Rumunsko 2011 aneb exkurze do kamenolomu , délka 2500-2700km za 7/8 dni  

http://rybkabohunka.rajce.idnes.cz/27Rumunsko_2011_-_enduro_19.-23.8.2011/

http://rybkabohunka.rajce.idnes.cz/27b_Rumunsko_2011-Banat_24.-27.8.2011/

http://rybkabohunka.rajce.idnes.cz/27a_Rumunsko-enduro_2011_VIDEA/

Autor:  Milanek , postsynchrony : Bohunka

 Tak je to tady! Po roce nás čeká opět jedno malé tradiční endurko. Plán je jasný: loni jsme si jen čuchli k rumunským poloninám a hřebenům. Problém byl, že jsme nedokázali poznat, kde jsme a kam jedeme a tak chyběla odvaha pustit se někam dál do neznáma. Proto letos bude trasu značit prst na mapě. S Vencou (Ice cream) jsme se pokusili naplánovat trasu pouze podle Google Earthu. Sám jsem zvědavý, jestli trefíme aspoň někam :-)
Co se týče složení, pojede tradiční ověřená banda:
Moje maličkost (milánek) Pegaso 650 (jebka), Martin (mazhor) Pegaso 650 (hujda), Lukáš (labakov) KLE500 (klement). Dál jako nového jsme do bandy přizvali Vaška (Ice cream) Transalp. Já si letos troufl porušit tabu a vzal jsem do naší bandy amatérských alkoholiků, špindírů a rádobyenduristů rušivý element – ženskou! :-) Takže pátým členem je baťůžek Bohunka.

Den 1 - 20.8 2011 sobota Doma – 50km za Aradem RO cca 770-870km podle toho kdo, odkud jel

Motorku tentokrát připravuju pečlivě. Ve dvou přeci jen dostane řádný záhul a tak po kontrole všeho nenechávám nic náhodě a dávám pod pružinu zadního tlumiče rovnou 2cm podložku. Den před odjezdem proběhne zkouška jízdy naložené motorky v terénu ve dvou - vzhledem k tomu, že jsme se skoro ihned vyvalili, tak s nepříliš přesvědčivým výsledkem :-)
Konec rozjímání, nějak bylo, nějak bude. Ráno prostě sedáme na vánoční stromeček alias Pegaso a pálíme ke Globusu, kde nás čeká Martin a Lab. Jak se ukázalo, Lab svou hujdu opět jen vytáhl ze stodoly, ze sedla ometl piliny a slepičince, do přímazu otočil flašku vyjeťáku a KLE je považováno za plně připravené na další expedici :-)
Můžeme teda vyrazit. Následuje první ostřejší enduro etapa - dálnice Brno / Bratislava :-) Nakonec zdoláváme tento prototyp africké pouštní rolety a dostáváme se do Maďarska, kde na smluvené benzínce čekáme na Vencu. Máme časovou rezervu, takže klídek a svačinka – klídek mizí průběžně s tím, jak ubíhá doba od domluveného času a Venca nikde – nakonec nás vydusil skoro hodinu a když už jsme téměř odjížděli, konečně se ukázal – prý dva kilometry před smluveným místem stál na hranicích 25 minut frontu na maďarskou dálniční známku a taky si prošel buzerací Rakušanů za slabých 127km/h na stovce :-).

Jsme kompletní a můžeme pálit po M5ce směr na Szeged – jde to hladce, cestovku omezují jen jednoválce se svou maximálkou a Martin, kterému se vlní špunty. Hrneme tak +-115, pegasa bumbají jako vždy o 1-1,5 litru víc než konkurence, ale zaplaťpánbůh, že to aspoň jede – já mám ve 2 jen o 0,5l víc než Martin, takže dobrý.
Směrem na Rumunsko k Aradu je opravdu pěkná nová dálnice a tak cesta utíká a v podvečer překračujeme hranice Rumunska. Na tacháči pěkných 750km, čas je dobrý a tak dokážeme i po Rumunsku do večera urazit pěkný kus.
Před sedmou jsme ve velkém údolí mezi Aradem a Devou, kde místa na spaní zrovna nejsou ideální. Nakonec ale nacházíme slušně zašité místo v údolí teoreticky u řeky, kterou jsme ovšem nenašli :-)
Místo bylo přijatelné, kilometrů hodně, takže jsme v klidu zabivakovali a lehce popili v rámci seznamovací akce:-)

Labakov: Krátký popis jak vypadá seznamovací akce: to si tak každý koupí nějaké to čtyřpívo (někdo si ho veze pro jistotu už s sebou z domu), to se vypije během krátkého času představujícího vybudování tábořiště a večeře. Následně dojde k inventarizaci vezeného alkoholu a je vybrán vhodný objekt k likvidaci. V tomto případě se ochutnalo a následně zcela zlikvidovalo 0,7l vodky Nemirof, kterou jsem koupil 3 dny před tím v Kyjevě a kterou si objednala Bohunka, aby měla co pít během dovolené (si dokonce kvůli tomu koupila džus:-))
Bohunka: vezla jsem si 2l pomerančového džusu :-), s tou vodkou se mi džus velmi dobře popíjel..picla jsem se tak,že ráno mi nebylo nejlíp – hezky mi ta dovolená začíná, takhle tedy NE, pánové!! :-) :-) chci být stále vašim rušivým elementem, nechci se stát alkoholikem, byť jen amatérským.

Den 2 - 21.8.2011 neděle 50km za Aradem – hluboko v lesích 210km

Probouzíme se do prvního rumunského rána a balíme. Opět je nádherně, Martin má při startování potíže, zdá se, že pegásko zase odrovnalo baterku. Nějak haluzově nastartujeme a kousek jedeme – problémy ale nepřestaly a chvílema už skoro nejede. Zastavujeme na benzínce a po povinném nanuku následuje rozborka – ukázalo se, že baterka je v pořádku, ale slušně vyšťavená, tak si hrajeme s měřákem a zjišťujeme, že motorka sice dobíjí, ale tak na 30 % výkonu – zdá se, že se odvařilo jedno nebo víc vinutí magneta – pegásko prostě opět nezklamalo. Klika ale je, že bez světel má zbytek cívek dostatečný výkon a baterku trošku dobíjí – Martin proto začal jezdit bez světel a tím jsme problém „vyřešili“ :-) Projeli jsme Devu a dojeli až do Sebese, kde jsme se zásobili proviantem, benálem a odbočili na Transalpinu a hurá!! konečně do hor. Cestou jsme ještě minuli přehradu Lacul Capilna a po mírném vyděšení rybářů se v ní vykoupali.

