Alpské šotolinky 2012
Se začátkem jara 2012 jsme začali uvažovat nad letní dovolenou. K inspiraci jsme přečetli pár cestopisů, omrkli stovky (možná tisíce) fotek různě na netu a destinace příští endurodovolené se začala rýsovat. Na BMW fóru je diskuze s názvem Alpské šotolinky a tak jsem popis naší cesty nazvala stejně – je to výstižný název, který říká, kam jsme jeli a jakým terénem - základní informace.
Když už víte, že endurodovolená, tak je jasné, že já na svém mimču nejedu :-(. Kdo a na čem tedy jel?
Milánek – BMW GS800F - velitel týmu
Mazhor (Martin) – Honda Transalp – pouhý člen, ovšem s velkou zodpovědností za všechno
Bohunka – baťoh na báwu – plánovač všech enduro vložek, šéfkuchař
Naším cílem se staly pevnosti - dnes už spíš ruiny pevností - v italských i francouzských Alpách a staré vojenské cesty, které k těm pevnostem vedly. V Itálii v údolí kolem města Susa je jich hned několik, protože je obklopeno vysokohorskými masivy a v případě vpádu z území dnešní Francie představovalo klíčový prostor. Nepřítel by musel tudy projít, aby se dostal do nížin kolem Turína. Údolí tradičně patřilo samostatnému Savojskému státu, který mimo jiné zahrnoval území dnešního francouzského Savojska a italského Piemontska a jehož centrem byl Turín. Na tom nic nezměnilo ani formální přejmenování státu na Sardinské království v roce 1720. V průběhu historie byla tato oblast opakovaně obětí francouzských vpádů a okupací a v roce 1860 definitivně připadla Itálii.
My jsme navštívili jen pár pevností v okolí italské Susy a jihovýchodní části Francie. Kolem některých jsme jen projeli - aspoň se máme kam vracet :-)
1.den Jedlová – Vyšší Brod 246km
Narychlo kupuji v Olomouci outdoorový foťák (velmi dobrý pro naše potřeby), tradičně nabalené mastodonty vyháníme v pátek 20.7. odpoledne ze svých garáží a vyrážíme směr přechod Vyšší Brod. Pomalu se začíná stmívat, blíží se hnusné černé mraky a my „hustokrutí cestovatelé připraveni na vše“ se bojíme, že zmokneme :-). Naštěstí mám u sebe vizitku báječného penzionu v Rožmberku (http://rozmberk.webnode.cz/), kde jsme strávili už 2x příjemné přespání – voláme – máme štěstí a tak nás čeká roztopený krb a noc v posteli pod duchnou :-D – tak končí první den dobrodružství!!
Večeře: pečené vepřové a bramborák z domácích zásob ,chleba
2.den Vyšší Brod – Passo del Stelvio - za Bormio 577km
Déšť na chvíli ustal - vyrážíme směr Alpy. Těším se, že je zase uvidím – jsem z órodné placaté Hané, tak se mi nesměj :-). Celou trasu jsem si „projela“ při plánování na Google Earth a tak trochu jsem věděla, co zajímavého nás čeká. První rychlou fotku ze sedla báwa si zasloužila přehrada Lago di Resia, z níž vykukuje věž kostela. Na rakouské dálnici jsme nasadili nepromoky a sundali jsme je až za Passo del Stelvio (2760m.n.m.). To nás opět přivítalo mlhou a deštěm. Vloni jsme ho jeli opačným směrem a sněžilo! Po přejetí průsmyku, jako mávnutím proutku, byly silnice suché a tak nás nepromoky chrání jen před zimou. Vracečky a majestátní hory nás zas a znovu uchvacují a fotíme se i je jak o život. Také jsme si poprvé všimli, že nás pozorují svišti. Stali se našimi průvodci po celou dobu v horách … :-) Za Bormiem kolem říčky Adda hledáme zákoutí k přespání. Než najdeme vhodně zašité místo, jedeme kolem rodinky zdravých bedlí: „Zastááv!“, volám Milánkovi do kecafonu :-) a už jich nesu plnou náruč. To bude večeře! Letos si budeme žrát ;-) – rozhodla jsem se fakt vařit a kluky odměnit dobrý jídlem každý večer, stejně tak jsem si dala záležet se snídaní. Uvidíme, jak se mi bude dařit.
