Chvilku jsem tady váhal kudy dál, ale zvítězila chuť zavrtat se co nejdříve do spacáku, takže jsem najel na dálnici. Mášu jsem netýral na plný plyn, protože představa, že se mi kousne v jednom z těch nekonečných tunelů, byla dost neatraktivní. Teprve před Linzem jsem se zase rozparádil a přidření bylo na světě. Opět při mně stálo štěstí, protože to přišlo v místě, kde byl zavřený nájezd na dálnici, takže jsem tam v klidu zastavil. Bylo kolem jedenácté večer a začínal jsem být trochu nervózní z toho, že za posledních 120 kilometrů jsem nepotkal otevřenou benzínku. Nicméně jsem věřil, že na nějakou narazím cestou do Gmundu.

Za Lincem jsem poprvé za celou cestu zmokl, nebylo to ale nic hrozného, co by mi bránilo pokračovat bez zastavení v cestě. Před půlnocí jsem přijel do Freistadtu. V nádrži už jsem měl hrozivě prázdno a benzínka otevřená žádná. Dokonce ani tankovací automat nefungoval a to byla hodně špatná zpráva. Nezbývalo mi nic jiného, než pokračovat směrem na Gmund zásadně ekonomickým stylem. Poslední šance na kapku benzínu mi svitla v nějaké vesnici asi třicet kilometrů před hranicemi. Byl tu totiž funkční tankovací automat. Celý rozradostněný jsem do něj strčil posledních deset euro, zmáčkl zelené tlačítko a … nic. Než jsem si blbec nastudoval návod, tak tankomat pípnul, částka na displeji se vynulovala a vylezl z něj nějaký lísteček, jako že děkuje. V ten okamžik jsem byl velmi, velmi nerad. Skoro bych řekl, že jsem měl sto chutí ten krám rozkopat. Dokonce jsem se i napřáhnul, ale pak jsem si uvědomil, že tam nejspíš bude kamera, takže jsem si jenom pěkně od plic zanadával, do nádrže se raději ani nepodíval a vyrazil opět maximálně úsporným stylem směrem k hranicím. 

Kolem druhé hodiny v noci jsem prokličkoval Gmundem a vítězoslavně zastavil u benzínky v Českých Velenicích. Řekl jsem si, že nejdřív natankuji za veškerá zbylá eura. Jjenže v zadní kapse peněženka nebyla, v bundě taky ne a nikde jinde taky ne.  Průser! Buď mi vypadla někde po cestě, nebo jsem ji nechal na té podělané benzínce u Freistadtu. Co teď? Na cestu zpět nemám benzín. Mohl bych ale dojet posledních dvacet kilometrů do Suchdola nad Lužnicí, kde je žena na táboře. No, dojel jsem tam na výpary. Dal jsem rozespalé Sáře pusu, vzal jí auto a vyrazil zpátky. Celou cestu jsem se díval po silnici, jestli tam ta prokletá šrajtofle neleží, až jsem dojel k oné benzínce  a světe div se, byla tam. Ležela nahoře na stojanu, jak jsem jí tam v nasranosti zapomněl. Když jsem vlezl na táboře do spacáku, ptáci štěbetali a já byl docela grogy, na motorce to bylo v pohodě, ale těch posledních sto dvacet kilometrů autem mě dorazilo.

Celkově jsem ujel zhruba 1700 kilometrů za dva dny a kousek. Jde o údaj spočítaný z map, protože opravené počítadlo kilometrů přestalo fungovat po sedmi stech kilometrech. Jawa šlapala skvěle a teprve po 2 300 km od výbrusu vím, že je vcelku zajetá. Metodu rychlozáběhu nechci hodnotit, každopádně se zdá, že motoru jsem nikterak neublížil. Na druhou stranu, pokud je pro mě „zajetý motor“ tehdy, když vydrží dálniční přesuny v horkém letním dni, pak jistě není možné metodou rychlozáběhu zajet za odpoledne. Jsem si také vědom toho, že v dobových materiálech se píše, že pokud se motor opakovaně přidře více jak třikrát, má se jezdec vrátit ke standardnímu zajíždění. Toto doporučení jsem porušil.  Motor jsem přidřel celkem 7 x, nikdy ale ne tak, aby šlo zadní kolo smykem. Dvakrát se mi dokonce i při zadření podařilo udržet motor v chodu a pokračovat bez zastavení v jízdě.  Cestou ze Suchdola domů do Rácova jsem dal u Třeboně plnej a pustil ho až v Mrákotíně aniž by  motor protestoval.

Údaje z cesty - průměrná spotřeba s bagáží kolem 3,5 litru. Mazal jsem mogulem TSF 1:25, později 1:30 – 35. Benzin všude levnější než u nás, spousty pozitivních reakcí od lidí na Jawu. Celkové náklady na cestu necelé 3 000,- Kč včetně benzínu, oleje, rakouské dálniční známky, poplatku za vjezd na ostrov Krk, poplatku za tunely v Rakousku a ceny kempu. Jídlo a kafe jsem měl s sebou, kupoval jsem si jenom vodu.

A příště bych chtěl dovézt Mášu do Turecka.