 
Transalpina není dneska našim cílem, čeká nás první google earth etapa nakreslená prstem na mapě podle satelitních fotek. Odbočujeme z Transalpiny a stoupáme, silnice se ihned mění v šotolinku s šílenou prašností a drsným prachem, který skřípe mezi zuby – po projeté motorce není 5 min nic vidět. Vystoupáme šotolinku a před dědinou Jina odbočujeme na „polňačku“ podle google earthu - řečeno slovy klasika – „Pánové, kančí stezka. Tady se budeme jebat jako zkurvysyni!“

 
Najíždím na cestu – a je mi jasný, že tady už to nebude žádná prdel! Přetížená motorka ve 2 na 10cm hlubokém písku tak jemném, že je to skoro prach, pěkně tancuje a je potřeba za to pořádně vzít a soustředit se na techniku, jinak si dělá, co chce – postupně si zvykám na plavání v písku a po pár km už dokážu vcelku důstojně jet i ve 2. Bohunka je statečná, rychle se učí a šetří mi zadní tlumič i svoji prdelku vysedáváním na stupačky. Postupně se sžíváme a časem dokážeme spolu vyjet i nemožné. Jedeme přes nádherně „opuštěnou“ krajinu, kterou lemují salaše a kde jen sem tam pár lidí na louce suší seno. Jsme samozřejmě slušná atrakce, protože sem davy turistů rozhodně nejezdí. Postupně stoupáme a salaše nahrazují krásně otevřené poloniny s ostrůvky stromů, opravdu paráda.

Začíná mi poprvé simulovat motorka - při stoupání začíná motor střílet a pak i vynechávat. Je to problém, protože na ty krpály potřebuju veškerý výkon, co ten motůrek má – chvíli ho trápím, ale tak to prostě nejde. Vzdávám to a začínáme se v tom hrabat. Mám podezření na svíčku anebo přehřátí, ale dřív než rozeberu půl motorky, vrací se pro nás Martin a radí, že je ucpaný filtr, že už taky čistil – a taky jo - filtr byl nepředstavitelný hnůj!! Vyfoukám z něho snad půl kila prachu a můžeme jet dál – výhledy naprosto super – Martin si dává tradiční výjezd na kopce, kde si tradičně ustele.

 
Doháníme kluky a jsme zase kompletní. Martin má ale pořád problémy s filtrem a už ani profukování nepomáhá – řešíme to tak, že jezdí na kapesník, :-)ale i ten vydrží jen pár km a musí se posunout. – na kapesníku zůstává slušivý obrázek sacího otvoru vymalovaný sajrajtem, co je tu všude ve vzduchu. 
Nabíráme vodu u pramene a rozmýšlíme se, co dál. Je půl šesté, už pomalu čas hledat spaní – mně se líbí voda, ale motá se tu pár rumuno/cigánů - něco mezi pastevci a bezdomovci, kteří tu díky prameni mají taky bivak, a tak se nakonec dohodneme, že sjedeme ještě níž – to byla zásadní chyba, protože po 2km neskutečně brutálního klesání jsme zase v hlubokých lesích, kde ztrácíme směr a kde je naprosto mizerná možnost spaní. Několikrát jsme zabloudili, já se tam natvrdo vyvalil do bláta a museli jsme s Bohunkou tahat motorku z rygolu páčením kládami.

Nakonec jsem trefili už skoro za šera na „hlavní“ polní cestu a nastala akce: rozprchnout se a hledat spaní. Úplně na poslední chvíli kluci našli super místo u říčky vedle lesácký chaty. Těsně se tmou máme stany, umytý bláto, zapálenej oheň - sice 5 min po dvanáctý, ale perfektní místo.
Labakov: Milánek v potoce provádí provozní zkoušky těsnosti kufrů od Alu-Milánek, tyto zkoušky maskuje za snahu zbavit je nánosu bláta, ale my víme své. Pro čtenáře: kufry odolaly, bohužel došlo ale i ke koupání lodního pytle se spacáky a ten tedy vodnímu živlu neodolal.

 
Kontrolujeme škody prvního dne – kryty motoru chytly pár ran. Pegasa budou mít trvale problémy s filtry – Martin už teď sotva jede, Venca simuluje prodřené kartery u Transalpa.
Venca: stalo se to tak že jsem si o jeden takový špičatý šutr uprostřed hluboký koleje bouchnul karter(hned těsně vedle krytu motoru) a vůbec celý výlet jsem tahal motorku břichem po zemi, protože jsem si nepřitvrdil centrál, v dobrý víře, že když ho mám normálně dotvrda, že s nákladem bude motorka o trochu pohodlnější, ale stále vysoká. Příště budu vyšší jak KLE.
Kapička sem tam občas kápne, dáváme tam testovací papír, snad přes noc neodplave v oleji. Teda jestli to půjde takhle dál, pojedeme domů vlakem :-)
Ohýnek si plápolá, zážitky super, pivko chutná a slivovička mizí. Teprve TADY jsme v Rumunsku, s Martinem fikaně vyvařujeme ucpaný filtr – min. 10x z něj tekla úplně zahnojená voda - potom jdou spát prašiví poloabstinenti Venca, Labakov i Bohunka a my s Martinem držíme čestnou stráž u ohně s flaškou slivovice :-)

Den 3 - 22.8.2011 pondělí hluboko v lesích - Sibiu - vysoko na hřebeni – 80km

Ráno je pěkná kosa a dlouho trvá, než se údolí trochu prohřeje, tak v klidu čekáme a sušíme.
Bohunka se ráno koupe v tom neskutečně ledovém potoku, napodobil jsem ji a byla ze mě taky Bohunka :-).
Nakonec vyrážíme s tím, že se pokusíme dokončit plánovanou trasu a najet zase na hřeben. Cestou míjíme mrtvého koně. Určitě moc hezky voní – já to nezjišťoval, jen Bohunka si šla čuchnout :-) Potom nám cestu zablokovaly ovce a stejně asi po 15km ta cesta prostě zmizela tak, že se plynule proměnila v potok :-) - no tudy to dál prostě nepůjde, takže otočka a přes naše včerejší tábořiště zpátky po „hlavní“.

 
Cestu tvoří uježděný jíl, který v náhodném pořadí střídají úseky s velkými dírami a s obřími dírami – jet na tom se dalo buď 30 ve stylu houpačka nebo 80 ve stupačkách – já ve dvou jsem radši vybral 30ku – Martin druhou verzi, „hujda dostala nažrat jak neeejvíc“ :-).
Po cestě nás míjí babka se třemi čokli. Jeden z nich je úplně nepříčetnej a chňape po všem, co visí z motorky, tj. hlavně po nohách. :-)Trošku se rozjíždíme a ztrácí se nám Labakov – chvíli čekáme a když nic, tak ho naháníme. Mám trošku vítr, jestli se tam nezaplet s těmi čokli – nakonec se ukazuje s tím, že si někde o šutr obrazil spínač policajta a ten přestal vypínat- juchůů na KLE se něco posralo!! No, spravil to sám a profi, myslím, že tomu nakonec odštípl dráty :-).
LAB - nakonec vlastně ano, ale před tím jsem musel identifikovat závadu – následně vystěhovat jeden kufr, abych se dostal k nářadí a mohl profesionálně odstranit závadu. Spínač policajta je vlastně zbytečná zátěž, už tam není a asi už nikdy nebude.