Večeře: vepřové s bedlemi, chleba, paprika
3.den pod Bormiem – Lago di Como – za Biella 270km
Vloni na dovolené po alpských průsmycích jsme si zvykli, že spíme všichni 3 v jednom stanu. Pro nás s Milánkem je to zásadní rozhodnutí – nevezeme stan! A Martin se na oplátku s námi taky nemá špatně – večeře a snídaně pod nos, pokud se nám ho ráno podaří ze spacáku dostat. Stalo se už zažitým pravidlem, že spí nejdýl i když kolem stanu cikády řvou jak krávy a před odjezdem, kdy my už usedáme na nabalený stroj, pronese: „Dnes jsem děsná brzda.“ :-)
Začíná vedro – čím dále na jih, tím větší. Máme v plánu smočit svá upocená těla v Komodském jezeře. Lago di Como je obrovské a najít přístup zadarmo na pláž, nejlépe s motorkami, se zdá jako utopie. Po chvíli hledání a bloudění v jednosměrkách, najdeme místo, kde se spouští lodě na hladinu jezera. Nikdo z místních neprotestuje a tak než jsme vklouzli do plavek, nemusel ujít pozorným Italům pohled na naše nahatá těla. Voda se z počátku zdá ledová, ale osvěžující a o to nám šlo! Po koupeli obídek a jedeme dál… K prvnímu enduření máme ještě pořádný kus cesty, krajinou se kocháme jen ze sedel. Na místo na spaní máme jisté požadavky: 1. Mimo civilizaci, z dohledu domorodců 2. V blízkosti musí být voda – jednak jsme i na cestách čistotní (přírodu sice šálíme deodoranty, ale tu svěžest našich těl si chceme vychutnat každý večer :-D) a jednak taky potřebujeme umýt nádobí. Většinou se daří obě podmínky splnit. Když se k tomu přidá ranní překrásný výhled ze stanu, tak je to „ubytování 1*“. Tentokrát to Martina táhlo do polí kukuřice – no nic, vidět nejsme a říčka tu kousek od nás taky teče. Snad nás komáři nesežerou, když na sebe vyplácáme dostatečné množství odpuzovače (nedaří se – znáš nějaký 100% účinný ?) K večeři si dáme rizoto ;-) a už za tmy umyjeme sebe i nádobí v říčce.
Večeře: rizoto s masem na cibulce, okurek
4.den pod Biella – enduro Mt.Jefferau – enduro Lago Sommeiller – nad Bardonecchia 230km
Ráno tušíme, že nás opět bude sužovat vedro, tak se jedeme už nabalení smočit k říčce. Ale ouha! Tam, kde večer byla stopa tekoucí vody, není ani vlhké kamení a tak se rachtáme v malinkaté tůňce, která nestihla do rána vyschnout. Dále projíždíme širokým údolím řeky Dora Ripana, které se směrem k jejímu pramenu zužuje. Zřejmě se blížíme k prvnímu cíli – staré vojenské cestě na Mt.Jefferau. Před odbočením do hor zahlédneme u silnice první pevnost – Forte di Exilles – zdá se nám obrovská a je nám jasné, že tohle byla dobrá volba. Nemáme čas jej prozkoumat, ale aspoň víme, že některá z příštích dovolených může mířit opět sem a nebude stejná! V Suse nakupujeme zásoby jídla na dva dny.