Míjíme přehradu Lacul Gura Raului a konečně se trochu orientujeme – cesta nás vyhodila z hor a skončili jsme kousek od Sibiu v Orlatu a to není na škodu. Motorky potřebují údržbu, palivo a Martinovi to skoro nejede. Jeho filtr je tak vyřízenej, že už nejde vůbec použít – motorka s ním prostě nejede. Frčí bez filtru, vzhledem k podmínkám je z toho pochopitelně lehce nervózní. No, pokusíme se nějaký sehnat.
Tankujeme v Sibiu, moje pegaso po 2dnech v terénu si řeklo o pěkných 12,8!! litrů na sto :-( Martinovi 10,5l – gratulace soudruhům z Itálie! – KLE bralo v terénu 7 a Alp 6!
Tady dole je šílený vedro, nehezký provoz a vůbec už abychom byli zase v horách! Teď už jen ten filtr… Nakonec zastavujeme u autoopravny. Používám ruce nohy, abych zjistil, že filtr „nět“ – týpek se nás ale ujal a dovedl mě do města k menšímu motoshopu.
Kolík uvnitř jako by z oka vypadl mladšímu šéfovi motorkářů ze Synů anarchie  – byl ale hodnej a jeho angličtinou a mou němčinou jsme se dohodli, že na pegaso nemá ani ťuk, ale že něco najde.
Nejbližší byl filtřík z Transalpa – má stejný průměr, je jen vyšší, tj. nic, s čím by si jawař neporadil.
Má samozřejmě jen jeden a tak mu platím v přepočtu 700 za filtřík a vezu ho Martinoj – ten ještě rozdýchává spotřebu 10l v terénu a po zprávě, že dal 7kilo za filtr, kterej možná ani nebude fungovat, složil pochvalnou ódu na pegásko, světlo jeho života i se slušivým tanečkem  Já filtr zatím neřeším, stejně už nemají, navíc ho stačí jen 20x denně vyfoukat a je to dobrý.
Utahaní plácáním se po městě a vedrem v nížinách nabíráme směr enduro etapa č.2. Přes Cristian a Orlat brzy nastoupáme do hor. To je zas úplně o něčem jiným. Klídek a chládek, dojedeme až do lyžařského střediska Paltinis a někde okolo musíme najít odbočku na enduro. Nejde to úplně hladce, ale musím pochválit Vencu. Jeho orientační smysl a instinkt nás už mockrát zachránil od brutálního kufrování. Já bych tam v životě správně neodbočil.

Stoupáme do hor, brutus cestu střídá super brutus a po ní už ve 2 neprůjezdný brutus – kluci to vyhrnuli hrabačkou ve stupačkách, já se ve dvou zasekl a Bohunka musela po svých a nejhorší asi 1km jsem to hrabal sám – stoupání je drsný, ale po výjezdu z lesa se to mírně zlepšuje a hlavně - KONEČNĚ zase na poloninách!
Je cca 5 hodin odpo a během cesty nahoru se nám tu objevili zase nějaký simulanti: Labakov simuluje obražené svody a nehezké zvuky z motoru a Martin simuluje porouchaný ventilátor - no prostě hypochondři hadr. Nic, s čím by se nedalo jet :-)
Stoupáme dál, první vhodné místo na spaní jsme přejeli a cesta je pořad drsná. Bohunka musí občas sesednout a šlapat buď pěšky anebo si musím projet cestu a vrátit se pro ni – naštěstí to bere sportovně. Jednou se nám to ale vymstilo, to když jsem si projel trasu, vrátil se, naložil ji a do krpálu pod plynem razil vpřed. Problém byl, že ve 2 jsem byl o něco nižší a tam, kde to předtím šlo, jsem v cca 30km/h narazil kufrem na velký kámen – motorku to nakoplo do svíce a Bohunku katapultovalo parakotoulem o 4m dál mezi šutry. Chvíli se tam válí v bolestech, to už mě dost zatrnulo, naštěstí se ukázalo, že má „jen“ naraženou nohu na stehně, ostatní části zachránily chrániče, takže to zvládla. Prý to nekřuplo, takže to bude dobrý – zdravotnice ;-)

 
Bohunka: všechno se to seběhlo moc rychle, ale i tak jsem si při pádu stačila uvědomit, že práskám páteří, hlavou a stehnem o nějaké šutry. Při sténání bolestí jsem objektivně zhodnotila situaci, že vším můžu hýbat, že jsem neslyšela žádné podezřelé zvuky lámajících se kostí – takže pohoda, ujišťuju Milánka sklánějícího se nade mnou, ale v duchu si říkám: sakra, jak já se tu posbírám?
Od tý doby už mně lepí. Je fakt nejvyšší čas se někde utábořit. Lab už je chudák tak utahanej, že sotva leze a ztrácí víru ve své schopnosti, nakonec nevyměkne a z posledních sil to vyhoupne do sedla, kde už dneska fakt finiš. Tam pak hodinu nehnutě leží :-) – nádherné místo mezi dvěma kopečky. Večer trošku foukalo, ale jak zapadlo slunce, všechno utichlo.
Sbírám dřevo, Martin jawí z filtru z Alpa filtr do Pegasa, Bohunka simuluje bolest nohy a raděj se trošku zdroguje – na stehně modřina jak kráva, uvidíme, jaký to bude ráno, ale už teď je povýšená z lesní ženy na lesního muže. Místo je to jinak famózní. Z okolních hor na nás blikají ohýnky pastevců a nad námi jen naprosto jasná obloha plná hvězd. Všichni odpadají podle únavy a já s Martinem opět do noci hlídáme flašku slivovice, aby ji nikdo neukradl :-)

  
 
Den - 4 23.8.2011 úterý vysoko na hřebeni – Novaci – 120km

Ráno úžasné svítání. S Bohu vstáváme brzo a jdeme na romantickou procházku po okolí :-) Noha už ji tolik nebolí a procházkou ji i rozchodí, takže super. Pokocháme se a nasbíráme borůvky, roztápím oheň a připravujeme luxusní vysokohorskou snídani.
Martin mrmle, že mu byla zima – už třetí rok si do 2000 m.n.m. bere spacák, co se vejde do kapsy :-) Labakov má vítr z dalšího endura a snaží se poraženeckými řečmi zavést téma návratu po vlastních stopách. Samozřejmě bez úspěchu, my ho vždycky ukecáme a on to ví :-)
Ještě nás zdraví skupinka 4 pěšáků, společně asi se 2ma pastevci, jediný lidi za celý dva dny!
Děláme menší servis – Venca je fakt drsnej, veze si 1/3 kufru nářadí!! – a ne jen tak ledajakého. Vypadá to, jakoby do toho kufru vyklopil celej ponk: půlmetrový sikovky, půlmetrový šroubováky, asi 2kilovej přípravek na spojku! – kompresůrek, ale ne membránovej, písťák!! úplně celou gola sadu atd. No mazec, ale aspoň je čím montovat.
Trošku přitahujeme Labovy svody – klement stejně zní jak kafemlýnek, ale to odjakživa :-) Venca poprvé vyfukuje filtr u alpíka – lab ještě nefoukal. Martin už má nový a já foukal doteď asi 50x :-) Motorky se nějak polepily a vyrážíme výš, vstříc světlým zítřkům :-)

 
Kdo nestoupá s námi, stoupá proti nám. Cesta je poměrně drsná a po včerejšku dost namáhavá, ale celkem jsme se rozjezdili. Ještě mírné osvěžení v potůčku - já se myl, Martin „koupal kaštánky“ :-) a huráá na vrchol, který „už je fakt za tímhle kopcem“. Trošku kufrujeme, ale po chvíli nerozhodnosti je to opravdu nahoru tím strašným krpálem co nikdo nechtěl věřit, že to je fakt tudy, no tak se tam hold jede :-)

 
Stoupání ve 2 je na hraně sil motoru, ale nakonec to udolám a odpočíváme v sedle mezi dvěma vrcholy. Lab už pálí spojku, jednoválce kupodivu se spojkou nejmenší problém.
Cíl už je, zdá se, na dohled a na první pocit i na dosah, ale klika, že jsme si tu dáchli – po 500m se cesta stává těžkou a po dalších 100m už prakticky nesjízdnou – nezbývá, než s pomocí kluků motorku jednu po druhý přetlačit – Bohunku vysílám napřed a dřeme se s motorkami, vše jde ale hladce a i pesimismus je pryč. Všichni ví, že cesta zpátky už nevede :-) - v těchto přechodech si nejlíp vedlo KLE, protože je nejvyšší a nejužší, oba 2v ale už tu tavily spojky.

  
Překonáme kritický úsek, pak vyhoupnutí na kopeček a ……a sakra ! před námi obří brutus krpál a pod ním turisti, které jsme ráno potkali – nejsme moc rychlí :-)
Většina má trošku vítr, co dál? Ale od toho je tady Martin. Okoukne to, dá Pegásku řádně nažrat pod plynem a že nepudeš na férovku největším krpálem přímo nahoru, je to pořádnej kus, ale bravurně to vyjel a zasloužil si potlesk od nás i od turistů.

To my už jsme větší tragédi. Venca skoro taky napoprvé, ale ve ¾ ho chytla kolej a jak ho to nakoplo, zdechnul mu motor, takže to nebylo čistý. Já si netroufl ve 2 vůbec a i sám jsem to v půlce radši vzdal a otočil to snadnějším traverzem. Bohunka, chuděra, všechno pěšky – jak na ni čekám, odkutálí se mi helma asi o 300m níž. Při honění helmy mi ještě padne motorka a navíc jsem si tím koulením odrovnal kecafon a od tý doby jsme offline – no tragéd naprostej :-).
Bohunka:To sesedání z motorky jsem nebrala nijak tragicky – byly tam tak úžasné výhledy, že jsem se prostě jen z motobaťůžku stala pěším turistou a užívala si panoramat:-)
Labakov už na to nemá nervy a tak jde Martin pro jeho moto a vyfrnkne mu to nahoru jak prd. Všechno je to o hlavě :-)
Jsme nahoře! Vysmátý jak leča! 2244m.n.m po pěší turistické stezce! S kroskou bych neřekl, ale dostat sem ty naše přesluhující a přeložený rádoby endura, je naprostej úlet. Dáme zaslouženou pauzu a obídek, trosku ještě prozkoumám okolí a je na čase myslet na navrátila, civilizace je pořád daleko a tak pálíme dál.

    
Na hřebeni koukám na Laba. Opruzuje ho tam ovčácký čokl, sebere šurt, čokl odběhne, za 10sec se vrací, Lab flák po čoklovi - tak se to musí. :-D
Lab s Vencou se ztrácejí vepředu a přehlíží odbočku. Ve 2 je nemám nárok dohnat a tak si dáváme ještě 10km bonus po hřebeni místo klesání, po návratu zpátky konečně vytoužená odbočka dolů.
Klesání je ukrutný. Cesta místy připomíná štěrkový násep v kamenolomu – tudy bysme to nahoru nedali ani ve snu. Je prudká, ale zároveň i rychlá a tak netrvá dlouho a jsme dole z hor na hlíně a potom už i na šotolince.Ice cestou dolu prošlápl zadní brzdu tak daváme pauzu na odpočinek a vytříbení emocí, tohle byl jeden z nejlepších přejezdů v životě a tuším, že si teď pár let nic podobnýho nedám. Opravdu nářez! Já s Martinem jsme jeli horší věci jen v Albánii, ale pro zbytek to byl asi momentální vrchol.

Bohunka si prošla peklem pro baťoha a rájem pro motorkářku a nezklamala, radost mám samozřejmě i ze sebe, že jsem se tam ve 2 protáhl :-).
Napojujeme se na šotolinku, zase se nažereme prachu a hurá na Transalpinu. Tady to úplně jinak odsejpá a kolem 4té jsme u naší oblíbené odbočky do terénu a u plánované enduro etapy č.3 – loni jsme vyměkli a v půlce to otočili. To se tentokrát nesmí stát.
Labovi to už cestou nahoru taky nejede, je to jasný, už ani jeho filtr to nedává.
Domluvili jsme se, že dneska už toho máme plný brejle a dáme si pak pod alpinou nějaký ubytko na zotavenou. Teď ale necháváme Laba odpočívat ve stínu pod cedulí a jedeme s Martinem a Vencou na průzkumnou cestu. Naprosto nádherný výhledy, prakticky rovná hliněnka – proti přejezdu hřebene je tohle dálnice s výhledy prakticky zadarmo. Dá se to tu někde hrnout i za 3 pod plynem a tak to odsejpá.
Samozřejmě už to ale není nedostupný, liduprázdný hřeben a tak se občas musíme vyhýbat místním dáčkám a dokonce jsme tam potkali i dva Švýcary na KTM– ti si tam frčí nalehko a na ty naše zahnojené mastodonty koukali jak puci :-)
Po 20min jsme na místě, kde jsme to loni otočili – Venca z ničeho nic zmizel, po kratší diskuzi jsme se rozhodli, že někde fotí, nebudeme se zdržovat a dojedeme to do konce, ať můžeme frčet dál a v nejhorším ho někde po cestě zpátky sebereme. Cestu dál rozhodně doporučuju, žádná extra obtížnost, jen mírně rozbité šotolinky a nádherné výhledy na přehradu, hory a perfektní skály – celá má asi 20km a na konci se dá sjet cestou k přehradě Lacul Vidra až na silnici zpátky na Transalpinu. My to ale otáčíme a vracíme se ke klukům – úkol je splněn :-)