ENDURO I.: Konečněééé!! Před Salbertrand odbočujeme ze silnice SS24 vpravo do hor na E1. Mapu máme vyhledanou z Google Earth. Vypadá to na 30km terénem, ještě netušíme jakým. Z fotek víme, že asfalt to nebude a já se předem trochu bojím hřebenových přejezdů. Cesta je na jedno auto, takže motorky zvládají v pohodě. Výhledy jsou po krátkém nastoupání úžasné!! Pod námi salbertrandská civilizace, kolem nás pusto prázdno. Jupííí!! …. Sakra, nějací jiní blázni tu přece jen jsou a ruší náš pocit, že jsme tu sami . Potkáváme dva enduristy „nalehko“, dvě auta s domorodci – obojí v protisměru a pak dlouho nic …. Užíváme si „divočiny“, překrásná panoramata a parádní prašivku via de la Pramand. Musíme jet pár set metrů od sebe, abychom přes oblaka prachu něco viděli. Já Milánkovi co chvíli připomínám, že za tou další zatáčkou už musí být „TEN“ tunel…aha, tak tady ještě ne…ale teď už bude….néé…to je teprve ten výhled do údolí…ha, před námi 4 terénní auta s mezinárodním značením „D“ s naloženými motorkami. Milánek je označil jako „homoenduristy“, protože ty krosky si s sebou vezli jen jako náklad na svých rádoby našlapaných autech :-). Označení jim zůstalo až k hlavnímu fortu , protože nám „dělali společnost“ po celou dobu. Předjíždíme je a rozkochaní na sračky míjíme odbočku na pancéřový fort Pramand ve výšce 2262 m.n.n, který byl nejmodernějším objektem v této oblasti. Malinko nás zpomalí z poloviny odklizený zával, který byl těžce překonatelnou překážkou pro kluky na jaře a valíme ne moc rychlým tempem dál. Střídáme se s Martinem, každého zdržuje focení míst, která si chceme uchovat aspoň v digitální podobě jako vzpomínku na další nezapomenutelnou dovolenou. Pár menších tunýlků a údolí ve tvaru U ….teším se, že se blížíme. Kam? Na Googlu Earth jsem si našla fotku tunelu pod Galleria del Saraceni, která se opakovala v cestopisech a tak chápeš, že jsem pociťovala zvýšenou hladinu hormonu štěstí :-), když jsem se s portálem tunelu mohla vyfotit i já ;-). Čekáme na Martina – ten po chvíli přijíždí a za hledím přilby tušíme, že má hubu od ucha k uchu, stejně jako my. Tohle cestování je přesně to, na co se těšíme celý rok!! „Saracénský“ tunel je tesaný do skály, necháme jet Martina jako průzkumníka …ty krááávo, slyším ve sluchátcích….vjedeme do tunelu a nevidíme světlo na jeho konci – co to sakra je?? Ještě že jsou před námi koncová světla alpíka – máme tak jistotu, že to vede dál :-), sem tam výmol plný vody, sem tam díra jako prase bez vody a po pár minutách se konečně objeví obloha.
http://rybkabohunka.rajce.idnes.cz/55b_Alpske_sotolinky_2012_VIDEA/#P1000124.jpg
Chachááá, všichni se smějeme jak blázni a nemáme daleko k objímání se – teda asi jsme se i objímali :-) Tunel byl zalomený, jak kopíroval stěny údolí….fakt parádní zážitek! Těžko se to popisuje, musíš to zažít sám/a. Pomalu se kolem nás začínají objevovat ruiny různých stavení. Bylo by to super místo na spaní, ale my toho máme před sebou ještě moc, musíme pokračovat dál. Nad námi vysoko k horizontu vidím klikatící se čáru – stará vojenská cesta, po které se vozil materiál nejen na stavbu pevnosti. Malinko se mi scvrkává prdýlka, ale Milánek mě už tolikrát přesvědčil, že on i báwo to zvládnou, že se po chvilce uklidním. Cesta je opravdu dost slušně sjízdná. Se sajdou bych si troufla projet :-). Užíváme si každý kilometr, zastavujeme na bezpečných místech a s přiblbým výrazem nasáváme tu krásu kolem. Jedeme po hřebenech a v dálce na obzoru se rýsují riuny fortu Jefferau. Je doba oběda a kousek pod námi je romantické zákoutí zbytků nějaké stavby. Zatím co my si dáváme do nosu, předjíždí nás skupina homoenduristů s nákladem :-). No nic, na pevnosti budou první…. Cestou k ní si Martin ještě zablbne a zkusí si malinko ostřejší endurko, když vynechá jednu z vraceček a jede kolmo nahoru ;-), Milánkovi svrbí ruce, odolává a já můžu v klidu zasednout.
Fort Mt.Jefarrau – je tu poměrně dost plno, pár Holanďanů a Němců na motorkách a také osazenstvo homoenduristů. Ve výšce 2800m.n.m. jsme rozkochaní samozřejmě na sračky. Pod námi je Bardonecchia, z jedné strany francouzské Alpy, naproti savojské. Do Bardonecchie bychom měli dojet. Na Googlu to vypadalo, že by to mělo jít – tedy jakási polňačka z vrcholu vedla :-D Teď se mi zdá, že vidím vlek – snad to není sjezdovka??? Homoenduristi se nás snaží zastavit, prý tady se nedá sjet, je to nebezpečné a gestikulují podříznutí krku :-) SUPER!!! Já bych jim skoro i věřila, ale kluci jsou přece protřelí a ledacos je nezastaví. My vám ukážem, kde se jezdí enduro! Tak i nad gestem dojčlandů mávnou rukou a jedééém….teda velmi pomalu, protože tohle ani náhodou není cesta – leda tak pro pěší turistiku, jenomže s tímto tvrzením samozřejmě ve sluchátcích neuspěji – jen si vzpomeň, co jsme vloni zvládli v Rumunsku. Má pravdu, tak se holt zas pevně chytnu madel, chodidla zapřu do stupaček a jde se na to. Homoenduristi nás se zájmem sledují, dokud se jim neztratíme z dohledu. Ty teda ale museli čumět. Milánek tuší, že to bude „zajímavé“ – dostávám pokyn: „Toč to“ :-))… blázen!! Jak mám držet foťák, snažit se aspoň trochu koukat, co točím a zároveň se pevně držet a hlavně se o něj neopírat – tohle je vysoká škola enduraření. Pomóóóc, maminkoooo, zachraň mě. Já tu umřu! Stačí malinké uklouznutí po velkých kamenech a nekontrolovatelný pád je jistým zakončením zatím úžasné dovolené :-D…. natáčím, držím se! (teprve doma, po shlédnutí videa se můžeme všichni umlátit smíchy, co ze mě vychází za pazvuky :-D Schrek to video nazval „Enduroorgasmus“). Po pár set metrech toho mám plné zuby a zřejmě i Milánek – nechá mě slézt, protože poslouchat, že se poseru se nedá asi moc dlouho :-) Jak mizí velké kameny z cesty a sklon sjezdovky je mírnější, usedám zpátky do sedla a bylo to mé první a poslední vysednutí – fakt jsem se bála,ale kdybychom tuhle trasu jeli o den později, byla bych v mnohem větším klidu.
http://rybkabohunka.rajce.idnes.cz/55b_Alpske_sotolinky_2012_VIDEA/#P1000186.jpg
UFF, máme to za sebou!! Jsme u stanice vleku a teď nás čeká už jen prašná a lesní cesta dolů do města. Pohodááá. Ha – mýlila jsem se. Ani nevím, co se vlastně stalo, ale prostě jsme se najednou váleli v tom prachu a báwo leží na pravém boku čumákem dolů. Vyskakovat jsem se naučila už vloni, takže parakotoul a rychle na nohy, aby kluci viděli, že jsem naprosto v pořádku I řidič přežil, jen nové alu-milanek kufry jsou poznamenány prvními šrámy.
ENDURO II.: Podle přesných pokynů z gůglmapy víme, kde odbočit. Před námi je 23km k Lago Sommeiller ve výšce 3008m.n.m a zpět, protože tudy cesta z Itálie do Francie nevede :-) Projíždíme Les Issard, Rochemolles, míjíme přehradu Lago di Rochemolles. Strmé údolí říčky, která plní přehradu projíždíme po dně a na jeho konci stoupáme do sedla. Vodopády, horská jezera, květiny roztodivných barev… se stoupající nadmořskou výškou cítíme stále větší zimu. Původní myšlenku stanování na hřebech velmi rychle opouštíme nejen z důvodu strážců parku, kteří kolem nás projeli, zatímco my v pozdím odpoledni teprve stoupáme do horských výšin. Snad to stihneme do západu slunce. Zatím se tím nemusíme trápit, tady je tak krásně, že rozumné uvažování je zcela mimo nás. Vegetace mizí a kamenitá cesta vede kamenitou přírodou. Kam se podíváš je holá skála, zbytky sněhu a tam na tom kopci? Ty zářezy suti v hoře je cesta?? Hmm…to bude jízda :-) Není čas, hrdinství čeká. Pomalu, metr po metru , zatáčku za zatáčkou se blížíme k cíli…zima jako prase, u jezera nás ve výšce 3008m.n.m. přivítá teplota celých 3st.Celsia. Přilbu