 
Přijíždíme k Labovi na křižovatku a tam průser – Venca nefotil, při nepozornosti si tam někde o šutr ostře navalil kufr a kapku si zdemoloval Alpíka
Venca: Co se týká setkání kufru s rumunským šutrem, tak to bylo tak, že jsem od asfaltu vypálil hodně rychle, ale zahnul na kopec, abych se podíval shora na jezero, zatímco zbytek jel pouze po vrstevnici, když jsem se vynadíval, tak jsem se vrátil a dojel je, ale potom jsem jel pomalu a začal se kochat krajinou a přestal sledovat cestu, takže jsem si nevšiml šutru ve stráni a vzal ho levým kufrem. Škody nebyly zase tak hrozný, pomuchlal jsem kufr, znatelně poničil držáky(taky díky jejich špatný konstrukci, teď už vim jak je udělat pořádně), zníčil jedno zrcátko, přihnul páčku spojky a řídítka tak, že jsem je v silentblocích srovnal do původní polohy, protože předtím byly přihnutý víc doprava. Ke cti Milánkových kufrů, šutr prasknul a rozpůlil se.
Trošku to tam poskáčeme a polepíme tak, aby byl pojízdnej a dáváme si zbytek Transalpiny. Ten poslední enduro úsek byl tak úžasnej, že jsem zapomněl na únavu, ale teď už se projevuje drsně a je nejvyšší čas, dát si někde oraz – projíždíme Transalpinu a dole pod středisky v Novaci nacházíme ubytko u jedněch lidí v „penzionu“. Spaní pohodový, první sprcha od odjezdu, takže super. Ale jsou to prostě Rumuni - digitální masážní sprcha min za páďo, která nedrží ani ve zdi, netěsní jim odpad a s tlakem vody to taky není ideální, no, oni to snad časem doženou :-).
Dáváme si voraz, já ještě sedám na Martinovu hujdu porozhlídnout se po městě (PS: je to jebka neskutečná, ještě horší než ta moje :-)), nakupuju nějaký nanuky, snídani a nouzové zásoby v podobě 24piv ve dvoulitrovkách. Prodavačka se směje, když otevřu kufr a pakl piv do něj zahučí, jako by byl udělanej přesně na něj. Jedu „dom“, všichni se zatím dali trošku do gala a tak vyrážíme „za kulturou“:-)
Našli jsme hospodu a rukama nohama si domluvili vynikající polívku, pak maso s hranolkami, nějaký to pivko. Všechno jsme z nich dostali a bylo to dobrý, takže spokojenost :-). Po návratu mohutně slavíme dnešní den a když už všichni odpadli, dopíjím s Martinem, co se dá až někdy do 3 do rána, než úplně vytuhneme a jde se spát. Pak se prej děly ještě další věci, ale ty už si nepamatuju ;-)

Den 5 - 24.8.2011 středa Novaci - Einbental – 280km

Uaaaaaaaaa velebnosti mně je blbě ! Asi budu blejt! A kam zmizela ta piva? Dyť je tady z těch 6 petek jenom jedna! Vy hovada motorkářský jste mě, hodného kloučka nevinného, ozřali jak pumu, to se řekne mamince :-)
Vstávání jde ztuha – hlavně mně, kluci bouřlivě servisují, Lab pere filtr, rovnají se kufry, hadrou se otírají prodřené kartery :-), já jen po 51ní profukuju filtr a jinak dobrý - jebka se drží, asi se už nemá co posrat, ono se mi taky za ty roky už všechno někdy posralo :-).

Mají tu jakýs takýs internet a tak se pokouším pomoci najitého návodu rozchodit kecáky – naprosto se nedaří. V tom návodu je někde chyba, o tom vím a doma, když se jednou za rok rozkódují ,vždycky na to přijdu, ale dneska není mozek v kondici a dovádí mě to k šílenství – údajně jsem byl i „trochu“ nevrlý :-D No, nakonec to vzdávám a začneme se balit těsně před tím, než tu dostanu po hubě :-)
Časem jsem zjistil ,ze jsem tím kutálením rozbil ovládací tlačítko, takže kecáky byly v polních podmínkách stejně neopravitelné.
Vyrážíme až někdy před 12tou, ještě doplnění zásob a v bance si měním pár šušní s nějakým hrozně nevýhodným kurzem a hurá dál.
Bereme to zpátky vrchem přes Transalpinu a pod ní doleva na Petrosani a po A66 na Vulcan. Na pořadu dne je cesta do Banátu, víceméně přesun. Na mapě vypadá poměrně snadně, až na „zanedbatelný“ úsek červené cestičky někde hluboko v jednom údolí. Transalpinu si užíváme, tam to snad ani jinak nejde, potom už jenom odbočíme a pálíme.
Kluci občas simulují nějaké druhořadé poruchy – už to na mě neplatí, zajímá mě, jen když už to nepojede :-)

 
Zdoláme asi 100 km a dáváme obídek u přehradní nádrže Lac, Rumuni si tu grilují masíčko a já slintám s kudlou zapíchlou v rozteklý majce, českém to dědictví. Martin simuluje blbnoucí spínačku – trošku se v tom hrabeme, ale opravou bych to nenazval.
Je tu pěkný vedro, zlatý hory, koupel je ale osvěžující. Venca s Labem jsou děsný humusáci – koupou se jen v krajní nouzi a to není skoro nikdy :-) (Labakov: ale houby, neúspěšně jsem simuloval spálení od slunka následkem čehož jsem odmítal opustit stín)

 
No nic, Banát nepočká, odjíždíme – Martin se tam ještě při odjezdu vyvalí a ulomí si zrcátko. Neujedeme ani 20km a jedna nenápadná značka 30km/h – no nic, pálím dál kilem, během jednoho metru se silnice proměnila z pěkný státovky na polňačku úzkou na jedno auto!! – motorka přechod oslavila 1,5 metrovým skokem  Toto je ta tučná červená nitka na mapě ?! Tak to jsme pěkně v řiti, dál to tak povede nejmíň 100km a bylo ještě hůř – cesta vede údolím kolem přehrady Vaalea de Pesti a hlubokými lesy přes národní park Domogled

– jenže kvůli stromům není skoro nic vidět a tak je to jen úmorné a otupující enduro. Ani nevím, co bylo lepší, jestli blátivé koleje, hluboký štěrk, betonové panely s 10cm skoky nebo děravé šotolinky s obrovskou prašností - všechno tam ale bylo!  Každopádně to byl úmorný a demoliční přesun a stálo to spoustu sil – KONEČNĚ jsme ale na asfaltu! Už byl nejvyšší čas, ruce mi začínají simulovat křeče, přece jen už držím 4tý den na rukách v blátě, štěrku a kolejích váhu celého světa – tj. Bohunky ;-)
Do Banátu ještě 100km a je skoro 7h – Labakov zase simuluje pesimismus, ale nějak to snad dojedeme. Dál čistě přesun, teď už naštěstí po asfaltu – sice nás honí šero, ale cesta utíká. Labakov pro změnu simuluje nedostatek benzínu a tak tankuje u jakési pochybné benzínky nejdražší benzín v Rumunsku. A to tam měl ještě rezervu – do 15ti litrové nádrže se mu vešlo jen 14,68 litru !. My ostatní tankujeme v Orsova a odbočujeme podél Dunaje směr Banát už asi jen 40km – uff. Nakonec někdy v 9 vytahuju papír a začínám shánět ubytování – máme asi víc štěstí než rozumu. Paní má od včera volno a bude nás čekat, nakonec se teda dneska vyspíme v posteli! :-)Odbočku na Einbental jsme úspěšně minuli, ale po nevelkém kufrování jsme konečně posledních pár km od cíle. „Silnička“ je šutrovo-kamenitá a stoupá do kopců, mé ruce už simulují drsné křeče do předloktí. Když mě to chytne v zatáčce, mám co dělat, abych se nevyvalil – no prostě „dovolená na zotavenou“! Nakonec jsme se tam o půl desáté a značně zdevastovaní dohrkali! Dům jsme našli a u Jágrů se o nás super postarali. 
Domluvili jsme si večeři a v obchůdku hned přes ulici chlazený pivo! Trošku pokecali s hostiteli, samozřejmě jsem byl zvědavej jak opice a dozvěděl se spoustu zajímavých věcí o místních dolech, poměrech v Rumunsku apod. Doporučili nám, co zítra, vypili slivovičku a potom jsme odpadli jak mimina.

 
Den 6 - 25.8.2011 čtvrtek Einbental – motání se po okolí - Einbental – 80km

Čeká nás „odpočinkový“ Banát :-) - původně relaxační cesta po vesničkách s brzkým návratem a odpočinkem před přesunem domů. Jeli jsme si prohlídnout zdevastovaný důl na černé uhlí v Baia Nova, ve kterém tu dělala většina místních lidí – je to takový pidi důl, zajímavé místo. Teď, po 10 letech od zavření, je už úplně vybydlený. A hurá do Bígru! Vystřízlivění přišlo brzo, místní cesty sice nevedou horami, ale jsou to brutální kolejnaté, prašno-pískové úvozky po kopečkách sice menších, ale stejně prudkých jako na hřebenech. Je to úmorné enduro o nic snazší než nahoře a je tu o 10st. tepleji. Už mám totálně vycukaný ruce a nedokážu vést motorku tak přesně kolejemi, jak bych chtěl. Následkem toho máme pár zápichů a Bohunka už z toho má trošku pocuchaný nervy. Navíc, protože motorky zase dostávají záhul, Vencovi odpadávají polátané nosiče a musíme zas drátovat.
Bohunka: Pocuchané nervy? Já už snad ani žádné neměla! Ta jízda byla: sedačka, stupačky, koleje, plác…vstávej Bohu,jdeme do toho… pohodka pár desítek metrů, výmol, plác. A několikrát dokola…holt odpočinková dovolená :-)

 
Potkáváme jednoho Američana, co si tu jezdí po horách se Zilem. Lab zamachruje a pokecá. Endura už máme fakt plný brejle, naštěstí je to tu malé, takže po nějakých 20km jsme dorazili do Bígru a všichni se shodli, že už jsme v prdeli a domlouváme se, že si jen nakoupíme, natankujeme a celý odpoledne zrelaxujeme jako odpočinek před návratem domů. – Co se týče českých vesnic, pominu-li to, že je úžasný, jak se jazyk a kultura zachoval až dodneška, jsou to v podstatě naprosté prdele, ve kterých není ani nic moc k vidění. Možná trochu té nostalgie vesniček 30tých let, ale to je max. Jinak je samozřejmě super, že se tu mluví česky a tím je to skvělá základna pro výlety do blízkého i vzdálenějšího okolí. Je tu zajímavá příroda a krasové jeskyně, které by určitě stálo za to projít – já osobně bych se sem vypravil někdy koncem jara, když bude všechno zelené, autem a s horákama na střeše event. na lehký krosce a celý si to tu pojezdil – na to by tahle oblast byla geniální. My rozmlsaní z 2000vých vrcholů a 50kilometrových výhledů, utahaní endurem a horkem z Dunaje, už máme to nejlepší z téhle dovolené za sebou. Martinovi zase zlobí spínačka, ale zatím to neřešíme. Nakonec ještě podél Dunaje dojedeme do Orsove. Tam natankujeme na cestu domů.
Kluci jsou vyflusaní a rezignujou už na jakoukoliv turistiku – my s Bohunkou ještě zkusíme poslední třešničku a cestou zpátky se pokusíme najit jeskyni Pestera Liliecilor u Dubové, která tam někde prostě musí být…
Ťukám si prstem na mapu GPS předpokládanou polohu a hybaj blondýno – dovedlo nás to do nějakého starého lomu, žádná cedule, nic – ale je tu jedno auto a vyšlapaná cestička, nejpíš něco tam bude …. Nahážeme hadry do hliníkáčů, s sebou čelovky a hybaj – je to asi kilák roklí, pak prudká průrva, na konci velké propadání a dole metr vody – pokouším se to slézt, je to tak na hraně a tak nechávám Bohunku na čekané a lezu. Dál už začíná regulérní jeskyně s velkým vstupem podobně jako v ponorných hradech. Říkám Bohunce, že za 10min jsem zpátky a mizím na průzkum – po chvíli vylejzaj 3 lidi, říkám ahoj a oni ahoj – kdykoliv v Rumunsku vlezu do nějaké díry, najdu tam Čechy :-) Tak jsme pokecali a že prej po 50m je voda a po dalších 50ti ve vodě se vpluje do Dunaje! No, tam se prostě nedá nejít– chvilku sonduju a pak se vracím pro Bohunku, že ji tam nějak dostanu. A ejhle, ona už je u vstupu – někde tam byl bokem schovanej žebřík a ti Češi jí ho ukázali – takže další průzkum už společně.
Dorazíme k vodě, jeskyně je ohromná, tma jak v… jeskyni, no mazec. Po chvíli testování a rozmýšlení končím nahý ve vodě a pluju na průzkum – 50m po tmě ve vodě a vyplaval jsem fakt v Dunaji ! – Mazeeec, Bohuuuu, naklusej! A tak si tam tak plaveme jeskyní do Dunaje … zní to dobře, že? – taky to bylo dost dobrý  pokocháme se a vracíme se.
Najednou jedna zvlášť akční vyletní loď z Dunaje pluje za námi až kam si troufne a to je dost daleko. No, tak jim ukážeme holý prdele :-) Převlíkneme se a vyhrabeme se z jeskyně – perfektní osvěžení a skvělý zážitek nám málem utekl – ještě že vůle vymýst všechno, co se dá, nás sem nakonec dotáhla, v hrobě si člověk pak ještě odpočine dost:-)

Bohunka: jeskyně byla druhým nejlepším zážitkem z celé dovolené po enduru v horách :-)!!! 
Ale už je taky čas myslet na navrátila, po cestě si ještě nasbíráme ostružiny, které stejně pak nesníme a jedeme do Einbentalu. Močky samozřejmě v hospodě u piva už klopí třetí kousek a je jim hej – tož děcka, takhle by to nešlo, všechny motorky v prdeli a zítra jedem dom, co takhle nějakej servis? Že prej čekají na mechanika - fakt super, já vyfluslej a oni si tu vylejvaj držky. :-) No, nakonec je dostanu z hospody a koná se 2h příprava na odjezd – Martinoj spravujeme zrcátko, Vencovi dovařujeme upadaný nosiče, spravují se různý drobný errory a čistí značky a blinkry – prostě celkové zkulturnění v rámci možností – já zas jen čistím filtr, Pegásko se před prodejem snaží napravit dojem. Labakovoj se po projetí všeho toho terénu s netěsnícími svody už nezdá oprava tak akutní a tak si pečlivě složí ruce za záda aby se neušpinil a dělá nám office managera. :-)

 
Dostáváme večeři a ještě s citem popijeme a zítra už go home – myslím, ze z tohohle týdne jsme vymáčkli úplný maximum.