nesundávám ani náhodou, na fotkách to vypadá, že trpajzlík se vydal nahoru blíž ke hvězdám :-) I přes tu zimu jsme jako u vytržení. Je to náš nejvýše položený výjezd a tak euforicky se fotíme na zbytcích sněhu, kluci zahrabávají své stroje – prostě jsme se zas posunuli o trochu dál – vlastně výš. Cítíme, že čas nás tlačí a pokud nechceme sjíždět za tmy, musíme myslet na navrátila. Po suti to jde dolů malinko hůř, ale už se nebojím. Přesně vím, co mám dělat, aby mě Milánek za sebou necítil, taky vím, že mu nesmím klít ani vzdychat do ucha. Madlo držím pevně levou rukou, nohy zaryté do stupaček, pravá ruka svírá foťák a natáčí Martina… Než sjedeme ze sedla do údolí čeká nás neplánované vysednutí. V podstatě na místě v jedné z vraceček se v nulové rychlosti poroučíme k zemi. Další šrámy na kufrech, ale my jsme celí. U Rochemolles vyjíždíme na pastviny a rychle stavíme stan. Nechybí ani koupelna a tušíme, že ráno budeme mít krásný výhled ven z údolí směrem k Bardonecchii. Dnes si zasloužíme na našich cestách neobvyklou večeři :-)
Večeře: míchaná vajíčka se slaninou a jarní cibulkou, pečivo
5.den nad Bardonecchia - enduro tunel Parpaillon – route de la Bonette – Drogon 200km
Ráno nás zaskočila stěna oblačnosti směrem od Francie – tam se chystáme :-(. Snažíme se co nejrychleji sbalit stan, s mokrým vybavením se nám nechce tahat… naštěstí naše obavy byly zbytečné a déšť před námi uhýbal. Tak jsme suchou nohou a za slunečného počasí překročili italsko-francouzské hranice. V podstatě jsme ji ani nezpozorovali, jen nápisy ve francouzštině nás ujistili, že jsme tu! Kousek za tunelem Col de l´Echelle nás vítají hned dvě pevnosti. Fort des Tétes a Fort du Chateu postavené na protilehlých kopcích, spojených mostem přes údolí. Fort du Chateu má vstup z města Briancon – jdeme ji obhlídnout ;-) stejně jako úzké uličky města. Suvenýrové krámky nás nechávají chladnými, ale nepohrdneme výbornou zmrzlinou, koupíme pohledy, aby doma věděli, že jsme tam fakt byli, a když už jsme ve Francii, musíme ochutnat pravý francouzský croissant ;-). No nic, chlapi – máme před sebou dva cíle, tak zpátky ke strojům a hurá na cesty. Směrem na Embrun po N94 podjíždíme opevněnou vesnici Mont Dauphin (ta by určitě stála za obhlídku – no, tak holt zas příště :-)) Embrun je městečko, kde jsou na slepencových skalách postavené domy ..brrr, jakpak dlouho tam asi budou stát? Tfuj… vedro nás ubíjí, aspoň kaluž vody kdyby byla! Silnice D994D nás navádí na most přes řeku La Durance – jupííííí, zastávku na osvěžení a oběd potřebujeme jako sůl. První jde do vody Milánek, za ním po chvíli Martin a já?? Brrrr…tak tam mě nedostanete ani párem volů. Neskutečně ledová řeka je rájem vodáků, ale proč na sobě všichni mají neopreny v tom parnu? :-D Sice jsem „to“ nekontrolovala, ale tuším, že na chvíli jsem byla na dovolené s dalšíma dvěma holkama – Milanou a Martinou :-))) Možná jsme odpočívali déle, než bychom si mohli dovolit, ale bylo tam krásně – výhled na rozpadající se skálu, v dálce vrcholky hor, voda průzračně modrá a každou chvíli kolem nás propluje banda vodáků….no, co se dá dělat? Chceme toho stihnout víc a nepřijeli jsme sem odpočívat - holky, jedem ;-) :-)
ENDURO III.: Přečetli jsme pár článků o vojenském tunelu Parpaillon, neměla by k němu vést asfaltka, tak se nemusíme nijak přemáhat s nasedáním do sedel – láká nás pár desítek km po prašivkách. Po D39 míjíme naprosto nepřipraveni vodopád Le Drac - všimli jsme si vpravo zajímavého útvaru, ale ani jsme si jej nevyfotili – proto, doporučuji těm, kdo tam pojedou po nás, udělat zastávku – stékající voda vyhladila skálu a celá scenérie připomíná chřtán. Projedeme pod Crévoux, přemýšlíme, kterou ze dvou cest se dát…intuitivně si vybíráme tu vlevo (D39T) a pak už nás čeká jen stoupání překrásným širokým údolím. Je tu krásně, že zapomínám fotit a jen se kochám. Hlavně nesmím zapomínat se držet, i když nahoru to jde poměrně dobře. Po 23km od koupání v řece jsme u severního portálu tunelu Parpaillon. Huráááá!! Další cíl vyhledaný na gůglu je zdolán. Fotíme se jak o život a těšíme se na jeho útroby :-). Je přímý, takže světlo na jeho konci tentokrát vidíme. Taky je mnohem kratší než ten zalomený, má 532m,ale za to v něm byl mnohem horší terén. Spousta hlubokých děr zalitých vodou, sem tam bahýnko svádělo k ulehnutí – ovšem my bez pádu vyjíždíme jižním portálem
http://rybkabohunka.rajce.idnes.cz/55b_Alpske_sotolinky_2012_VIDEA/#P1010017.jpg
….ty kráááso!! Ty volee! Co to jeee? Rozkochaní opět na sračky nechápeme, co se nám to otevřelo za krásná panoramata. Spousta fotek všeho kolem, nejsou to jen kulisy?…neubráním se podotknout, že jsem viděla na fotkách auta i motorky nahoře na portálu tunelu. Ha – Martinovi zasvítí oči, ruce viditelně vibrují – to znamení jediné – takovou fotku chce taky. Beru oba foťáky a pořizuji dokumentaci jeho výjezdu. Není bez problému, lépe by jej popsali kluci sami, já stála dole, vzpomínala na milovanou babičku a v duchu ji prosila, ať se modlí se mnou :-)) Asi mě vyslyšela – důkazem je fotka Martina na alpíkovi nahoře na portálu. Je tu překrásně a my zas musíme dál…teď dolů a že to nebude sranda nám ukazují první metry – úzká cesta, pod námi sráz jako prase a já mám zas točit – nu což! Zvládla jsem to víckrát, zvládnu to zas.
http://rybkabohunka.rajce.idnes.cz/55b_Alpske_sotolinky_2012_VIDEA/#P1010027.jpg
Se snižující se nadmořskou výškou se bojím čím dál míň a můžu se vzadu rozkochávat širokým údolím, klikatící se cestičkou před námi, majestátními horami, z nor vykukujícími svišti….dole si dáme oraz, svačinku a frčíme.
Jen z dálky fotíme ve skalách postavený fort de Tournoux cestou k fort Roche la Croix, kam byla cesta zakázaná, takže otočka a míříme k dalšímu výškovému bodu naší dovolené. Nebude to enduro, ale silnička jak malovaná.
NEENDURO IV: Route de la Bonette od prvních km byla úžasná! Asfalt, o jakém se nám doma ani nesní a Milánek zkouší, co si s plně naloženým báwem může dovolit. A může toho fakt hodně!! V zatáčkách jede na hranu gumy a má z toho očividnou radost :-) - Bohu, foť to! :-) Poprvé velmi lituji, že jsem mimčo nechala doma :-( – moc ráda bych si tu silničku vychutnala na vlastní kůži s rukou na heftu.
http://rybkabohunka.rajce.idnes.cz/55b_Alpske_sotolinky_2012_VIDEA/#P1010035.jpg
Mám popisovat tu krásu kolem nás? Nechce se mě opakovat a taky mám strach, že Tě to přestane bavit a nedočteš to – prostě fakt úžasné! A jestli nevěříš, máš možnost si sem zajet ;-). Jsme v Parc national du Mercantour a vrchol cesty je v 2802m.n.m. Ještě pod ním zastavíme u kasáren Restefond – božské výhledy, neskutečná krajina. Překvapilo nás obytné auto s důchodci – později jsme jich potkali hafol – tak bych si představovala ten svůj starobák a pro příště nás to ujistilo, že stanovat můžeme i u pevností. Nad námi vidíme kopec, k němuž la Bonette míří – připomíná nám krtičinec a tak jsme si ho přejmenovali – jako by někdo fakt nasypal spoustu hlíny a pod vrcholem do krtičince zařízl silnici, která jej celý obkružuje – zajímavé, smyčka kolem hory :-). Cesta dolů je stejně parádní jako nahoru, asfalt 1+, krajina 1*, počasí 1*. Ruiny vesnice des Fourches jen míjíme, tady jsou jasné značky, že stanování a parkování zakázáno. Loučíme se s národním parkem a u vesnice Drogon nacházíme ne moc luxusní místo pro bivak – voda je přes cestu.