Den 7 - 25.8.2011 pátek Einbental - 50km za Szegedem – 380km (Labakov 840km)

Vstáváme dřív a s Bohunkou a Martinem ještě absolvujeme poslední pěší výlet na místní hřbitov a na kopec Kovárna – pravopisné chyby na náhrobcích ukazují na lopotnou, ale nezdolnou snahu udržet si českou kulturu, což se jim až doteď povedlo – tyhle vesnice ale vymírají a nedělám si iluze, že to tu bude mít dlouhého trvání. U nás je líp a pro Rumuny jsou dodnes cizinci, zůstanou jen staří do vymření a pak to tu skončí v ruinách. Dostáváme snídani, vyrovnáváme se s hostiteli - postarali se o nás, zmuchlané motorkáře, opravdu perfektně.

Už jen nabalit mastodonty, poslední rozloučení a kopeme do vrtule. Po cestě Vencovi něco dře v kole, na nic jsme nepřišli a nějak se to samo „spravilo“ – teď vím, že to byl asi kus ložiska. Ještě odbočíme na Sv. Helenu, centrum českých vesnic, je sice největší, ale stejně je to prdel :-) ,aspoň si dáváme první a poslední točené pivo. Vysedávají tu dva místní výpitci  Snaží se nám vysvětlit, kde je velká jeskyně, dokonce ji pak i chvíli hledáme, ale po 20min to vzdáváme, nikomu se už nechce jet ani metr endura. :-)
Teď už definitivně pálíme po hlavní. Lab s Vencou mají trochu náskok a tak když Martinovi začne blbnout spínačka a to tak, že se sotva dohrká na nejbližší benzínku v Moldova Veche, oba mizí v dáli – spínačka to vzdala – no jooo, to se to chlastá v hospodě, když neopravená motorka stojí na dvoře :-) Skoro hodinu se v tom dloubu, ale je to marnost, tak prostě vyškubnu po jawařsku 2 dráty, spojím krutispojkou a fertig – Martin odjíždí z Rumunska zásadně zdrátovanej:-)

  
Dojíždíme kluky u Orovity a už jen pálíme – přeplněný státovky jsou nebezpečnější než veškerý enduro dohromady a přetížený Pegásko musím šlehat jak vypelichanou mulu, abych něco předjel. Při průjezdu Temešvárem v odpolední špičce při venkovní teplotě tak 30°C ve stínu se Martinova hujda dostala do fáze, že vřela tak, že z ní chcala voda. Následně někoho napadlo, že by možná nebylo špatné to dolít … no chladič byl prázdný…. od té doby najednou i ventilátor spínal :-)
Nastřádaná únava je znát, prdel je jedno peklo, ale dáváme to a v půl šestý jsme na hranicích s Maďarskem, kupujeme známky, benál, malej voraz a ještě nahrnout nějaký kiláky po Maďarsku – tam už jsem fakt naprosto hotovej, plácam, se abych neusnul a po cestě skládám dlouhou písničku o prdeli a hovně – myslím, že měla 3 sloky, ale slova sem už fakt zapomněl :-).
Nakonec v 7, což je tak akorát na přemýšlení o spaní, zastavujeme u další benzínky asi hodinu před Budapeští – GPS ukazuje 460 do Brna s příjezdem o půlnoci (při jízdě v kuse). je to dálka, ale 100% je po dálnici. Lab se těší domů, tak chce prubnout dojezd.
Labakov: Byli jsme asi hodinu před Budapeští a vím že z Budapešti jsem do 4 hodin doma a vyhnu se při tom dalšímu dni ve vedru, zácpě v Budapešti atd. … prostě jsem do toho šel. Cesta byla v pohodě, akorát jsem si trošku zkazil spotřebu:-D Nyní už vím, že zařadit 6tku držet neustále otáčkoměr na 8000 otáček (cca 160 na tachometru) znamená spotřebu 7,8-8l a dojezd od rezervy po rezervu cca 150 km:-). Martin nemusel litovat, že nejel, Pegaso by to tempo stejně nezvládlo. Já jsem rád, že jsem jel – bylo chladněji, poloprázdný obchvat Budapešti a dálnice prázdná úplně a v 1 jsem byl doma, vysprchovaný a v posteli.
Martin by to taky riskl, ale s nedobíjejícím Pegasem je na noční přesun bez šance. Já se necítím ani prd a Venca na to taky kašle – takže se trháme a loučíme – Lab to bude mít domu ještě ranec, ale je to velkej kluk a má to z nás domů nejblíže. Snad ví, co dělá. Takže páček shledáček a my jedem hledat spaní. 
Chvíle hledáni na maďarský placce a jsme na louce u lesíka. Poslední pivka, Martin nadává, že je Pegaso jebka a že to nemohl taky dát na jeden zátah, jinak je pohoda. V noci dost fučí, takže spánek stejně žádnej med - Lab po půlnoci píše, že je doma – borec, musel to svý KLEpadlo řádně ohulit! 
 
 

Den - 8 25.8.2011 sobota 50km za Szegedem - houm – 500-600 km

Naposled balíme a po dálnici cesta pěkně odsejpá, akorát přímo v Budapešti se mně zdá, že se Vencovi nějak moc mele zadní kolo – tak s tím zalomcujem a taky že jo, ložisko v zadním kole je na šrot – samozřejmě to napravo, no něco se vždycky posrat musí – zajíždíme ke kraji a rozborka – lepší shánět ložisko uprostřed pustiny, než v plném provozu uprostřed Budapešti, kde se mluví jen mongolsky. Rozebíráme to, vyklepávám ložisko – je na prach, kuličky už tam ani nejsou, jen kroužky. Venca má sice 10 kilo nářadí, ale ložisko ne - jiskřičkou naděje je jeden motorkář na jawce, co potřeboval nafoukat kolo. Nafoukal si, vzal číslo ložiska, číslo telefonu a zmizel v prachu – navždy :-). Nemá cenu čekat na zázrak, musíme si poradit sami, vymlátím z kola levé ložisko, dám ho napravo, mezeru na osce rozepřu kroužkem z toho rozpadlýho – levá strana kola bude držet na ložisku rozety přes gumové unašeče – není to zázračně tuhé, ale na silnici by to stačit mohlo – dohodneme se, že se zachováme podle toho, jak dlouho to zůstane pojízdné – Venca jede první – první kontrola po 10km – ok, druhá po 50ti – ok – a dojel tak až domů.

Jedeme dál, kolo drží a tak se cestovka postupně zvedá až k normálu – na hranicích se Slovenskem se s Vencou loučíme a on frčí do Budějovic přes Rakousko – tichá voda břehy mele – myslím, že napoprvé skvěle obstál i v náročných podmínkách a nejednou byl super platný hlavně při navigaci, takže chlape, palec nahoru!
Ještě pár set km po dálnici, v Lomnici stahujeme fotky loučíme se s Martinem a odpoledne jsme doma – ještě fotka zahnojený moto u garáže a Rumunsko 2011 aneb exkurze do kamenolomu skončila.