Večeře: těstoviny s vepřovým masem, strouhaný sýr, zelenina
6.den Drogon – Nice – Monte Carlo – kemp u Tende 228km
Už ani nevím, kdy přesně vznikla myšlenka, že když už budeme tak nízko, stavíme se v Monte Carlu. Na tuti, k mé velké radosti, to bylo v hlavě Milánka a já už doma cestu plánovala tak, abychom si ten daňový ráj na vlastní oči prohlédli. Ale teď je ještě daleko. Projíždíme ještě část národního parku, jedeme hlubokým kaňonem kolem malebné horské vesnice Réunion, přes sedlo de la Couillole ve výšce 1678m.n.m.. Velkým překvapením pro nás byl kaňon s hnědočervenými skálami Gorges de Daluis. Paráááádaaaaa!!! Je tu spousta jednosměrných tunelů a my zrovna jedeme po té „nevyhlídkové“ straně – no nevadí – otočíme to a projedeme si tu krásu pár km i opačným směrem. Ta zajížďka za to stojí!
http://rybkabohunka.rajce.idnes.cz/55b_Alpske_sotolinky_2012_VIDEA/#P1010099.jpg
Jak poznáme, že jedeme na jih? Teplota vzduchu stoupá. 34,5st.Celsia se nedá vydržet v motohadrech. Svlékám bundu a jedu v nátělníku. Někdo ze starých Frantíků měl super nápad a kolem cesty vysázel platanovou alej, která nás několik km chránila před spalujícím sluncem. Značka ukazuje, že jedeme na Nice – mám nastudováno, že na Andělské promenádě je pláž – tajně doufám, že se tam budeme moct vyráchat v moři. FAKT JO!! Nice je město turistů, aut, cyklistů, chodců, motocyklistů…prostě jsme v zasrané civilizaci a Milánkovi podle toho stoupá tlak, potí se nejen vedrem, pro sprostá slova nejde daleko .. GRRRR – to znám, snad ho to brzy přejde. Hlavně musím držet hubu, jinak nasranost neustoupí :-) Na Andělské promenádě zaparkujeme mastodonty, zadarmo a je to všem úplně jedno, místa tu na nás čekala. Neskrývám, že jsem nadšená, že tu jsem právě teď a právě s nima! Včera jsme byli 2802m.n.m. a dnes jsme na 0. Prostě borci, no, nenaděláš nic. :-) Bereme jídlo, plavky a mažeme na pláž. Florida beach :-))) – chápeš to?? Palmy, písek, mořéééééé – blankytně modrá, průzračná voda, osvěžující a slaná až na dno .. tady bych den vydržela, shoduji se s Martinem. Ovšem náš velitel má jiný názor, voda dobrá, svačina taky – ale spalující vedro a zasraní turisti všude kolem – no nic, děcka, zvedat, tady je to hnus! Stejně jsme na pláži za tragédy. Nám víc sluší hory a pusto prázdno kolem nás. Cestou do Monaka po pobřeží Středozemního moře jedeme v kraťasech a já v sukni. Je tu hustý provoz, každou chvíli stojíme a lehce bychom se mohli přehřát. Naštěstí mořská voda Milánkovi pomohla zchladit a už to zvládá celkem v pohodě. Ouha! Jen co se doplazíme do Monaka nastává další problém – Monako má na malé ploše obrovskou hustotu obyvatel a tak třeba i silnice tu jsou ve čtyřech poschodích. Copak asi ukazuje navigace? :-D Milánek zuří, kleje, po chvíli nasraně odsekávám, že se na celé Monte Carlo můžu vys.at a že ať jedeme raděj do hor. No – nakonec u luxusního hotelu parkujeme motorky. Naše báwo se zdálo, že nestojí pevně, tak stojan podkládáme kanadou – super. Tragédi v Monte Carlu :-) my jsme jim tu opravdu chyběli. Tak jste se dočkali, máte nás tu! Scházíme tak 4 patra dole k moři. Luxus je na každém kroku, auta, obchody, budovy, oblečení turistů .. a MY. Tak tady si to jen proběhneme, nelíbí se tu ani mně. Cote Azur, formule jako připomínka Velké ceny, Champions promenade (otisky nohou a podpisy slavných fotbalistů), pomník princezny Grace a dost! Rychle pryč! Moc času není a místo v hlubokém kaňonu řeky Bergue na přespání taky ne. Bereme zavděk kempem a já tuším, že dnes to bude chtít Milánka udobřit velmi dobrým jídlem :-) Podařilo se ;-)
Večeře: kuřecí maso na cibulce, vařené brambory s nivou, rajčata
7.den Tende – fort Centrale – někde u rybníka v Itálii nad Milánem 378km
Kaňonem de Bergue stoupáme přes Tende k francouzsko-italské hranici. Mohli bychom jednoduše projet tunelem, ale pár dnů před odjezdem, v práci se nudící Milánek, objevil vlnovku nad tunelem a na hřebeni rozsáhlou stavbu nějaké pevnosti. Hádej, kudy jedeme? ;-) Před tunelem opouštíme asfalt a stoupáme klikaticí výš a výš. Lehce zpevněný povrch se mění v nezpevněný, prachu a kamínků je tu habakuk. Nad námi se už rýsují stavby fortu Central. Napřed sjedeme k níže položené pevnosti forte Marguerie. To je přesně to místo, které jsme potřebovali po včerejší anabázi mezi miliony turistů. Klid, výhledy, příroda….svačinka tady je nad všechen luxus Monaka. Uděláme si čas i na průzkum pevnosti. Hlavní budova fortu Central je na hřebenu. Je obrovská a dalo by se tady krásně tábořit!! ;-) Tip na příští rok? Sjezd nás přivede do sedla Col de Tende, klesání je poměrně prudké a kupodivu potkáváme cyklisty v obou směrech. Blázni!! Vypadají naprosto strhaně cestou do sedla. Opačným směrem jsem některým vyčetla smrt v očích – hlavně ať brzdy vydrží! To byl poslední adrenalinový zážitek letošní odpočinkové dovolené. Ještě nás čeká tisícovka km a co se nám bude cestou líbit, bude už jen bonus – nic není v plánu. Kolem Milána provoz zhoustl, ale k motorářům tu jsou ohleduplní a zdá se, že máme vždy přednost ;-). Ani tahle skutečnost ale nepomůže, aby Milánek nechytl „nerva“ z mrdy lidí a aut kolem nás :-) Zoufale hledáme vodu…rybník nacházíme a blízko obydlí domorodců se ukrýváme v „údolí otravných mušek“.
Večeře: makarony se slaninou, jarní cibulkou a parmezánem, paprika
8.den od Milána – St.Moritz – rakouská pastvina za Salzburgem 523km :-(
Masakrální přejezd si zpříjemníme krátkou švýcarskou vložkou. Studená horská říčka Maira nás aspoň na chvíli zchladí. Shodli jsme se, že Švýcarsko je nádherná země. Projíždíme St.Moritz a už jsme zase v Rakousku. Stihneme dojet za Salzburg, kde na pastvině najdeme vhodné zašité místo. Tady každý kousek země někomu patří, taky to tak vypadá a tak je žádoucí, aby nás ráno nevyhmátl rakouský kolchozník na své louce. Dnes jsem se rozhodla, že udělám slavnostní večeři. Martin by se užral, velitelovi se taky dělaly boule za ušima a ani já jsem nešla spát s prázdným žaludkem. Zbylo i na snídani.
Večeře: obložené chlebíčky :-)
A takto chce dobýt tyrolská děvčata náš "kolchozník" .... http://rybkabohunka.rajce.idnes.cz/55b_Alpske_sotolinky_2012_VIDEA/#P1010215.jpg :-D
9.den za Salzburgem – domů!! 396km
Prostě přejezd! Těšíme se do vany a hlavně do postele…chci spát, spát a spát……jenomže s tolika zážitky to jde stejně ztuha. Večer se ještě účastníme narozeninové párty a v noci jdeme 3km pěšky :-D ……. Naprosto odpočinková dovolená právě skončila a tak kam za rok?
Kompletní fotogalerie:
http://rybkabohunka.rajce.idnes.cz/55a_Alpske_sotolinky_2012/
a videa:
http://rybkabohunka.rajce.idnes.cz/55b_Alpske_sotolinky_2012_VIDEA/
PS: věřím, že Milánek Tě víc pobaví svými popisky stejné dovolené, které snad budou následovat :-)