 
Závěr 1: fantastická dovolená! Do týdne se snad ani víc nacpat nedá, zážitků neskutečnejch, perfektní enduro, skvělé počasí, stroje i lidi dostali na prdel jako už dlouho ne a dojeli. Parta držela pokupě, každý si vybral svou chvilku, ale vzhledem k podmínkám jsme, myslím, 100% obstáli – prostě motodovolená, jak má být. Bohunka, coby experimentální zavazadlo, obstála skvěle – já bych si za sebe nesedl! :-) Mohl bych hodně co chválit, ovšem tím, že jsme ji povýšili z lesní ženy na lesního muže, už není důvod – pořádnej chlap už musí takovou cestu vydržet :-)
Bohunka: héééj, to neplatí!! Já chci slyšet tu chválu… Jsem úžasná, neodolatelná a zasloužím si přece ten červený diplom!
Dokonce i Pegásko tentokrát drželo nad běžný limit – kromě čištění filtru jsem jen jel a jel – stejně jsem ho ale ihned po návratu po 40000km v jeho sedle prodal a už NIKDY víc!! :-)
Stroje - poruchy:
Milánkovo Pegaso (jebka): permanentně ucpaný filtr (hodně se to zlepšilo, když se mi někde v horách propálil od rozpáleného výfuku airbox, ale to jsem zjistil až doma) :-) - ze silenbloku zadního tlumiče vytekla guma :-)(ja vím že guma neteče, ale tady udělala výjimku) - daň za enduro ve 2
Martinovo Pegaso (hujda): filtr, vypálené dobíjení, vypálená spínačka, porouchaný ventilátor chladiče – takže někde v moto je zalezlý elektrický plivajzník! :-)
Labakov KLE (klement alias klepadlo): o šutr odražené svody a naražený/nefunkční snímač policajta
Venca Transalp: prodřené kartery, urvaná pružina na hlavním stojanu, vysypané ložisko v zadním kole a celkově pomuchlaná moto po randevouz se šutrem.

Celkem cca 2500km, z toho poctivých 400 po nezpevněných cestách a 100 po něčem, co už není cesta :-)

 
Závěr 2: Myslím, že každý z nás bude mít sakra na co vzpomínat! My s Martinem jsme po letech zablbli zase na hraně a kluci a slečna si řádně zvedli laťku :-) - super, super a ještě jednou super.
Labakov: Pokud zase pojedete na cestu, kterou jste si našli na Google Earth, tak bych vám chtěl říct, že se mnou nemáte počítat, přece jenom už jsem starší pán:-D Po návratu jsem našel nějaké rumunské mapy této oblasti a tam je ta vrcholová cesta nakreslená jako pěšina a to ještě ne po celé trase. 
Venca: Rumunsko 2011? Nic takovýho, adekvátní název je: „Projet Rumunsko, prodat motorku. Aneb jak udělat z Hondy hujdu.“ Na druhou stranu se musí říct, že motorka nebyla slabým článkem, protože co jsem si sám nerozbil, ať už jízdou, nebo nezkušeností v přípravě stroje na endurovýlet, to vydrželo. Zbytek motorky kromě hlavního stojanu, který má špatnou konstrukci z výroby (originálně ho stejně nemontovali, je to doplňkový díl) se osvědčil. Jinak až tu motorku úplně omlátím, tak jí umyju, nazuju silniční gumy a prodám jako leštěnku, co nikdy neviděla nic jiného než asfalt. Úplně ze všeho mě nejvíc těší to, že až na tankování v Sibiu(kvůli pádu ze stojánku a následnému vylití části obsahu víčkem), jsem měl po celou dobu nejnižší spotřebu. Volbu pneumatik, a to Continental TKC80 vepředu a Mitas E-09 vzadu, si nemůžu vynachválit.
Co se týče společnosti, tak jsem rád, že jsem našel několik skvělých kamarádů a už se zase těším jak malej na další takový výlet. Jediná výtka snad může patřit Milánkovi a Martinovi za to, že koupáním se doslova v každý louži, co byla na cestě, nebo u ní, nám kazili image drsných cestovatelů, Martin si dokonce kvůli rumunským traktoristkám vezl holící strojek. Teď snad už jen říct, že Rumunsko se od předchozího roku, kdy jsem ho projel ještě na Jawě, kromě ceny benzínu, který nyní stál jako u nás, vůbec nezměnilo. Pořád se tam dá zažít hromada skvělých zážitků, jen na vkusu každého záleží, jakou si vybere trasu, jestli asfaltovou, po vedlejších cestách, nebo takovou, že za den člověk nikoho nepotká. Nemůžu říct, že takhle dovolená byla lepší než všechny předchozí, co jsem jel na Jawě, protože každá byla úplně jiná. Zatímco ty předchozí byly o sbírání zážitků z neznámých zemí, tak tohle byla dovolená zaměřená na to, abychom se vyblbli v terénu obklopení nádhernou krajinou, což se nám podařilo na 100%. Naštěstí nám vyšlo počasí, protože to co jsme projeli, by v mokru nešlo, takže jsme si to nádherně užili a nevím jak ostatní, ale já tam nabral hromadu zkušeností, především v tom, jak sebe, ale hlavně motorku na endurovýlet připravit. Ještě malá rada na závěr, až budete plánovat trasu v horách dle GoogleEarth, protože ty cesty na žádných jiných mapách nejsou, tak vybírejte jen cesty, které vedou po rovině a jsou zřetelně vidět, protože pak ve skutečnosti to budou kopce jako kráva a cesty, co se dají těžko sjet, nebo to bude rovnou potok a ne cesta lesem.

Bohunka: Dovolená?? Todleto?? A odpočinková k tomu?? Já vím, na nic takovýho jsi mě nelákal a už taky dávno vím, že odpočíváme aktivně. Ráda jsem si sedla do druhé řady, ale poprvé jsem zažila nejen Rumunsko, ale i brutální enduro, při kterém možná chlapi zažívají orgasmus, ale mně z něho bolel celý organismus. Byla jsem na sebe pyšná, jsem fakt „kus odvážného chlapa“ a to sis přece přál ;-). Dávno jsem už zapomněla, že jsi tam ze mě na těch kopcích málem vymlátil duši a na příští expedici vám zase budu ráda chystat luxusní snídaně.
Martin: Dovolená to byla velice povedená. Podařilo se poskládat pohodovou partu – až na mírně vyhrocenou chvilku při programování kecáků, kdy byl Milánek opravdu „napřezdržku“, jsme neměli jedinej konflikt. Bohunka jako lesní žena se držela statečně a její povýšení na lesního muže bylo jen dalším logickým stupňem jejího vývoje. Počasí nám vyšlo parádně – sprchnout v horách, plácali bysme se tam asi dodnes. Terénu bylo opravdu vrchovatě, motorky dostaly řádně nažrat. Myslím, že letošní horský trasy byly maximum toho, co dokáže naše partička rádobyenduristů projet natěžko. Velkej obdiv patří Labovi, kterej byl schopnej dohrkat se domů na jeden zátah. Dovolená na zotavenou to opravdu nebyla, ale doufám, že si něco podobnýho co nejdřív zopakujem.